Výtahem a tramvají do Švýcarska
Bad Schandau - Schrammstein - Kleiner Wintemberg - Kuhstall - Lichtenheiner Wasserfall - Bad Schandau
6. června 2009
Tenhle výlet by mohl mít klidně podtitul "Schody, schody a zase schody". Měl kopírovat výlet z roku 2004, ale nakonec to bylo trošku jinak. Ale začněme hezky od začátku. Předem jsem varoval před náročností výletu. Navíc byla bez nadsázky naprosto černá předpověď počasí. A tak nebylo divu, že se nás v Praze na nádraží až tak moc nesešlo, tedy abych byl přesný, bylo nás šest. Cesta podél Vltavy a Labe za mého obvyklého skoromonologu rychle ubíhala, ale výhled nám moc optimismu nepřidával. Z jedné strany pořád svítilo sluníčko, ale z opačné se nebezpečně blížily těžké mraky. Naštěstí nám milé překvapení přichystaly Krušné hory, které oblačnost zbrzdily. Celý den jsme díky tomu měli velice příjemné počasí a déšť přišel až pozdě odpoledne, kdy už nám to nevadilo. Ale to bych předbíhal.
V Ústí se přidal další výletník a zanedlouho jsme dorazili přesně podle jízdního řádu do Děčína. Tady si přišla na své moje dušička železničního fandy. Do odjezdu přeshraničního osobáku zbývalo dost času, tak jsem si šel do haly koupit nějaké čtení, ale nedošel jsem. Vylezl jsem z podchodu a měl jsem pocit, že jsem prošel časoprostorovou branou. U prvního nástupiště zastavoval rychlík DR (Deutsche Reichsbahn), státních drah NDR (Německá demokratická republika). A to ještě ráno Pepa žertoval, že našel doma východoněmecké marky. Vypadalo to, že se mu budou hodit. Pohledem na nástupiště jsem zjistil, že v čele je dokonce parní lokomotiva. A tak jsem si doběhl (ano, skutečně jsem běžel) do vlaku pro foťák a jako správný šotouš (přezdívka pro železniční fotografy) se řítil nafotit železného oře. Povedlo se, dokonce jsem stihl i přepřah, kdy německou páru řady 52 střídal český stroj, "Šlechtična" 475.179 z děčínského depa. Ještě jsem zvěčnil náš vlak a byl čas se usadit a vyrazit kaňonem Labe k německým hranicím.
Za necelou půlhodinku jsme zastavili na nádraží v Bad Schandau a hned nás čekal první pro nás ne zcela tradiční dopravní prostředek, přívoz do města. Nečekejte žádnou malou pramičku se stařičkým převozníkem. Dopravu od vlaku do města tu v pravidelném intervalu zajišťuje motorová loď. U mola jsme byli zpočátku sami, ale když přijel spoj S-Bahnu (u nás bychom řekli panťák) z Drážďan, vypadalo to, že se všichni na loď ani nevejdou. No na Titanik jsme si nezahráli a po pěti minutách už jsme přistáli kus proti proudu u labské promenády. Tady na nás čekal zbytek výpravy, a to hlavně Petr z Drážďan, který se na náš výlet připravil tak poctivě, že si trasu nanečisto prošel ve středu. Bohužel trošku jinou, než kterou znám já ... ale o tom potom.
Vydali jsme se podle Labe na okraj městečka, kde nás čekal další netradiční dopravní prostředek, výtah. Ten již od roku 1904 spojuje město s vilovou čtvrtí Ostrau a je dnes chráněnou technickou památkou. Kabina i pohon výtahu jsou současné, ale ocelové konstrukce věže výtahu a 35 metrů dlouhého mostu spojujícího horní konec věže s pevnou zemí jsou původní. Těch 50 metrů, o které nás výtah vyvezl výš, bylo ten den jen zlomeček toho, co jsme pak našlapali do kopců vlastní silou. Výtah, vily ve skandinávském stylu a spousta dalšího ve městě, to vše vděčí za svůj vznik radnímu Rudolfu Sendigovi. Na okraji vilové čtvrti, když jsme kus kopce vyšlápli od výtahu ještě pěšky, se nám otevřel pohled na cíl naší cesty, Schrammstein, to abychom věděli, co nás ještě čeká. A to ještě hned za Ostrau chudák turista ztratí vyšlapanou výšku sestupem do údolí potoka.
Z údolí už nás čekal téměř souvislý výstup až na vrchol Schrammsteinu. Nejstarší turistická stezka v německé části Labských pískovců vede nejprve po dřevěných schodech a chodnících úzkou soutěskou zarostlou mechem, kapradím, smrky a jedle místy doplňuje stařičká túje. A i když člověk šlape do kopce, z vlhkých skal tu čiší chlad. Nakonec se soutěska otevře a člověk vidí, že přeci jen už alespoň o kousek přiblížil k vrcholu. Cesta se na chvilku srovnala, abychom popadli dech. Pak už nás čekal výstup jednosměrkou (ano, tady se i pěšák potká s jednosměrkou) po ocelových žebřících na rozcestí pod Schrammsteinem. Těch pár schodů na vyhlídku už je pak vyloženě legrace. Od nádraží jsme překonali převýšení více než 300 metrů. A vyhlídka ... ta skutečně za trochu té námahy stojí. Z nezaměnitelných obrysů jsme snadno identifikovali mimo jiné vrchol Bukové hory u Ústí nad Labem, Děčínský Sněžník, na německé straně pak třeba Lillienstein nebo pevnost Königstein.
