1. karlštejnská tlapka
Karlštejn nádraží – U dvou smrků – Karlštejn hrad – Pod Dračí skálou – Králova studna – Srbsko
3. ledna 2009
Trošku utajený výlet byl inspirován již 16. ročníkem silvestrovského výletu mých kolegů a kolegyň "Karlštejnská šlapka". A i když jsem výlet připravil hodně narychlo a počasí neslibovalo žádné zázraky, vyráželo nás ze Smíchova 13. Cesta na Karlštejn uběhla rychle, i městečkem jsme kolem tradičně otřesných "českých" obchodů s bábuškami, křišťálem a čepicemi prošli bez zbytečného zdržování. Na rozcestí pod hradem padlo rozhodnutí pohrdnout krátkou trasu "Šlapky" a vytvořit vlastní trasu "Tlapky", však také žádné šlapky nejsme, no ne. A tak jsme nejprve vyrazili k vyhlídce U dvou smrků. Je to ostuda, ale ani já jsem tu nikdy nebyl. Přitom právě tady je to správné místo, odkud je hrad nejčastěji zvěčňován. I my jsme se tu pochopitelně zvěčnili podle typického scénáře "my a hrad". Ke slovu přišly také první dávky tekutých ohříváčků, které jsme nařídil vzít sebou jako základní výbavu.
Od dvou smrků, opravdu tam stojí, jsme se vrátili pod hrad a pak vyfuněli na nádvoří. Taky nevím, co to je za nápady, stavět hrady na kopci. Stejně to na nádvoří vypadalo, jako když Karlštejn dobylo vojsko z východu. Raději jsme se dlouho nezdrželi a vyrazili dál. Tedy vyrazili … chtěli jsme vyrazit. Víme, že mezi sebou máme lidi se strachem z výšek, ale netušil jsem, že problémem bude poměrně pohodlná pěšina mířící strání od hradu do údolí Budňanského potoka. Jeden z medvědů nám zkameněl a nedalo se s ním hnout. Aby z něj nebyla nová karlštejnská památka, vydali se s Kocourem oklikou přes obec s tím, že my půjdeme pomaleji a cestou na ně někde v údolí počkáme.
Naštěstí "někde v údolí" stojí hospůdka "Pod Dračí skálou", kde zrovna byly zvěřinové hody. A tak čekání bylo veskrze příjemné a jednotka jdoucí obchvatem se k nám ráda přidala. Po posilnění nás čekal pozvolný výstup k rozcestí "Dub Sedmi Bratří" a dál ke "Králově studni", kde už jsme to znali z předchozích putování Českým Krasem. U studánky jsme rozdělili další ohřívačky z vlastních zásob a začali pomalu sestupovat do údolí Bubovického potoka, který nás dovedl na nádraží do Srbska. Pak už nás čekala jen cesta domů. To, že si někteří z nás výlet trošku prodloužili v jedné ze smíchovských hospod, je už trošku jiná kapitola.
Méďa Jéňa © 2009