Kvíření (deník Festivalu tolerance)
Od 10. do 14. srpna 2011 se v Praze uskutečnil Festival tolerance Prague Pride 2011. Každý z nás prožil dny politických přestřelek před festivalem i vlastní festival jinak. Někdo zalezlý ve svém doupěti, aby se o něm proboha neříkalo, že patří mezi ty teplajzníky, jiný se přišel alespoň podívat jako divák, další pak přišli jak na setkání ve Flirtu, tak i do sobotního průvodu nebo na JarmarQ. Následující text je trošku netradičním pohledem jednoho z nás na to, jak bylo možno si festivalové dny užít.
Motto: "Festivaly jsou jedny z marketingových nástrojů, jak lidi prohánět po zeměkouli a mačkat z nich prachy" (postmoderní anonym).
Obvyklý středeční sraz povýšil na součást oficiálního programu. Lidí je víc než obvykle, sem tam nějaká cizina, jenom zástupci Slezska, na něž bych se těšil nejvíc, nedorazili. Kavárna U svatého Martina není zrovna typicky prohuleným medvědím doupětem, jak byla Plíce Jednička blahé paměti, zařízení má jistě k selské jizbě daleko (horní věková hranice segmentu, na nějž zejména bylo pamatováno, nepřesahuje magických třicet let) a velký orloj na zdi za barem ukazuje stále půl šestý. To Plíce Jednička v dobách svého pokročilého rozkladu stále dotahovala na půlnoc (možná však, že čas na poznání v biblickém slova smyslu už pominul a není dobré se ohlížet za kdejakou rozoranou mezí. Ono dřívější lehké neanální společné vylití tělesných tekutin v prvních hodinách nového dne stejně nemělo jiného smyslu než státi se vstupenkou, opravňujícím k proniknutí za vnější kruh ubručené medvědí pospolitosti). Chlap si družně na chodníku pokecal s půllitrem v ruce, ženská se dala do tance.
O den později o jednu stanici metra dál směrem k jižnímu okraji centra přihlížím svázání nenápadného tichošlápka. Starší vykoženěnec modela do půli těla obnaženého liánou v Dlouhé ulici zakoupenou obtáčí, občas ji pomocí kovového kroužku zauzlí, přičemž naznačuje, co by se subíkem podniknout dalo, jak by se třeba mohl změnit ve vzducholoď zavěšenou na háku pod stropem, a bradavky mu kolíčky přizdobí. Přitom pronáší slova odborná, takže je z toho nakonec přednáška pro děvčata zvědavá, která se okolo trousí na záchod, aby se mohla přepudrovat. Punc důležitosti tomu dodává novinářka jakási s fotoaparátem objemným. Model si zjevně užívá, že je svazován a že je i středem pozornosti (rozumím tomu, mám to podobně). I číšník přestane obsluhovat a nahlíží, co se děje (připomíná mi jednoho ze zástupců Slezska, asi i proto bych ho chtěl. Možná všichni, z nichž mám vystáto, pocházejí ze společné duše, kterou v předchozí vtělení věznilo stejné tělo, jak údajně tvrdí židovská kabala). Protože už mám něco vypito, řeknu Přísnému Pánu, aby si mě taky omotal. Udělá to ještě důkladněji než u Tichošlápka, bradavky však na mé přání vynechá. Paní od novin se mezitím vypaří na další štaci, aby stihla zaznamenat, co se děje v dalších barech, zejména v těch na Výšinách. Ráno mě opět zavalí pocity ohrožení. Tentokrát už ne na týden jako posledně, jenom na pár hodin.
Na Teplém literárním večeru zazní ukázky z próz a poezie pěti autorů. Čtyři nudní, nevýrazní a rozbředlí chlapi a jedna mladá rtuťovitě neposedná vysokoškolačka. Pouze ona mi připadá dost dobrá (ačkoli vůbec nechápu, o čem píše, a po pravdě ani nerozumím ničemu z toho, co k tomu říká okolo); teprve po skončení celé performance mi docvakne, že mě zmákla. Bludice obluzující a manipulující je to. A utáhla nejen mě. Po její knížce se jenom zapráší, zatímco chlapy si nekoupí téměř nikdo. Studentka je šikovná a umí se prodat. Co když je ta holka úplně pitomá, začne to ve mně křičet, jenom ji někdo naučil provokovat, aby neprokníkala zbytek života. Když se s těmi lidmi poměřuji, mám pocit, že jsem jako spisovatel minimálně tak dobrý jako oni. I nějaké charisma by se snad našlo. Stejně jako chuť prostituovat se, předvádět se, kroutit se, vířit a bez přestání tančit. Navíc je to příjemné a nevysiluje to jako příliš častá masturbace.
Dneska je můj sváteční den, napadne mě, sotva se probudím. S podobnými pocity patrně vstává i stoprocentně rudý bolševik na Prvního máje: je to trapné, ale těším se (však také Tatíček prohnaně cosi zašveholil o levicovém pozadí celého prejdu). Koho všeho potkám? Dostanu se do večerních zpráv? Uvidíme mě rodiče a žáci? Nebo i pan prezident? Stisknu ruku Paroubkovi? Co si mám vzít na sebe? Nebude na kůži moc horko? Kde sehnat mávátko nebo transparent? Otázka stíhá otázku, jako by to celé bylo jen o mně. Vystoupím na Karláku a projdu si pěšky trasu, kudy se za chvíli pochod povalí. Po cestě potkám pokladního z muzea. Jde si to prý nafotit. Buzna není, tvrdí, přítelkyni nechal doma, prý ji fotky budou stačit. Jsem první, kdo se mu dostane do fotoaparátu. U Obecního domu kolem nás prohrkají kočárky křesťanských rodin. Zahlédnu mezi nimi známou tvář starého letničního křesťana, odlitého z jednoho kusu hmoty, který nechybí na žádné akci podobného druhu. Tatíček by řekl, že je konzervativně konsistentní. Na křesťany se vylije první z rychle postupujících přeháněk; zdá se, že Bůh jejich modlitby vyslyšel. Později občas sprchne i na protistranu. Abychom si přece jen příliš nemysleli.
