Podél zlatonosné Sázavy pod Medník
Jílové - Žampach - Kamenný Přívoz - Pikovice - Davle
15.července 2000
V pořadí třetí medvědí výlet, plánovaný na 15.července 2000, jsem chtěl původně směřovat na hrady Žebrák a Točník. Tento plán se ale setkal trošku s odporem, protože předpokládal časný odjezd z Prahy. Navíc jsme usoudil, že letní den bude určitě příjemnější strávit někde u vody. Proto jsem nakonec zvolil za cíl našeho putování jeden z hezkých úseků posázavské stezky, vedoucí podél zákrutů Sázavy od Kamenného Přívozu do Pikovic a Davle. Jenže blízkost vody nakonec nebyla k ničemu. Počasí v předchozích dnech léto rozhodně nepřipomínalo, a lákalo strávit den raději v postýlce s grogem (nebo raději něčím příjemnějším) na zahřátí. Takže jsem nečekal velkou účast. Ale už na hlavním nádraží se nás sešlo osm, další dva a pes přistoupili ve Vršovicích a na začátku pěší cesty v Jílovém se k nám přidali další dva. Takže přes veškeré pesimistické odhady byla účast dobrá, a počasí nám nakonec alespoň trochu přálo. I sluníčko chvilku hřálo.
Z vlaku jsme vystoupili na nádraží v Jílovém. První část cesty, mezi Jílovým a Sázavou, nás vedla oblastí, kde dodnes najdeme stopy po důlní činnosti. A netěžilo se tu jen tak něco, místní horniny jsou totiž zlatonosné. Vždyť na Sázavě se zlato i rýžovalo. Ale člověk by tu nezbohatl. Na informačních deskách naučné stezky byla udána výtěžnost 2 g zlata z tuny horniny, takže by se člověk dost nadřel, než by to hodilo alespoň na malý prstýnek (:-)). Vystoupali jsme na Hrádek s výhledy do kraje a pak už jsme sestupovali podél Studeného potoka k Sázavě. Pod Žampachem jsme podcházeli železniční kamenný viadukt, po kterém jel náš vlak do Jílového. Z oken vlaku most tak velký nevypadá, ale když stojíte pod ním, a díváte se na 42 metrů vysoké oblouky, zatají se dech. A když si pak člověk vzpomene, s jakým technickým vybavením tehdy most budovali, získá úctu k našim předkům.
Pak už jsme došli k Sázavě a vydali se kousek proti proudu na nejbližší most v Kamenném Přívozu. V hospůdce jsme načerpali trošku pivních kalorií, pak už jsme přešli na druhý břeh řeky a malou oklikou přes Hostěradice se vydali po proudu Sázavy ku Praze. Stezka se vine romantickým skalnatým údolím řeky, někdy téměř u hladiny, někde pak zase vysoko nad řekou. Procházeli jsme chatovými osadami a spoustu chat jsme viděli i na protějším břehu. Některé jsou ještě stále romantické, z jiných už jsou "mastňácké" hrady. Někde jsou o samotě na skalách nad řekou, člověk ani neví, kudy se k nim chodí. Jinde jsou nalepené okny na sebe tak, že si jejich obyvatelé koukají do talíře, a to skutečně. Člověk se až někdy diví, jak si lidé dokáží zkazit romantiku. Kdysi v těchto místech vznikali trempské osady, žijící svým víkendovým romantickým životem. Dnes už spousta z nich vzala za své díky postupujícím civilizačním vymoženostem.
Výletníci, kteří měli přebytky energie, se stále přetahovali se psem o klacky. Vědecké tipy určovaly okolo rostoucí stromy a rostliny. Počítačoví maniaci řešili za pochodu problémy Internetu, a tak nám cesta spokojeně ubíhala. Na jedné z nejznámějších vyhlídek na údolí Sázavy jsme si dali malou svačinku ze zásob. Páníčkové ještě museli ošetřit zraněnou pejskovo tlapku. Zřejmě se stal obětí lidských odpadků, kde při poletování lesem šlápl na nějaký ostrý předmět. Naštěstí to nebylo zranění těžké a obešlo se bez následků. Pak pokračovali dále pod vrchem Medník. V chatové osadě nedaleko Pikovic jsme se zastavili u totemu, na jehož vrcholu seděla skvěle udělaná figura, která nám všem okamžitě připomněla jednu osobu, která občas chodí na naše setkání. Totem je zvěčněn, jakmile budou fotky, předáme je ke zveřejnění. Schválně, zda bude mít většina podobnou asociaci.
Na začátku Pikovic je známá občerstvovací stanice s příhodným názvem "Na žíznivé stezce". I když jde jen o jedno malé okénko s občerstvením, mnoha ušlým žíznivým výletníkům už zachránilo život. Tady jsme doplnili tekutiny, abychom pak ještě v neméně známé cukrárně nedaleko pikovického mostu zaplácli žaludek dortíky a zmrzlinou. Já vím, že to je hrozné, když pracně vydané kalorie takhle zase honem doplňujeme, a ještě navíc splácáme páté přes deváté. Ale přeci neztratíme své medvědí postavy, no řekněte? Pak jsme přešli přes lávku na druhý břeh. Tady stezka vede podél již líně tekoucí Sázavy do nedaleké Davle. Hladina řeky a její tok jsou tu totiž už ovlivněny přehradou ve Vraném. Těsně před Davlí jsme prošli kolem soutoku Vltavy a Sázavy, na nádraží jsme si prohlédli na pomníčku vystavenou parní mašinku, kterou před šrotem zachránil zdejší přednosta tím, že ji odkoupil za svoje peníze. Pak už nás čekala jen cesta vlakem na vršovické nádraží, odtud ještě kousek pěšky a krátce po šesté jsme doplnili stavy medvědů v Arcu, kde jsme výlet zakončili.
© Méďa Jéňa