Nižbor - Lísek - Děd - Beroun
sobota 27.března 2004
Počasí se nám na první výlet letošní sezóny opět trošku nevyvedlo. Sluníčko bylo ještě někde na dovolené a příroda, ta si zapomněla nařídit budík. Ale přesto se nás v Berouně sešel celkem obvyklý počet. Čekání na přípoj jsme vyplnili průzkumem občerstvovacích možností na berounském nádraží a pak už nás motorák odvezl do nedalekého Nižboru. Z mostu, po kterém jsme přešli přes Berounku, byly vidět dvě zajímavé zdejší stavby. Jednou je nižborský zámek, který stojí na ostrohu nad soutokem údolí Habrového potoka a Berounky. Původní královský lovecký hrádek byl několikrát přestavěn, naposledy v polovině 18 století na barokní zámek. Posledními majiteli, až do roku 1929, byli Fürstenberkové. Mají také v parku u zámku hrobku. V zámku jsou již mnoho let byty a jeho stav je neveselý. Na protějším svahu údolí Habrového potoka je vila s malou hvězdárnou, kterou dnes vlastní módní návrhář Osman Laffit.
My jsme se z obce vydali proti proudu potoka. Po chvilce cesta opustila obec a zavedla nás pod stradonické keltské hradiště. Prudce stoupající stezička lákala k výstupu nahoru jen malou část výpravy. Zvítězila vůle většiny a pokračovali jsme raději rovnoměrně stoupajícím širokým údolím, kde jen velmi nenápadně jaro probouzelo přírodu. Nic netrvá věčně, ani pohodlná cesta. Čekal nás výstup roklí jednoho z přítoků nad obec Lísek. Tady jsme si na kládách, tedy přesně poražených stromech, aby tady nedošlo k nějakému divnému výkladu, dali malou svačinku. Nakonec jsme se zvěčnili na skupinovou fotografii, a to dokonce s pravou medvědí vlajkou. Tu nám přivezli kamarádi z dovolené až z dalekých teplých krajů. Děkujeme. Z místa, kde jsme se zastavili, byl hezký výhled na Křivoklátskou vrchovinu, nejblíže pak byla vidět obec Hudlice, rodiště Josefa Jungmanna, které vévodí buližníková Hudlická skála.
Po malé přestávce jsme se vydali na další cestu kolem kopce Lísek. Les díky lehkému poprašku sněhu připomínal spíše nastávající zimu než propukající jaro. Na konci pohodlné cesty lesem nás čekal poslední nepříjemný úsek cesty, kraťoučký, leč o to prudší výstup na vrchol Dědu, vysoký 492 metrů. Na jeho vrcholu postavil roku 1898 Klub českých turistů malou zděnou rozhlednu. Z té dnes díky okolním lesům není téměř žádný výhled. Přesto je místo oblíbeným cílem procházek berounských občanů. My jsme si tu také udělali malou přestávku spojenou s výstupem na vrchol rozhledny a další svačinkou.
Od rozhledny jsme začali již sestupovat k Berounu. Pěšina se přiblížila k okraji kopce a poskytla nám pohled na celé město. Je škoda, že průmyslový ráz Berouna není zrovna nic hezkého a celkem pohledná stará část města z tohoto místa téměř zaniká. Sestoupili jsme na okraj města a vydali se na Městskou horu, parkově upravený kopec uprostřed Berouna vysoký 289 metrů. Z Dědu jsme tedy sestoupili o více než 200 metrů. Děti i dospělé sem v současnosti lákají zdejší čtyřnozí obyvatelé, známí medvídci z televizních Večerníčků Václava Chaloupky. Kuba, Vojtěch a Matěj, dnes už pěkně odrostlí medvědi, neměli na návštěvu zrovna náladu, ukázal se nám z blízka jen jeden.
Nezbylo tedy než se vydat na poslední kousek cesty a dojít na berounské náměstí. Cestou jsme potkali zajímavý plakát. Město Beroun má ve znaku medvěda a tak není divu, že zdejší hokejový klub se jmenuje také Medvědi. Neodolali jsme a u plakátu se vyfotografovali. Hledání obstojné hospody na závěrečné posezení nebylo moc úspěšné. Dali jsme nakonec na radu jednoho z nás a šli kousek za náměstí do restaurace U Madly v bývalém mlýně. Na místní poměry podnik dražší, na pražské spíš normální, ale hlavně skvělá kuchyně. A nakrmili nás i přes výpadek proudu, hezky při svíčkách. I ten závěr se vyvedl a pak už nás čekal jen kousek cesty na zdejší nádraží a návrat vlakem do Prahy.
© 2004 Méďa Jéňa