Putování Českým krasem
Vráž - Sv.Jan pod Skalou - Srbsko
4.června 2000
Jako cíl druhého medvědího putování jsem zvolil oblast Českého krasu. Hlavní cílem bylo městečko Svatý Jan pod Skalou. Už na Smíchovském nádraží se nás v neděli 4.června 2000 u vlaku sešel nečekaný počet. Na medvědím houfování jsme vyprávěli o prvním výletu, a tak jsme nalákali další zájemce. Další cestovatelé se k nám přidali v Rudné, kde se k našemu motoráčku připojil druhý, jedoucí ze Zličína. A tak se nás na místě srazu ve Vráži u Berouna vysypalo z obou vagónků motoráčku dvaadvacet. Vlak dál pokračoval téměř úplně prázdný. Počet byl překvapivý už proto, že v předchozích dnech počasí na pěším tůru příliš nelákalo. Ne že by bylo ošklivě, právě naopak, horké červnové sluníčko lákalo spíš k vodě. První část trasy nás vedla Vráží do mírného kopce, kousek za mostem nad plzeňskou dálnicí jsme překročili první z hřebenů.Tím jsme vstoupili na území CHKO Český kras. Začali jsme "husím pochodem" sestupovat lesem do romantického údolí potoka Loděnice. A to už nás čekal hlavní cíl naší cesty, obec Svatý Jan pod Skalou.
Co nám říká o vzniku obce pověst: Za panování knížete Bořivoje, ke konci 9.století žil v jeskyni pod Skalou první poustevník v Čechách, Ivan. Množství zlých duchů, sídlících ve skalním masivu ho ale nenechalo v klidu rozjímat. Když už jejich trápení nemohl vydržet, rozhodl se odejít. Nedošel však daleko, když se mu zjevil sv.Jan Křtitel, který ho vyzval k návratu a daroval mu kříž obdařený zázračnou mocí, aby mohl zlé duchy vyhnat. Na tomto místě dnes stojí kaple sv.Kříže. Když sem jednoho dne zavedl knížete Bořivoje lov, potkal se zde se svatým mužem, Ivanem. Po poustevníkově smrti Bořivoj se svojí ženou Ludmilou upravili jeskyni do podoby křesťanské svatyně. Kníže Břetislav I. daroval kapli zbudovanou v jeskyni klášteru na Ostrově u Davle. Benektini z ostrovského kláštera zde zřídili klášter.
K centru obce je to údolím podle potoka ještě docela velký kus cesty. Obec se táhne v úzkém údolíčku ve velké délce. Dominantou obce a turistickým lákadlem této oblasti je velký kostel, který je součástí komplexu bývalého kláštera. Ten byl zpočátku majetkem kláštera Ostrov u Davle. Po zničení kláštera v Davli za husitských válek se jeho obyvatelé, protože již nemohl být obnoven, přesunuli právě do zdejšího kláštera. Ten, prý na přímluvu ducha poustevníka Ivana, zůstal husitských nájezdů ušetřen. Klášter i přilehlá hospodářství prosperovaly. Přesto klášter zanikl c.k. zrušovacím dekretem na konci 18.století. Pak, s výjimkou kostela, sloužily budovy k různým světským účelům. Byla zde koželužská dílna, tkalcovna, sklady, na přelomu čtyřicátých a padesátých letech pak tábor nucených prací a věznice. Před válkou zde byl katolický učitelský ústav, a škola se sem vrací i v dnešních dobách. Prohlédli jsme si zdejší velký kostel sv.Jana Křtitele, a to i jeho prostory, které nejsou zvenku vidět. Jednak je to bývalý skalní chrám, tzv.starý kostel a prostory, tvořené travertinovými jeskyněmi, ve kterých údajně žil poustevník Ivan. Malá část výpravy se ještě vyšplhala k nedaleké kapličce sv.Kříže. Ale nikdo už nenašel energii překonat zbylou část z 210 metrů výškového rozdílu a vyšplhat až na další místní dominantu. Tou je Skála, které se říká také "Křížek", tyčící se přímo na klášterem a kostelem, která dala místu část názvu. A ta energie chyběla přesto, že většina batohů už začala vydávat své kulinářské poklady. A žízeň jsme zaháněli vodou z pramene, který vytéká u paty kostela a je mu přisuzována léčivá moc. Na počátku 20.století byly ve Sv.Janu lázně. A voda z pramene byla také stáčena a distribuována jako minerální voda Ivanka.
Pak už nás čekal asi nejnáročnější výstup putování na další hřeben roklí zvanou Propadlé vody. Ale cesta vedla hezky ve stínu lesa i teplota byla snesitelná. Někteří se sice trošku zadýchali, ale správný medvěd by měl snad trošku funět. Přeci jen nás byla velká tlupa, ta se rozpadla na menší skupinky. A i přes náročný výstup mezi sebou výletníci debatovali, smáli se a tak cesta dobře utíkala. Někteří studovali okolo procházející turisty. Proč nejhezčí medvídci musejí být tatíci od rodin? Ach jo! Jiní zase vedli odborné, nebo spíš neodborné diskuse o botanice, když našli nějakou zajímavou rostlinu. Atlas, který jsem kvůli tomu koupil, zůstal pochopitelně doma, kde byl hodně platný. Část se zúčastnila malého sociologického průzkumu, který prováděl jeden z výletníků pro svého kamaráda studenta. Poznatek: za chůze terénem se špatně vyplňují dotazníky. V údolí Bubovického potoka jsme si ještě prohlédli další ze zdejších krasových jevů. V kaskádách tohoto úseku potoka se vytvořily z usazenin travertinové vodopády.Bohužel je dnes hodně zakrývají řasy a někde už i "suchozemská" vegetace. Chtělo by to velkou vodu, která by koryto potoka pročistila.
Pak už jsme definitivně opustili lesy a za travnatým údolím se před námi brzy objevil konečný cíl naší cesty, Srbsko. Nejlepším zakončením výletu, zvláště v horkém dni, je orosená sklenice piva. Navíc i batohy už dávno vydaly všechny své poklady. Takže všem medvědům hrozila smrt žízní a některým i hladem. A tak jsme hledali nějakou hospůdku. Nakonec jsme obsadili sami pro sebe celý sál v jedné z místních restaurací, kde jsme pivem a dobrou baštou doplnili vychozené kalorie. Navíc se jeden z účastníků postaral stylem svého telefonního hovoru o pořádný záchvat smíchu zbytku skupiny, takže pokud smích léčí, určitě jsme byli po výletě všichni jak rybky. Jen obsluha a hosté v druhém sále si museli myslet asi něco o šílencích a jistých léčebných ústavech. Část výletníků se pak přesunula přes most na zastávku a odjela do Prahy. Vytrvalci ještě zůstali. Aby jsme si dokázali, že jsme opravdu jak rybičky, tak část ze zbylých výletníků ještě před odjezdem vyzkoušela vody Berounky. A i když někteří neodhadli svůj ponor, a trošku si odřeli bříška, bylo koupání příjemným zakončením výletu. Ještě jsme si na druhém břehu u zastávky stihli na zahrádce dát další pivko, pak už nás vlak dopravil domů.
©2000 Méďa Jéňa