Na seřadišti se potkám s lesbou z pražské židovské obce. Vtipné transparenty na adresu Hradu za mě nesou jiní. Martin C. Putna zdraví Bátoru. Obojek z mého batohu nabídnu kamarádům, nasadit si ho nemám odvahu. Někdo mi přiváže na batoh balónek a do ruky vrazí duhové mávátko. Neodpuzuje mě to, líbí se mi to. Když se posouváme hranicí mezi Starým a Novým Městem, mám pocit, jako kdybych znovu běžel svůj první pražský maratón v roce 2004. I když jsem v obou případech jen jedním ze zrnek písku na břehu mořském, připadám si slavný. Nezajímá mě, že si o blok dál život pokračuje jinak. Průvodci tam propichují vzduch deštníky a vykrmují stále stejnou potravou skupiny, které jsem měl mít původně já (odřekl jsem kvůli pochodu dvě zakázky). Odvážu balónek a vyšlu ho jako modlitbu k nebi. Na Národní třídě potkám svou žákyni. Maturovala u mě z češtiny těsně před přelomem tisíciletí. "Tak to je," zašklebím se provinile. "V pohodě," slyším za sebou. Patřila do třídy, která byla nezvladatelná, prolezlá alkoholem a drogami, na důležité věci života však měli čich téměř neomylný. Věděli, že jsem buzna, zatímco já jsem to nevěděl. Když přece jako homosexuál nežiji, homosexuál nejsem, byla moje tehdejší základní evangelikální premisa. Možná jsem homofilní, leč vzorný a nepraktikující. A takový jsem i tenkrát byl. Studenti mě přes tuto ztrátu orientace měli rádi, protože i já jsem měl rád je. I když mi náboženství lehce prošláplo mozek, pořád jsem měl v sobě něco z intelektuála. I moje křesťanství bylo vlastně bráno jako část vzdoru proti mainstreamu a kupodivu příznivě dotvářelo můj image.
Na Střeleckém ostrově jenom dlouhé fronty na chlast, žádné jídlo. Dvě pódia a stánky. Co ty tady tak sám, oslovím jednoho z obličejů. Nejsem sám, zamečí, jsou tu se mnou tisíce lidiček. Jedu se prospat a pak si zaběhnu zpět Prokopákem přes Podolí do centra. Aniž si to uvědomím, dám JÍ tak příležitostnost, aby se převlékala do nového kostýmu. Stane se jím propocené triko s logem kladenského maratónu, vykrajované běžecké trenky a tenisky od bahna. Tak nakonec skončím v Plíci Dvě. Je tu příliš čerstvě vymalováno, rozhlížím se zklamaně, pořádek téměř aseptický. Tady by TO už nešlo. Po půlnoci hospodu ovládne vzrušený šepot, že co nevidět vystoupí Šuláková. Tys to ještě neviděl? Jak to, vždyť už ti málem zvoní hrana. Moje iniciace totiž pořád nebere konce, stále se do mého života hrne něco, co je v něm poprvé. Šuláková je opravdická umělkyně. Tatíček má pravdu, travesty show je dozajista levicové divadlo, vytvářené spontánními silami lidových mas tak, jak o tom snila bolševická revoluční avantgarda dvacátých let. Pak už se nepřestává tančit. Během víření mě kdosi vyvleče přes ulici na chodník k protějšímu baru, kde postává nějaká partička esemkářů. Dostanu na holou a nejen já. Nejlepší žihadlo mi zasadí koženou plácačkou nějaká ženská. Z piv přesedlám na becherovky a teprve strach, že bych nemusel zvládnout následující den, mě vyžene na noční tramvaj, na níž je znát, že dnešnímu kvíření už docházejí síly. V tramvaji potkám Korunního prince. Vyslechnu si spršku kritiky (Šuláková do medvědího podniku nepatří; hned je jasné proč, Šuláková obklopená přízní svých sedmdesátiletých tet by mohla vyplašit nadějný, mladý medvědí dorost - a o TO jde především. Svatý Martin sice prý taky nic moc, pořád prý však lepší než Plíce Dvojka). Vyslechnu si i další rozvažování a mudrování, přičemž jsem vděčný, že mi byl Princ seslán jako Anděl Strážný, dávaje na mě pozor, abych neusnul a včas vystoupil.
Kvíření je u konce. Ráno je opilcovo. V centru Prahy je ještě možné zahlédnout kabelky elegantně přehozené přes útlá ramena párů v slunečních brýlích, sunoucích se s předstíraně nedbalou (znuděnou) elegancí zakřivenými uličkami Starého Města. Vlní se jen mírně a opatrně. Vejdou se i do nejužších zákoutí, neboť jejich anorektické postavy a projevy jsou dlouhodobě formovány snahou nevybočovat, chovat se předvídatelně, nenápadně a spořádaně. Výsledný dojem je však právě opačný. Jasné je téměř okamžitě, o koho jde. Pak se i to chatrné předstírání rozpadne v okamžiku, kdy rozezní jejich neurotické hlasy zděšeny poznáním, že se na tento svět stejně úplně vejít nemohou.
M. S. ©2011
Články