
Upozornění! Názory prezentované v následujícím článku se nemusí shodovat s názorem Vaším. V tom případě je pro Vás jediná rada - nečíst dál!
Proč se už od začátku mluví na těchto stránkách o medvědech? Jsou to snad stránky vášnivého nimroda nebo šíleného zoologa. Ani to, ani ono. Stránky, i když nejsou uzavřené pro nikoho, jsou určeny především pro tu část gay komunity, která si ve světě říká BEARS, tedy MEDVĚDI. A pochopitelně také jejich příznivce a přátele. Proč vlastně tahle skupina vyvíjí tolik různých aktivit jako jsou medvědí kluby, medvědí srazy a další? Vysvětlení je jednoduché. Podívejte se do různých gay časopisů, inzerátů, na chat. Všude se hemží sotva dospělá holátka nebo naolejovaní kulturističtí svalovci s pekáčem buchet místo břicha. Ale rozhlédněte se kolem sebe, kolik z nás je takových? Upřímně řečeno, minimum. Holá křehká tělíčka jsme měli před ...., no prostě už dávno. A s tím budováním ušlechtilé svalové hmoty to také není žádná sláva. Kdo by se dřel, že? A nemyslete si, i v té bájné Emerice, kde lítají pečení holubi do huby, to není žádná sláva. Obrázkové magazíny a filmy jsou věc jedna, ale taková reálná zpráva z mořské pláže za "velkou louží" prozradí, že ač je pivo doma u nás, i takové hamburgery, hranolky a cola vykonají na jistých tělesných partiích své. Je pravdou, že velká část gay pánů v letech, snad aby si připomínali svá léta dávno minulá, hledá právě ještě nevyzrálé jinochy či pohledné svalovce. A tohle se bohužel odráží ve většině klubů, diskoték i tiskovin. Co si měli počít ti, kteří sami vlastní tělo porostlé chlupy i jinde (a někteří už dokonce jen jinde) než na hlavě. Ti, kteří si s hlídáním váhy nedělají velké starosti a rádi papají a bumbají. Ti, kteří takoví zatím nejsou, ale zrovna takové medvědí tipy se jim líbí. Jak bojovat s diktátem paní módy? Nejjednodušší je zkoncentrovat výskyt medvědů. Tak tedy začaly jako houby po dešti vznikat medvědí kluby i medvědí časopisy. Nejde ale o distancování od ostatních gayů. Je to jen jedna z alternativ k běžně zavedené gay scéně a snaha o rozbití zažitých představ o našem vzhledu a vkusu. Ten náš český medvědí klub je stále takový nijaký,skoro by stálo za to, požádat možná o statut chráněné přírodní památky. Ale jinde ve světě žijí medvědí kluby čilým životem. Od pravidelných setkání v oblíbené hospůdce přes výlety, mezinárodní srazy až po volby "Mistra Medvěda". No snad i my někdy vykročíme trošku rázněji do světa.
Stále tady mluvíme o medvědech. A víme vůbec, čí jméno jsme si přivlastnili? No nevím, jak by jsme uspěli v malém medvědím kvízu. Ale nic nám nebrání si teď takový malý zoologický kurz o medvědech uspořádat.
Medvědi jsou vlastně mladší příbuzní psů. Vývojová větev medvědů je stará jen kolem 15
miliónů let. Pokud budeme trošku přehánět, je vlastně medvěd přerostlý pes bez
oháňky (té vzadu, ta mezi nohama medvědům, i těm dvounohým, o kterých bude řeč
později, naštěstí zůstala). Na Zemi žije pouhých sedm druhů medvědů. Medvěda
hnědého (Ursus arctos) naleznete jak v Evropě, tak i v Asii a Severní Americe. V
Severní Americe žijí mimo jiné dva nejznámější poddruhy medvěda hnědého, grizzly
(Ursus arctos horribilis) a kodiak (Ursus arctos middendorfii). Právě posledně
jmenovaný medvěd kodiak, žijící na stejnojmenném ostrově u Aljašky, je největším z
medvědů. Dosahuje výšky 3 metry a váhy kolem 800 kg, ale může mít až 1200 kg
(nechtěl bych mu skončit v tlapách, medvěd je medvěd, ale všeho moc škodí).