Moje obvyklá trasa pak vedla přímo k patě Schrammsteinu a dál po pohodlné lesní cestě pod vrcholky pískovců k Lichtenheinskému vodopádu. Tentokrát však bylo vše jinak. Petr, co by místní znalec, prohlásil, že je škoda, když už jsme nahoře, lézt hned dolů. Ve středu si prošel trasu, která vede dál po hřebeni pískovců a k se vodopádu stočíme až později, přes vrchol Kleine Winterberg. A že není problém ani s náročností, ani s časem. No jo, ale nějak zatajil skutečný výškový profil trasy a pozapomněl přepočítat čas koeficienty tlupovitosti, kochání a medvědovosti. ... Ale upřímně řečeno, i když jsme museli šlapat poměrně vysokým tempem a během putování několikrát sestoupit ze skal a vzápětí zase vystoupat na nějakou tu plošinu, cesta byla určitě zajímavější než putování smrkovým lesem v údolí. Takže Petře díky za provedení novými kouty Saského Švýcarska.
Cestou jsme prošli několik bloků rozpukaných skal, kde se střídali kamenné schody sešlapané několika generacemi turistů, kovové žebříky, pohodlné hřebenové cesty. Na několika místech jsme přišli na skalní plošiny umožňující výhled na okolní skály a údolí Labe. Pak se cesta stočila do vnitrozemí, aby nám ukázala pohled na stěny, po kterých jsme právě prošli, a které oddělují údolí Labe od lesnatých údolí vnitrozemí, ale také na skalní suky vyčnívající nad tato údolí. Každá legrace jednou skončí, a tak skončila i tahle "nenáročná" stezka. Bohužel to vypadalo, že skončila skutečně. Ale ne, nemuseli jsme se vracet. Jen sestup ze skal byl spíš pro kamzíky. I tohle jsme však zvládli bez ztráty bodu a čekala nás už obdoba té původně slibované pohodlné lesní cesty, která nás dovedla ke Kravínu. Proč píši Kravín s velkým "K"? Protože se nejedná o žádnou zemědělskou budovu, ale Kuhstall, trošku masivnější obdobu naší Pravčické brány. A proč tedy Kravín? Protože průchozí otvor vysoko ve skále sloužil místním od nepaměti při válečných vřavách k ukrytí krav před nájezdníky. Nám nezbylo, než sebrat zbytky sil a vystoupat po posledních schodech a žebřících právě ke zmíněnému otvoru - bráně.
Dnes sem od nedaleké silničky v údolí vede pohodlná cesta, a tak není divu, že tu najdete restauraci se zahrádkou i "buřtstánek". Někteří padli vysílením rovnou do zahrádky a začali doplňovat energii zrzavou vodou německé provenience. Část nás ale našla ještě trochu sil a po uzoulinkém schodišti, opět jednosměrném, jsme vyšlápli skalní průrvou na vrchol Kravína, kde kdysi stával strážní hrad. Výhled je odtud jak na skály směrem k Labi, tak na vrcholky na opačnou stranu k Lužickým horám. Od Kravína nás čekal pohodlný sestup do údolí Křinice se slibovaným vodopádem a výletním hostincem. Mělo to jen dvě vady na kráse. Díky delší cestě nezbývalo moc času a navíc se počasí rozhodlo, že dodrží alespoň odpoledne předpověď a začalo poprchávat. Ale zvládli jsme si dát podle nátury buď pivo nebo kávu a něco sladkého. Na zdejší makový koláč jsem se těšil už od rána, tenoučké těsto a dva centimetry výborné makové náplně, no řekněte, nedali byste si také? Vodopád jsme viděli jen s pramínkem, který přes něj teče stále. Bohužel čekat na čas pravidelného "spláchnutí" jsme čekat nemohli, ujel by nám ten správný spoj tramvaje.
I tahle atrakce, výletní tramvaj Bad Schandau - Lichtenheiner, tu vozí turisty a lázeňské hosty řádku let, provoz začal v roce 1898. Článek o historii tramvaje jsem pro vás připravil zde. Nastoupili jsme do tramvaje a ta vyrazila na dobrodružnou cestu po proudu Křinice k Bad Schandau. Proč dobrodružnou? Ve směru do města se totiž tramvaj kodrcá celou cestu silničkou v protisměru. A protože údolíčko je vše, jen ne rovné, rozhodně to není cesta jednoduchá. Kupodivu tu ale nebývají žádné nehody. I my jsme dorazili po půl hodince v pořádku na konečnou v lázeňském parku. Kousek cesty městečkem a byli jsme na labském nábřeží. Nezbývalo, než se rozloučit s motorizovanými výletníky, nalodit se na přívoz a zanedlouho jsme už uháněli vlakem proti proudu Labe domů. Co říci závěrem? Přes nepříznivou předpověď nám vyšlo docela ideální počasí a Petrova trasa, i když náročná, nám ukázala zajímavá místa Saského Švýcarska, takže docela povedený výlet.
Méďa Jéňa © 2009