S Mikešem za hvězdami
Mnichovice – Ondřejov – Hrusice – Senohraby
14. února 2009
Nevím, jaký osud čeká v budoucnosti přeci jen málo akční Ladovo vyprávění o mluvícím kocourovi Mikešovi nebo jeho obrázky české vesnice. Já jsem ale ještě z generace, která si posílala každé Vánoce ladovské pohledy, a hltala povídání o Mikešovi, babičce, Pepíkovi Ševců a dalších hrdinech. Vyprávění o Mikešovi je zasazeno do reálného prostředí v okolí Ladova rodiště, vesničky Hrusice nedaleko Prahy. A právě sem vedlo naše únorové putování.
Z Prahy nás prehistorický příměstský „panťák“ dovezl do Mnichovic.
Stačilo vystoupat na vrch Vlčí halíř nad Mnichovicemi a nejen, že jsme putovali cestou kocoura Mikeše, ale navíc jsme se dostali do zimní pohádky. Sníh byl nejen na zemi, ale i stromy si udržely své sněhové čepice. A sníh nás pak provázel až do cíle cesty. Kolem pár chat a kousek podél Hrusického potoka, pak znovu do kopce k loukám u vsi Třemblat a nakonec zase lesem až k prvnímu objektům Astronomického ústavu AV ČR. Nepřehlédnutelná kopule ukrývá dvoumetrový zrcadlový dalekohled, největším v ČR. Dalším výrazným objektem byl sluneční radioteleskop. Pak už jsme dorazili k historickému areálu ondřejovské hvězdárny. Roku 1898 zakoupil J. J. Frič, továrník v Praze, v Onřejově na vrchu Žalov pozemek pro vědecké účely a na něm vybudoval soukromou hvězdárnu, kterou v roce 1928 věnoval československému státu. Areál je navíc koncipována jako arboretum se vzácnými keři a dřevinami.
Hvězdárna je v zimě zavřená, tak jsme si jen prošli areál a vyrazili dál, k Hrusicím. Lesem jsme sešli k potoku Šmejkalce, kde nás čekalo malé branné cvičení v podobě překonání vodního toku. Na výběr byly namrzlé kameny a prudký břeh nebo namrzlá kláda. I když sem tam s malým zakolísáním, úkol nakonec všichni zvládli a nic nám nebránilo vystoupat okrajem chatové osady nad Hrusice. Panorama obce od Ladových časů doznalo značných změn, stejně jako jeho rodná chaloupka. Pro nás ale bylo důležitější, že je otevřeno ve vyhlášené hospodě U Sejků. A dokonce se naše jedenáctičlenná výprava vešla k jednomu stolu. A už víme, proč je hospoda tak oblíbená. Dobrá kuchyně, mimo jiné třeba kančí se šípkovou omáčkou, křepelky s kaštanovou nádivkou, různé guláše, velké porce a rychlá obsluha. Co víc si přát … Jen byl trošku problém se pak dovalit do Senohrab na vlak. Copak dolů k Mnichovce, to šlo, ale od potoka k nádraží je pěkný krpál. Vlak by nám jel sice hned, ale zašli jsme ještě na jedno do hospody u nádraží a domů jeli pozdějším vlakem.
Malá douška na závěr: když tenhle výlet končil, myslel jsem, že to je naposledy, co tuhle zimu vidím sníh. Opak byl pravdou, v pondělí bylo i Praze znovu čerstvě nasněženo. Nějak se ta zima nechtěla vzdát.
Méďa Jéňa © 2009