I medvěd, který žil u nás (bohužel už jen minulý čas), patřil právě mezi medvědy hnědé. Náš medvěd hnědý, zvaný brtník (Ursus arctos Linnaeus, též medvěd hnědý euroasijský), dosahoval váhy od 150 do 400 kg. V šumavských hvozdech, nedaleko Černého Kříže na tzv. Medvědí stezce najdete nepříliš nápadný pomníček, Medvědí kámen. Nápis "Bärenstein 14.11.1856" nám říká, že poslední český medvěd, nebo přesněji medvědice, zde byla zastřelena před 145 lety. Dnes musíme za nejbližším medvědem alespoň na Slovensko. Zde žijící medvědi, také brtníci, obývají v počtu asi 600 kusů hornaté oblasti západního, středního a východního Slovenska.
Ostatní druhy medvědů se vyskytují jen na omezených teritoriích. Medvěd baribal (Ursus
americanus), někdy kvůli barvě srsti zvaný také medvěd černý, žije jen v lesích
severoamerického kontinentu. Jižní Ameriku zastupuje v Andách žijící medvěd brýlatý
(Tremarctos ornatus). V Asii najdeme na různých lokalitách tři druhy medvědů. Střední,
východní a jižní lesnaté části Asie zastupuje medvěd himalájský (Selenarctos thibetanus), v
Indii a na přilehlém ostrově Cejlon žije medvěd pyskatý (Melursus ursinus) a pralesy Zadní
Indie a jihovýchodní části Asie pak obývá medvěd malajský (Helarctos malayanus). Nakonec
nám zbyl druh, který se od ostatních odlišuje výrazně světlejší barvou srsti. Medvěd lední, či
chcete-li polární nebo bílý (Thalarctos maritimus) tráví svůj život na zasněžených pláních
polárních oblastí.
Medvědi žijí samotářsky (možná proto nám stále nějak nefungují naše setkání). Pro svoje teritorium si vybírají jehličnaté a smíšené lesy v horských polohách. Zde mají dostatek klidných míst a úkrytů, ale také dostatek vody a pasek s lesními plody. Medvědi a medvědice se scházejí jen v době páření od května do července. Hranici svého teritoria, které má kolem 30-70 čtverečních kilometrů, označují "zářezy" svých drápů a zubů na stromech. Výskyt většího počtu medvědů na jednom místě přichází v úvahu snad jen v případě obstarávání potravy v místě velké koncentrace jejích zdrojů, například u řeky při lovu táhnoucích lososů. Medvědice rodí v zimním brlohu v prosinci až únoru slepá medvíďata s váhou asi 0,5 kg. Mateřským mlékem se živí asi 4 měsíce a rychle rostou. U matky zůstávají asi 3 roky, a i když obvykle medvědice nemá potomstvo každý rok, mívá kolem sebe několik medvíďat různého věku. Pohlavně dospívají mezi kolem 4 roku života a plné velikosti dosahují až v 10 letech. Zimu přečkávají v nepravém zimním spánku v délce 75 až 120 dnů (to by se to hajalo) od napadnutí sněhu do přelomu února a března, který občas přerušují. Málokdy tráví zimní období ve vyhrabaném brlohu, většinou vyhledávají na těžko přístupných místech různé soutěsky, sluje, jeskyně, ale i staré štoly. Často si také vystelou brloh z roští a větví pod vyvráceným stromem.
V zimě tráví tukové rezervy, které si vyvářejí zvýšeným příjmem potravy koncem léta a
v podzimním období. Zejména březí medvědice musí získat dostatečné zásoby tuku,
aby uživila potomky. I když se řadí mezi šelmy, je medvěd všežravec, a dokonce
tak trochu i mrchožrout. Ano, medvěd nepohrdne ani mršinou či lidskými odpadky. V
jednom přírodopisném dokumentu byly k vidění záběry, jak celé procesí medvědů
chodilo dlouhou dobu hodovat na mořský břeh, kam jim příroda nadělila mršinu
velryby. A přítomnost medvědů u chat a hotelů nezpůsobuje jejich útočnost vůči
člověku, ale to, že zde v odpadcích najdou bez námahy velké množství potravy. Není to však
taková tragédie. Medvěd je i úspěšný lovec. I když na to postavou nevypadá, dokáže
doběhnou a skolit jelena, všeobecně známé jsou záběry aljašských medvědů ve velkém lovících z horských řek
migrující lososy. Stravu si zpestřují lesním ovocem, houbaří, buráky jim nahrazují žaludy a bukvice (ty co
rostou na stromech, pánové). Medvěd si i rád zamlsá, obraz chlupáče, loupícího lesním včelám med, není
fantazií pohádkářů, ale také prostým faktem medvědího života.
