Lodí a pěšky podél matky českých řek
Praha - Slapy - Svatojánské proudy - Štěchovice
12.srpna 2000
Pro putování na další výlet, v pořadí čtvrtý, jsem v sobotu 12.srpna 2000 zvolil trošku netradiční dopravní prostředek, loď Pražské paroplavební společnosti na lince ke Slapské přehradě. Cesta proti proudu nepatří sice k nejrychlejším způsobům dopravy, ale kolem řeky je na co koukat a v dobré partě čas strávený na palubě lodi určitě rychle uteče. Sluníčko nás přilákalo na medvědí výlet v hojném počtu. Ale bohužel nejen nás. U přístaviště lodí se vinul zástup turistů sahající od Palackého až k Jiráskovu mostu. To sice trošku zveličuji, ale opravdu jenom trošku. Jako správný organizátor výletu, ve strachu, aby mne medvědi neutloukli ještě před odjezdem z Prahy, jsme všechny utěšoval, že ostatní jedou určitě spojem do ZOO. Opak byl však pravdou, a všichni ti nedočkavci vzali útokem loď jedoucí do cíle naší cesty, na Slapy. Takže počátek výletu nebyl zrovna optimistický. Počasí sice nádherné, ale čekaly nás 4 hodiny strávené ve stoje na značně obsazené palubě lodi. Kde jsou ty doby, kdyžna této lince jezdily v sezóně velké pražské parníky. Ty dnes poloprázdné vozí obědvající zahraniční turisty centrem města. A čeští turisté se za nemalý peníz, lístek z Prahy na Slapy stojí 160 korun, mačkají na palubě podstatně menších motorových lodí. Pražská paroplavební si nedělá hlavu ani z jízdního řádu, asi stejně jako České dráhy. Takže cesta nakonec trvala 4 a 1/2 hodiny. Ale přežili to všichni. Část poutníků strávila plavbu průzkumem baru v podlpalubí, někteří pak spíše obsluhy baru. Zbytek pak v družném hovoru stále se měnících malých skupinek hledal volné koutky na palubě, aby mohl alespoň občas sledovat zajímavostí kolem řeky.
Už i odjezd z Prahy poskytuje sice známé pohledy, ale z řeky přeci jen trošku odlišné. Nejprve jsme projeli pod Vyšehradskou skálou, ze které skákal Šemík, cválajíc k Neumětelům. Na protější straně jsme míjeli břeh Císařské louky. Ta byla kdysi populárním místem pro procházky. V Podolí září nově opravené budovy podolské vodárny. I když je to k nevíře, upravuje pro Pražany pitnou vodu z vody vltavské. Pak už vidíme kostelíček na Zlíchově a nad ním, pod vrcholem Dívčích hradů, mohutnou opěrnou zeď, po které šplhají vláčky po trase pražského "Semeringu". To už nám výhled zastínil jeden z mnoha nepříliš povedených úseků pražského komunikačního systému, Barrandovský most. Ještě než jsme dojeli ke skále s nápisem, připomínajícím Joachima Barranda, vědce zkoumajícího zdejší naleziště zkamenělin, mohli jsme si na prohlédnout chátrající budovy kdysi slavných Barrandovských teras. Málokdo z mladších dnes ví, že v roští pod nimi by našel zbytky areálu plaveckého bazénu i s rozpadajícím se skokanským můstkem. Pak už nás čekal poslední pražský most, branický železniční viadukt. To už se vltavské údolí začalo rozšiřovat. Musíme projet prvním zdymadlem na cestě. Modřanský jez je nejmladším vodním dílem na Vltavě. Jeho moderní komory umožňují překonat vzdutí řeky poměrně rychle.
Pak už jsme minuli soutok s Berounkou a šířka řeky je najednou o hodně menší. A o kousek dál, ve Zbraslavi, se zužuje i údolí, kterým se Vltava proplétá na své cestě. Na vrchu Závist nad protějším břehem by jsme našli vykopávky jednoho z nevýznamnějších keltských hradišť. Projíždíme údolím, kde kontrastují na jedné straně chatové osady na Jarově s ohromným kamenolomem v Baních na druhém břehu. Míjíme kužel kopce Homole a za zákrutou už před námi stojí hráz dalšího vodního díla, přehrady ve Vraném. Vjíždíme do komory zdymadla a o dvacet minut později už vplouváme na klidnou hladinu přehrady o pár metrů výše. Plujeme po hladině jezera k Davli, podjedeme zdejší starý ocelový most, který "hrál" ve filmu o bitvě o most u Remagenu. Vysoko nad údolím pak vede odvážný nový silniční železobetonový most. Míjíme skalní ostroh na soutoku Sázavy a Vltavy. Je krásně vidět hranici mezi vodou ze Sázavy a z Vltavy. Projíždíme kolem nízkého ostrova Kilián, na kterém jsou pozůstatky benediktinského kláštera na Ostrově. Jeho následovníkem byl klášter ve Sv.Janu pod Skalou, kde jsme již byli. Údolí řeky nás dovedlo až do Štěchovic. Čeká nás už poslední zákruta a do cesty se nám staví vysoká hráz Štěchovické přehrady. Vjíždíme do plavební komory a za námi se hned zavírají vrata. Nemáme zrovna dobrý pocit u dna 20 m hluboké komory, ale to už se začíná napouštěn voda, netrvá dlouho, a vjíždíme na hladinu za přehradou. Čeká nás už poslední úsek cesty romantickým vltavským údolím do Slap. Můžeme si alespoň prohlédnout, kudy povede naše pěší cesta zpět.
