Na teplou horu II.
Opárno – Lovoš – Režný Újezd – NS Boreč – Režný Újezd – Lovosice
18. ledna 2009
Pamětníci si snad vzpomenou, že v únoru 2001 jsme vyrazili do Českého Středohoří na vrch Boreč. Není nijak vysoký, není na něm žádný hrad ani jiná památka. Čím je tedy tak zajímavý, že jsme tam vyrazili podruhé? Kopec je vlastně ohromným kusem ementálu (tvořený rozpukaným znělcem). Díky tomu, že puklinovým systémem může proudit vzduch, dochází zde k zajímavému jevu. V letním období je průduchy nasáván teplý vzduch, který ohřívá horninu uvnitř kopce. V zimním období pak hornina naakumulovaným teplem vzduch procházející vrchem ohřívá (nejde tedy geotermální projevy). Rozdíl teplot mezi okolním vzduchem a vzduchem vycházejícím z průduchů může být až 16° C. Na vrcholu kopce kolem otvorů, tzv. ventarol, kudy vzduch vychází, není znatelné jen výrazné proudění teplého a vlhkého vzduchu, ale i v plné zimě zde najdeme zelenou trávu, mech a hmyz. A protože je tento efekt nejvíc znát za sněhu a mrazu, na což jsme měli při předchozí výpravě smůlu, rozhodl jsem uspořádat reprízu výpravy.
Trasu jsem zvolil jinou, a tak z lovosického nádraží, kde se spojila pražská a ústecká část výpravy, celkem nás bylo 15, jsme se přesunuli ještě motoráčkem do zastávky Opárno na severním úbočí Lovoše. Výstup na Lovoš jsem moc v plánu neměl, kdo by do té výšky škrábal. Podmiňoval jsem jeho uskutečnění počasím, které by zaručovalo slušné výhledy. Navíc nebylo jisté, zda bude chata na vrcholu otevřená, aby si bylo kde odpočinout. Už v motoráku jsme zjistili, že pokud jde o chatu, otevřeno bude. Cestovala s námi parta muzikantů, další z okolních vesnic jsme potkávali cestou, kteří si šli jen tak pro radost na vrchol Lovoše zahrát. A to táhli pěšky i nástroje. Pokud šlo o počasí, to už bylo horší. V Opárnu byl fakt opar a nic nenasvědčovalo tomu, že na vrcholu budou nějaké výhledy. Začal tedy boj vrcholového a antivrcholového družstva, který skončil vítězstvím prvního z nich.
A upřímně řečeno, stálo to za to. Kousek pod vrcholem jsme vyšli z mraků do prosluněného zimního dne. Pokud jde o výhledy, tak se sice jen sem tam ukázal vrchol Milešovky, jinak se všude pod námi válely mraky, ale na Lovoši bylo nádherně. A nezklamala ani chata, kde jsme se mohli zahřát grogem a polévkou. Odpočívalo se dobře, ale museli jsme vyrazit k hlavnímu cíli výletu. Opustili jsme vrchol Lovoše a po chvíli už jsme byli zase v mracích. Cesta zasněženým mlhavým lesem měla také svoji atmosféru, ale pak jsme vyšli na silnici a až do Režného Újezdu, vsi na úpatí Borče, to bylo takové šlapání z nutnosti.
Ve vsi na začátku naučné stezky jsme museli řešit problém medvěda Pavla, který měl trošku pohybový handicap a nevěděl, zda výstup na vrchol zvládne. A trošku jsme se nepochopili v řešení, což mělo trošku nepříjemné následky. Ale k tomu se ještě vrátím. My ostatní jsme vyrazili po okružní naučné stezce k vrcholu. Občas jsme se museli místo na přírodní zajímavosti soustředit na cestu. Vrch je v zimě hodně navštěvován a stezička byla občas výrazně zledovatělá. Pak už se v lese začala objevovat místa s rozpuštěným sněhem a bylo vidět, že se blížíme k vrcholu, kde jsou nejvýraznější výdechy puklinového sytému Borče.
Pak už nás čekal sestup druhou částí naučné stezky po opačném úbočí kopce … a byl to trošku horor. Pěšina byla zledovatělá a místy s pěkným sešupem. Museli jsme ručkovat hezky od stromu ke stromu a chytat se všeho, co nám trošku při sestupu … nebo spíš skluzu … mohlo pomoc … a stejně jsem sebou švihnul, mám při své tonáži holt trošku horší adhezi.
Nakonec jsme ale bez úrazů a zlomenin dorazili zpět do Režného Újezdu. Mysleli jsme, že tu na nás čeká Pavel, který přece určitě musel výstup kluzkou stezkou vzdát. Chtěl jsem totiž, aby nám šel po stezce naproti. Ať už by cestu na vrchol zvládl nebo ne, vrátil by se do vsi s námi.
Jenže Pavel nikde … a to měl ještě skoro vybitý mobil. Nastal tedy pokus o spojení, což se nakonec podařilo. A zjistili jsme, že Pavel šel sice pomaleji, ale za námi, a teď je na vrcholu. Hospoda v Újezdě byla zavřená, tak jsem výpravu poslal napřed, ať dají vědět, až někde zakotví na pivo, a já vyrazil se záchrannou výpravou Pavlovi naproti. Záchrana byla úspěšná a ani nosítka jsme nepotřebovali. Předvoj putoval do Lovosic hezky po značce vesnice, ale nikde o pohostinnou hospůdku nenarazili. Nakonec byl zvolen konečný cíl v prověřené hospodě U Kašpara v Lovosicích, o čemž jsem byl operativně informován. My jsme tak mohli zvolit zkratku po zmrzlém poli podél hlavní silnice a do hospody dorazili jen s nepatrným zpožděním. Kašpar opět nezklamal a po vydatném občerstvení jsme mohli nastoupit zpáteční cestu domů.
Méďa Jéňa © 2009