Medvědi (Ursus L.), rod šelem medvědovitých (čeledi Ursidae), liší se od ostatních rodů své čeledi statným a zavalitým tělem, pokrytým dlouhou srstí, podlouhlým čenichem, krátkými a nejapnými končetinami s tupými drápy na prstech a kratinkým ocasem.
Ve chrupu (v. Medvědovité šelmy) jsou hořejší zuby mezerní (praemolares) malé, o jednom kořeni a záhy vypadávají; 1. jest přímo u silného klu, poslední jest již trojhrotý, má kuželovitý hrot přední, trochu nižší hrot zadní a nepatrný hrot vnitřní, proti zadnímu vnějšímu hrotu ležící. Z dolejších zubů mezerních má jen poslední, jednohrotý a malý, dvé kořenů. První stolička v hořejší čelisti jest veliká, má 4 nízké hrboly a četné vrásky i hrbolky vedlejší; první stolička dolejší jest úzká, má v předu široký hrbol, pak vnější a vnitřní hrbol podoby skoro rovné. Druhá stolička hořejší jest široká, má povrch hrbolatý, vrásčitý a v předu 4 nízké hrboly; druhá stolička dolejší jest také široká, se 2 předními hrboly, třetí stolička 3hranná, na koruně vráskovaná.
Dlouhá lebka má velikou dutinu mozkovou a slabý hřeben sagittální. V kostře končetin jsou kosti ramenní (humerus) a stehenní (femur) štíhlé, metapodialia krátká, ale silná; 5. prst obojích končetin má rovnou délku jako 4., ostatní jsou od krajního k vnitřnímu postupem kratší i slabší.
Medvědi žijí především v zemích studeného a mírného zeměpásu; v horkém pásmu nalézáme je spíš jen vysoko v horách. Obývají v jeskyních a pod. doupatech; v zimě spí, ale občas ze spánku se probouzejí. Umějí na zadních nohou se vztyčiti a po nich běžeti; jinak jsou pohyby medvědů málo obratny. Na naší pevnině žije jediný druh, medvěd obecný, brtník (Ursus arctos L.); má tělo zdélí 2 m (ocas jen 8 cm dl.), výšku v plecích až 1 1/4 m a hustou, kolem lící, na břiše a na zadní straně končetin delší srst barvy hnědé, buď světlejší, až i žlutohnědé, buď naopak tmavé, až černohnědé, zřídka našedivělé nebo stříbrošedé. Mladí medvědi mají na hrdle bělavý obojek. Brtník jest domovem v Evropě i v Asii, obývá v Evropě na velehorách v Pyrenaejích, Al. pách, Karpatech, na Balkáně, Kavkáze a na Urálu, pak po vší Rusi, v severní, střední a přední Asii, v Africe na pohoří Atlantském. V Anglii, Francii a v Němcích jest zcela vyhuben; u nás v Čechách zastřelen poslední m-ěd na Šumavě v želnavském hájemství dne 14. listop. 1856. Od té doby pozorována tu dvakráte jen stopa jeho (1864, 1875). Obývá ve velikých, bujných, málo navštěvovaných lesích, kde jsou temné houštiny, duté stromy a jiná příhodná doupata. V létě sbírá jahody, houby a j. býlí, rozhrabává mraveniště, vybírá zásoby divokým včelám, ale především ukládá o život všeliké zvěři, jiným dravcům i domácím zvířatům. Na člověka nejsa podrážděn nebo hladov útoku nečiní.
Jest nepochybno, že medvědi v trvalý zimní spánek neupadají; víme na př., že za oblevy ze skrýší vylézají a nuzné zbytky květeny spásají. Páří se z jara a po 30 nedělích mívá samice 1 až 3 mláďata, jež s počátku, asi 4 neděle, nevidí. Zejména z mládí jest brtník učelivý a zkrotne; po čase však přece se počne u něho jeviti povaha šelem. Lidé jej loví proto, že jest škodliv, a pro kožišinu; maso není chutné, jen tlapy a uzené kýty bývají pojídány. Sádla užívají zejména horalé jako léku.
