První medvědí výlet, a to do brdských lesů
Mníšek p.Brdy - Skalka - Jezírko - Řevnice
7.května 2000
7.květen 2000, docela obyčejný víkendový den, a přeci trošku zvláštní. Na dnešní den jsem naplánoval první výlet pod hlavičkou Czech Bears. Kolik medvídků se asi na nádraží sejde? Sluníčko sice slibuje krásný den, ale o víkendu se tak nechce vstávat (některým ani na tu desátou hodinu). Nakonec se na nástupišti sešlo 11 spřízněných medvědích duší. Nějaký vlak tu sice stál, ale nevěřili jsme tomu, že pojedeme zrovna s ním. Vozy spíše připomínali konvoj železného šrotu na kolečkách. Přeci jen to byl náš vlak. Uvnitř si zase někdo pomohl k barevným kovům, takže jsme byli rádi, že se na naše koleje nevrátila IV.třída osobního vlaku a bylo si alespoň kam sednout. (Nesmějte se, v prvopočátcích železnic opravdu existovaly čtyři třídy, ta poslední byla "na stojáka".) Výpravčí nám zamával výpravkou sice na čas, ale to ještě nebyl železničním strastem konec. Za Vraným je zanedbaný most přes přehradu do Měchenic, jezdí se přes něj rychlostí 10 km/h. A pak už náš vlak nějak nemohl popadnout dech až do Mníšku, kde jsme vystupovali. Naše jízda, dlouhá 40 kilometrů, tak trvala něco málo přes 2 hodiny. No uznejte, 20 km/h, není to závratná cestovní rychlost.
Nakonec jsme přeci jen na mníšecké nádraží dorazili. Od nádraží je vidět v údolí město, a na protějších kopcích, které patří k hřebeni Brd, už byl vidět první postupný cíl naší cesty, kostelíček sv.Máří Magdalény. Kopec se z té dálky nezdá, ale věděl jsem už z dřívějších putování, že dá zabrat. Proto jsem odrazoval část výletníků, která zamířila na náměstí do první hospody, o kterou zakopla. Ale hlad a žízeň byla silnější. Ta část, která dala na má slova, vyrazila směrem na Skalku, tak se jmenuje vrch s kostelíčkem. A docela jsme se zpotili, než jsme se nahoru vyšplhali. Odměnou nám byly vynikající párečky a pivo ve stánku. Než nás došel zbytek, stačili jsme si ještě vypůjčit klíč a prohlédnou vnitřek kostelíčka. Byl kdysi upraven jako jeskyně. Dnes je i s přilehlou budovou bývalého františkánského kláštera a špitálu, křížové cesty a horní kapličky v rekonstrukci. Doprohlédli jsme si i zbytek areálu, mezitím došli ostatní (oběd prý moc povedený nebyl). Ještě jsme chvilku odpočívali rozvalení na louce, a pak už nás pohltily nekonečné brdské lesy.
Počasí bylo ideální, cesta smrkovým lesem nám příjemně utíkala za různých hovorů a legrácek. Dalším zajímavým místem na trase bylo Jezírko. Když jsme přišli na rozcestí turistických značek tohoto jména, mohlo se zdát, že název je nepatřičný. Všude spousta kamení, navíc vrchol kopce, kde by se tu vzala voda a ještě navíc celé jezero, byť malinké. Ale chyba, stačí ještě pár kroků do kopce, a hned je vidět, podle čeho se to tu jmenuje. Toužíte po romantice a nevadí vám nepohodlí. Pokud ano, kupte si zde chatu. Vylezli jsme na skálu a pod námi ležel bývalý lom. Kruhová díra v kopci o průměru nějakých padesát metrů. Lom je už dávno nepoužívaný, ve středu vytvořil výron pramenu malé jezírko a kolem stojí pár srubů. Jediným přístupem je úzký průlom ve skále, kudy se kdysi odvážel kámen a dnes se o něj dělí pěšina s potůčkem. Od nejbližší sjízdné komunikace je to sem nějaké tři kilometry do kopce, takže si sem musí zdejší obyvatelé vše přinést na vlastním hřbetu. A o nějakých vymoženostech na elektřinu, tedy kromě baterky, si mohou také nechat jen zdát. Ale ti, co sem jezdí za odpočinkem, tu mají určitě úplný klid v nezkažené přírodě a daleko od civilizace. A je jim tu určitě skvěle.
Po návratu k rozcestníku přišlo rozhodnutí zkrátit trasu výletu. Přeci jen jsme vyráželi později a ani jsme se nijak nehnali vpřed. A tak původní hlavní cíl Karlštejn byl změněn na Řevnice. A tak jsme začali listnatými lesy sestupovat pozvolna k Berounce. Cestou jsme ještě procházeli kolem krátké odbočku ke skalnímu útvaru a vyhlídce Babka. Ne všichni ale měli ještě chuť šplhat do kopce. Na rozcestí byl tedy založen základní tábor, kde na nás, kteří jsme šlapání měli málo, počkal zbytek tlupy. Pak jsme už opravdu došli do Řevnic. U nádraží jsme se, jak jinak, zastavili na zaslouženou odměnu v podobě zlatavého moku. Hospůdka příjemná, skvělé pivo a nakládaný hermelín. Bylo nádherně, a tak bylo škoda, že ne všichni našli místo na zahrádce, ale ani ta část, která se usadila uvnitř, si nestěžovala. Pak už zbýval jen návrat do Prahy. Protože "panťáky" na berounské trati jezdí přeci jen rychleji, byla cesta oproti té ranní otázka chvilky. Část se vrátila původně plánovaným vlakem, část si posezení v příjemné hospůdce o něco prodloužila.
Tak tedy dopadl první medvědí výlet. Podle prvních ohlasů se líbil. A tak věřím, že zdaleka nebyl poslední. Na některém dalším se těším na viděnou.
©2000 Méďa Jéňa