Ostatní už přestanu s teorií o "čtyřtlapých" medvědech trápit a začneme se věnovat
medvědům (bear [bér])
zajímavějším, těm co mají dvě nohy a dvě tlapy. A nemyslete si, ona je to také docela věda. Každý z nás má
trošku jinou představu o tom, jak by měl vypadat jeho medvědí ideál. A tak i dvounozí medvědi se dají rozdělit
do spousty kategorií. Může to vypadat, že nejdůležitějším hlediskem pro zařazení mezi medvědy je fyzický
vzhled. Právě tady však zjistíme, že každý medvědář (chaser [čejsr]),
tedy ten, pro kterého jsou medvědi ideál, má jiný vkus. Co tedy má většina medvědů společného? Nejspíš je to
duševní zralost. Takový medvěd už má většinou kus života za sebou, prošel
si různé životní peripetie, zmoudřel (možná) a vybouřil se. A tak už je,
pokud zrovna netrpí krátkodobým úletem do dětství (to se starším pánům
stává) nebo puberty (to když se zamiluje), takovým opěrným pilířem do života
(snad). Právě to je, asi více než fyzický vzhled, ve většině případů přitažlivé
pro jiného medvěda či nemedvědího medvědáře, a to ať už si to přiznají či
nikoliv. Dost medvědích vztahů je tak právě založeno na tom, že jeden je takový
medvědí taťka (daddy bear [dedy bér]) a druhý z páru, ať už je takový věkem, náturou či pohodlností, je
medvídě (cub [kab]). Takové medvídě se pak nechá od svého medvědího taťky vést životem, získává od něj
zkušenosti a moudrost, taťka je pro něj oporou. Ale pozor, nemusí to tak platit vždy. Některý medvědí taťka
se také občas chová tak, že sám by potřeboval malý dvoreček, dlouhý bič a pevnou výchovu mnohem více,
než aby sám mohl někoho vychovávat. Stejně tak jsou medvíďata, které ani nejtrpělivější medvědí taťka
neusměrní. Ne nadarmo je dalším významem anglického slova cub nezvedenec. Můžou se také ale
vyskytnout medvědi, které nezvedenost mláďat a jejich výchova už unavila. Nebo ani nikdy nikoho vychovávat a
opečovávat nechtěli. Ti pak hledají sobě rovného, tedy také medvědího taťku, se kterým by v klidu procházeli
cestou života. A nakonec tu máme určitě také pár medvědů, kteří se z přesvědčení rozhodli pro život
medvěda samotáře . Nesnaží se hledat ani své medvídě, ani svého medvědího taťku. Pokud je takový méďa
veselý rarášek, spokojený se svojí samotou, je to prima člen každé medvědí tlupy. Horší případ je, když
takový samotářský medvěd začne za svoji samotu trestat své okolí. Je nepříjemný, závistivý a zlý, často
používá nekalé prostředky k tomu, aby ostaním rozbil jejich život, rozprášil partu. Prostě se od něj raději držet
dál, a to je smutný případ.
A jak je to s medvědím životem? Určitě se nedá říct, že by jsme
byli v tomhle obdobou našich čtyřnohých jmenovců. Až na výše
uvedenou vyjímku je dvounohý medvěd tvor zcela společenský.
Nežije jen ve svém pelíšku, ale rád se
houfuje do menších i větších tlup. Takové tlupy se pak scházejí na vhodných
místech, nejčastěji je to nějaká příjemná hospůdka. Zimní spánek,
pravý i nepravý, si bohužel takový "dvojnožák" dovolit nemůže
. I když přiznejme si, kdo z nás za takového správně sychravého
podzimního dne nezatoužil zalézt do pelíšku a vystrčit čenich až
s prvním jarním sluníčkem. Jenže to se dnes v civilizovaných
zemích nenosí. Musíme pracovat a pracovat. Jenže se méďa musí
také trošku odreagovat. A tak chodí s ostatními druhy do
hospůdek, ti sportovněji založení (i tací se mezi námi najdou) pak různě kolektivně trápí své tělo při sportovních
výkonech na hřištích, v tělocvičnách či na výletech. Čím se živíme? Určitě nebaštíme mršiny a odpadky, jako
někteří "čtyřnožáci". Vypěstovat si medvědí postavu dá práci, a tak je každý méďa určitě tak trochu labužník.