Z ostatních medvědů starého světa sluší uvésti nejprve medvěda tibetského (U. torquatus Wagn., U. tibetanus F. Cuv., domácím jménem kuma), jenž má tělo dosti štíhlé, na krku huňatou hřívu, srsť černou, pod zpodním pyskem bílou, a také na hrdle prohnutý, příčný obojek bílý, často prodloužený v podélný pruh až na hruď; jest domovem v severních končinách Vých. Indie, v Nepalu, Kašmíru, sev.-vých. Sibiři, v Číně a Japansku. Na ostrovech vých.-indických i v Zadní Indii žije menší medvěd malajský (U. malayanus Raffl.; délka táhlého těla jen 1 1/4 m); čenich jest kratší a širší než u ostatních druhů, tlapy veliké, drápy dlouhé, srsť krátká barvy černé; jen čenich jest po stranách rezavý a na hrudi jest podkovovitý znak rezavý neb i bělavý. Slídí zejména po plodech a škodívá v sadech kakaových. Trochu větší (1,8 m) a zavalitý medvěd pyskatý (U. labiatus Desm.) má jméno po velikých a pohyblivých rtech, jež mohou býti v před tak povystrčeny, že se úzká morda podobá až skoro rouře. Také nos jest rozšířen v ploskou a pohyblivou desku, na níž se nalézají obě příčné nozdry, pohyblivými klapkami opatřené; jazyk jest dlouhý a úzký. Nohy jsou ozbrojeny převelikými srpovitými drápy. Na temeni, šíji a na hrdle jest srsť delší, huňatá; barvu má černou, na čenichu šedou nebo bělavou a na hrudi jest podkovovitá skvrna bílá. Tento druh jest domovem v horách jižní Asie i na Ceylonu a živí se stravou bylinnou a menšími živočichy, zejména bezpáteřnatými, ale podrážděn činí útok i na člověka.
Z amerických medvědů jest nejnebezpečnějším dravcem severozápadních končin tohoto zemědílu medvěd popelavý (U. cinereus Desm.), podobný našemu brtníku, ale větši (délka 2,4 m) a silnější. Má také kratší lebku, širší čelo a velice zakřivené drápy, na ředních prstech delší než na zadních. Srsť jest dlouhá, kosmatá, tmavohnědá, ale jednotlivé chlupy jsou na koncích bledší. Živí se plody, zvláště žaludy, ale odvažuje se útoku i na větší ssavce, ba také na člověka; tento zase jej pronásleduje pro dobrou kožišinu a pro maso. Známějším jest menší (2 m) medvěd americký neboli baribal (U. americanus Pall.), po vší Severní Americe nad Mexikem velmi hojný. Dlouhá a lesklá srsť má barvu černou; jen morda jest po stranách plavá a také před okem jest skvrna této barvy. Obratný tento medvěd nečiní na člověka útoku, ale napadá skot a j. domácí zvířata; živí se však také rostlinami. Lidé jej loví především pro kožišinu a pro maso. Všickni tito m. mají tlapy vezpod lysé. Naproti tomu je má srstí porostlé medvěd lední (U maritimus Desm). Má tělo zdélí až 2,7 m, hlavu úzkou, čenich nejprve silný, do předu zašpičatělý, krk delší než ostatní medvědi, nohy nižší, mohutnější a mezi prsty krátké blány plovací. Srsť jest vezdy sněhobílá, u starých zvířat poněkud sežloutlá. Medvěd lední žije v polárních končinách všech dílů světa na pobřežích tam, kde alespoň po většinu roku led nerozmrzá. Jest v pohybech svých vytrvalý; dobře běhá, výborně plove a potápí se. Jest dravcem i člověku nebezpečným; živí se rybami, tuleni a j. mořskými tvory, ssavci souše i mršinami. Seveřané masa jeho pojídají, tukem mastí a svítí, ale především loví jej pro kožišinu.
Z fossilních medvědů jest nejstarším U. Theobatdi Lyd. z miocénu, ze Sivaliku ve Vých. Indii. V Evropě nalezeny nejstarší zbytky medvědů ve svrchním pliocénu ve Val d'Arno a v Auvergni. Nejhojnější šelmou diluvia byl medvěd jeskynní (U. spelaeus Blumb.). Jest větší než recentni medvěd obecný; zejména v jeskyních i u nás v Čechách bylo nalezeno plno kostí a zubů tohoto medvěda. Kromě nich bývají tu zbytky vzácnějšího druhu U. priscus Cuv. a roztroušené kosti a zuby brtníka (doba anthropozoická, zvířena »lesní«, neolithická i se zvířenou doby kovové). Br.
Články