Když nás konečně loď vysadila pod hrází přehrady na Slapech, provedli jsme sčítání lidu. Na výlet přijelo 20 lidí a 2 hafani. Teď už jsme se museli rozhýbat a začít používat vlastní nožičky. Padli návrhy navštívit hned na Slapech hospůdku, ale ty jsem jako velitel výpravy rezolutně odmítl. To by jsme pak už nikam nedošli a mohli jet večer autobusem zpět. Přísnost musí být. Zavelel jsme k nástupu na pochod. První plánovaná část naší cesty vedla údolím Vltavy po trase, kudy jsme před chvílí přijeli lodí. Tady kdysi dostávali řádně zabrat voraři plavící dřevo ze Šumavy. Vltava se zde zařezává jen úzkým údolím s mnoha zákruty do okolních skal. Navíc zde byly, v místech zvaném Svatojánské proudy, nebezpečné peřeje. Dnes se ale okolní skály zrcadlí v klidné, téměř netekoucí hladině Štěchovické přehrady. Nejprve jsme procházeli chatovou osadou, aby nás pak už pohltilo úzké vltavské údolí. Na některých místech dokonce stezka vede v příkrých skalách krátkými tunely. Cestou jsme potkali ještě několik chatových osad. Všichni účastníci konstatovali, že až na výjimky se z kdysi možná romantických trampských chat staly "paďourské" hrady bez kapky vkusu. Ale jinak je zdejší údolí skutečně kusem romantické přírody. Někteří z účastníků se dokonce nechali zlákat a zkusili koupel ve Vltavě. Bohužel stezka vede po úbočí, které je včetně přilehlých vodních ploch, chráněno celý den před hřejícím sluníčkem. To bylo perfektní pro chůzi, ne tak už pro teplotu vody. První do vody hupsnul velký otužilec Jára, jenže před ním neobstojí žádná voda. Luboš a Petr se do řeky rychle vrhli také, ale jejich tempo návratu zpět na břeh bylo ještě rychlejší. Teplota vody měřená podle velikosti v jistých partiích zde totiž byla tak nízká, že vlastně nebyla měřitelná, a to někteří svědci koupele dokonce tvrdili, že šla i do záporných hodnot.
Pak už se před námi objevila hráz Štěchovické přehrady, jejíž 20 metrový rozdíl hladin s námi před polednem překonal parník v plavební komoře. Ve Štěchovicích jsme konečně zapadli do osvěžovny na pivo a něco k snědku. Bohužel jsem musel konstatovat, že původní cíl, Bojanovice, by byl dosažitelný jen za podmínky pozdního návratu do Prahy. Většina lidí však ještě chtěla na houfování do Arca, byl tedy navržen náhradní cíl, Pikovice. Unavenější část výletníků se rozhodla, že už mají pěší túry dost, a vrátí se autobusem do Prahy rovnou ze Štěchovic. Zanícení turisté se pak rozhodli, že si přeci jen přidají ještě alespoň ten kousek přes hřeben k Sázavě, když už nevyšel původní plán. Bohužel naše velká medvědí tlupa zahltila obsluhu restaurace natolik, že ve stanoveném čase na zbytek výletu mohla vyrazit jen osmičlenná skupina, protože zbytek zájemců o pokračování nestihl být obsloužen. Takže i ti nakonec jeli autobusem. Vytrvalci rychle vyrazili přes most na druhý břeh. Přes hřeben, který odděluje údolí Vltavy a Sázavy jsme došli do Pikovic, odkud jsme dojeli vlakem zpět do Prahy. Část výletníků, ať už se do Prahy vrátili autobusem ze Štěchovic nebo vlakem od Sázavy z Pikovic, zakončila výlet u piva a dobré večeře v Arcu.
©2000 Méďa Jéňa