(No prostě si tu hubu neošidí!) Některý méďa je spokojený, když má na talíři velký kus masa, jiný přežije bez
vážné újmy na zdraví i nějakou tu zeleninu. Důležitou součástí medvědí potravy, která se konzumuje nejlépe s
partou v příjemném medvědím doupátku, je naše typicky česká specialita, "tekutý chleba" čili pivo.
Jak se zařazujeme podle vzhledu? To je taky trošku věda. Je, jak už bylo řečeno, věc osobního názoru, jak by měl správný medvěd vypadat. Pro někoho je jediný správný medvěd takový, který je všude chlupatý a vousatý, ale má taky velké bříško, široká ramena. Tedy takový pořádný chlupatý kus chlapa ( chubby [čaby], tj.buclatý, heavy teddy [hevy tedy], tj.těžký medvídek). Pro jiného je důležitým měřítkem jen postava, čím je jeho medvídek mohutnější či má větší bříško, tím lépe, ty chlupy se už nějak oželí. Jiný zase klidně oželí bříško i "namakanou" postavu, ale bezpodmínečně požaduje pěkný kožíšek po celém těle. Takovému medvědovi se říká otter ([atr, tj.vydra). Někoho může lákat ještě takové nedozrále medvídě. Nemá nějak valné ochlupení ani postavu, ale cosi dává tušit, že je jen otázkou času, kdy z něj bude medvídek jedna báseň. I lední medvěd má svoji dvounohou obdobu, staršího prošedivělého medvěda (polar bear [poler bér]). Hodně oblíbenou kombinací je medvěd, který si ke své vlastní kůži pořizuje ještě druhou, většinou černou. Někdy to vypadá, že je takový kožený medvěd (leather bear [ledr bér]) skoro normou.
Břicháček chlupatý
Heavy teddy
Chlupáček hubený
Otter
Šedivák obecný
Polar bear
Kožeňák černý
Leather bear
Ano, bohužel je to tak. Náš čtyřnohý jmenovec se prohání tak, jak se narodil. My, i když třeba máme srst jako pravý medvěd, se musíme strojit ještě do druhé "kůže". Jen ve svém brlůžku a na některých, ať už oficiálních nebo "obvyklých" místech se ukazujeme v celé své kráse. Jak už bylo řečeno, dost častou "druhou kůží" je ta černá, opravdu kožená. Znáte TV seriál Kutil Tim? Líbí se vám Timův asistent Al. Tenhle méďa je častým terčem žertů pro také dost obvyklé oblečení do medvědí společnosti. Různé flanelové košile, jeansy a pracovní boty. Takový méďa je často pravým pokladem do domácnosti jiného, manuálně nešikovnějšího medvídka. Jezdíte-li rádi na výlety, možná se vám do pelíšku bude hodit méďa, který se maskuje do maskáčů, kapsáčů a jiných pokladů získaných z rušených armádních skladů. Jen pozor, aby se na něj s oblečením nepřenesla třeba i vojenská nátura. Možná by jste pak doma měli tvrdý výcvik místo klidného života. Tedy pokud se vám zrovna tohle nelíbí. A ještě jeden znak je pro médi typický. Hledáte někoho, kdo je hodně vášnivý? Ano. A víte o kom se to říká? No přece o plešouncích, o těch, kterým vlasy spadly z hlavy na jiné části těla. Není vědecky dokázáno, zda je to o té vášnivosti pravda, ale přiznejme si, že leckterému medvídkovi pleška sluší.
Flanelák šikovný
Flannel bear
Tremp maskovaný
Army bear
Plešounek lesklý
Bald bear
Plyšák přítula
Teddy bear
Nakonec nám zbyl medvídek, se kterým jsme si hráli, když jsme ještě o nějakých dvounohých medvědech neměli ani tušení. Ano, i náš oblíbený plyšový méďa tu má své místo. Někdy na každého z nás přijde chvilka, kdy je mu smutno, a nemá po ruce žádného živého medvídka. Nestyďte se a nemyslete na to, že jste ve věku, kdy už se nesluší si hrát s plyšákem. Přitulte se k hebkému kožíšku svého neživého kamaráda a uvidíte, bude vám hned trošičku lépe. Tak, a to už je z medvědologie asi vše. Teď nezbývá, než každému přát, aby si v životě našel právě toho svého ideálního medvídka, který mu bude vyhovovat po stránce fyzické i duševní. A v tom vám už nepomůže ani neporadí žádný, ani sebelépe napsaný článek. Přesto vám děkuji za pozornost.
Váš Méďa Jéňa

© 2002 Méďa Jéňa
Články