Se šípkovovu! Se zelím!
Třebestovice - Ohio - Hájenka - Josefský pramen - Hradištko - Bory - Písty - Nymburk
sobota 26. dubna 2008
Letošní sezónu jsme zahájili kopcovitým výletem do Českého Středohoří. Abychom si to nějak kompenzovali, udělali jsme si druhý výlet do Polabí placatého jak palačinka. Z Masaryčky nás odjíždělo třináct, ale cestou jsme sbírali další výletníky a z Třebestovic nás nakonec vyráželo osmnáct. Borový les vystřídaly duby a ozval se Pupík. Ráno se mu nechtělo, ale sluníčko, které nakonec prorazilo mraky, ho přeci jen vyhnalo, tak si nás nadjel autobusem a počkal u motorestu Ohio na staré hradecké silnici. To už také volal Pepa, který nám vyrazil naproti kolmo z Nymburka, že v Hájence mají od jedenácti. Vyzvedli jsme si Pupíka a po pohodlných lesních cestách jsme dorazili na začátek chatové osady Kersko a slavnou "panelku", kerskou hlavní street. Panely už sice dávno pokryla vrstva asfaltu, ale hlavní street je to pořád. To už nás dojel na svém bicyklu i strýc Pepan z Nimburga, takže jsme zvládli skupinovou fotku a už se otevřela pohostinná vrátka na zahrádku hrabalovské hospody Hájenka.
Problém zda se šípkovou či se zelím jsme vyřešili. Naše objednávky se rovnoměrně rozdělily mezi kance se šípkovou, kance se zelím a zvěřinový gulášek. Ani jedna bašta nezklamala, postřižínské pivo bylo také jako křen, tak jsme za hodinku vyrazili v optimistické náladě na dál. Cestou jsme viděli, že atmosféra Kerska bere pomalu za své. Malým domkům, stojícím jakoby o samotě v lesích na velkých pozemcích, začínají konkurovat více či méně nevzhledné podnikatelské hrady. Naše cesta vedla k Josefskému prameni. Jeho voda prý vyvěrá z hloubky 89 metrů a údajně sem stéká po zlomech zemské kůry až z Jizerských hor a trvá jí to sem skoro sedmdesát let. No chtěl bych vědět, jak to měřili. Jinak normálně je tu spodní voda je tu "na dva rýče". O kus dál se chystala nějaká sláva i s místní kutálkou, ale nezvali nás, tak jsme pokračovali dál kolem autobusové zastávky s úžasným názvem "U lavičky" (fakt tam byla) k chatě Bohumila Hrabala. No ... upřímně řečeno ... moc se mi ta kostka nelíbila, vybral bych si v Kersku hezčí.
Okrajem Kerska jsme zamířili po zdejší naučné stezce k menhiru. Značení stezky nás zavedlo na okraj oraniště a zmizelo. A tak jsem podle mapy určil azimut a chtěl velet "plížením plazením vpřed" ... ale nakonec jsem to neriskl, přeci jen bych mohl dostat do nosu. Vydali jsme se tedy okrajem oraniště a i když to taky nebylo jednoduché, nakonec jsme pokračování značky relativně bez úhony našli, a to na břehu Labe. Co jsme však nenašli byl menhir ... že by se někomu hodil do podezdívky?! A ještě jsem výpravu svedl na scestí ... nebojte, nezkazil jsem je, jen jsme trošku zakufrovali. Do Hradištka jsme šli trošku oklikou po břehu Labe a ke hřbitovu, kde je Hrabalův hrob, jsme museli přes celou vesnici.
Pak už nás čekala nepříliš záživná cesta kolem probouzejících se polí až k Jezeru u Sadské. Písák nokoho ke koupání nezlákal, pokračovali jsme tedy na okraj obce Písty. Tady je k vidění jeden z posledních dochovaných písečných přesypů ve středním Polabí. Tato dosud pohyblivá duna se zde vytvořila během čtvrtohor a je přírodní památkou. Pro nás byl ale zajímavějí památkou hostinec U Kyselů, kam jsme zašli na jedno točené. Cesta nás dál vedla podle Labe do nymburské části Zálabí, kde je hned u řeky populární postřižinský pivovar. I když se ve zdejším pivovaru film Postřižiny nenatáčel, tak právě zde se Hrabal žil a zde se odehrávaly jeho příběhy.
No a nás už čekalo jen přejít přes Labe a přes střed Nymburka dojít na nádraží a vrátit se domů
© 2007 Méďa Jéňa