Bad Schandau - Vyhlídka Schrammstein - Lichtenheinský vodopád - Bad Schandau
sobota 11.září 2004
Náš první poprázdninový výlet nás zavedl kousek za hranice. Ještě na poslední chvíli jsme využili ranního spojení do, jak říká průvodce, perly Sasského Švýcarska, městečka Bad Schandau. Od 19.září se totiž na německé straně rozbíhají opravy železniční trati po povodních v roce 2002 a bude výrazně omezen železniční provoz přes hranice. V pozvánce jsem uvedl obsáhlé rady ohledně spojení a také to, že tentokrát rozhodně kvůli úspoře 60 korun za příplatek na vlak Intercity nebudu vstávat v půl páté, když si můžu trošku pospat. Jak myslíte, že to dopadlo? Cestovní horečka mne vzbudila už ve čtyři, mohl jsem tedy jet hezky s ostatními. Ale plány jsou plány, ty se musí dodržovat. Z Prahy jsem tedy vyrazil skutečně až v sedm "ícéčkem" směr sever ještě s dalším méďou, kterému se nechtělo vstávat.
Cesta rychle utekla, vždyť jsme se místy řítili pro ČD nepříliš obvyklou rychlostí 140 km/h. V Děčíně už jsme vyhlíželi, kolik dalších medvědích poutníků vyrazilo ranním vlakem. Čekalo jich tu sedm. Jen mne trošku zklamalo, že na výlet nevyrazil žádný méďa či příznivec ze severních Čech. Vlak vyrazil na další cestu a nás čekala pasová kontrola. Jeden byl móóóc hezkej, ale chtěl vidět jen doklady, víc nic. Pár kilometrů do Bad Schandau rychle uteklo, museli jsme opustit pohodlí vlaku a vyrazit hezky po svých. Na nádraží nás čekali dva medvídci z Drážďan, kteří spoluorganizovali tento výlet. V téhle metropoli Saska taky tedy nejsou medvědi zrovna moc aktivní ... no nic. Pohrdli jsme parníčkem zdejšího přívozu a vyrazili menší oklikou přes nedaleký most a podél Labe po "Labské promenádě" k jedné ze zdejších dopravních atrakcí. Tam už na nás čekali poslední dva účastníci, motorizovaná medvědí jednotka z Prahy. Plný stav účastníků byl tedy nakonec třináct.
A ta dopravní rarita? No přece výtah. Asi si řeknete, co je za raritu na výtahu. Tak tenhle pochází už z roku 1904, výtah jezdí uvnitř ocelové příhradové věže do výšky 50 metrů a od horní stanice jdete k "pevnině" po 35 metrů dlouhém mostě. Výtah je od roku 1954 chráněnou technickou památkou a v roce 1997 se dokonce díky svým technickým parametrům dostal do Guinessovy knihy rekordů. U horní stanice je malá, tedy hóóódně malá zoo. V jednom výběhu je tu rys, který k nám ležel zády a odmítal jakoukoliv komunikaci s námi. V druhém pak je mýval, který byl sice vzhůru, ale jasně nám naznačil, že na nás ... no prostě si ulevil.
Výtah tu je proto, že v roce 1903 na výšině Ostrau postavil takový zdejší "Baťa", pan Rudolf Sendig, vilovou čtvrť. Aby se tedy nemuselo k vilám moc do kopce. Proč "Baťa"? V roce 1871 přišel Sendig pěšky do Bad Schandau a začal jako řadový kuchař v hotýlku Forsthaus. Za deset let už byl váženým hoteliérem, městským radním a patřil mu nejeden dům ve městě. No prostě kariéra je kariéra. Ale zpět k výletu. Od výtahu se do kopce ještě stejně kus musí, ale nakonec jsme se přeci jen trošku zadýchaní vyšplhali na okraj vilové čtvrti. Většina původních vilek vypadá tak, jak je Sendig postavil, ve skandinávském venkovském stylu. Když jsme opět vyšli ze zástavby, otevřel se nám pohled na skalní města Sasského Švýcarska. A tady jsem mohl konečně všem ukázat, na jakou krásnou vyhlídku je dnes zavedu. A oni mne ztloukli ... a bolelo to ... ale stejně museli šlapat ... já jsme přísný vůdce.
Cesta začala zvolna klesat do rokle, kudy vede velkou oklikou silnice do čtvrti, kterou jsme prošli, aby z nejnižšího bodu začala opět stoupat a stoupat a stoupat ... Na dalším turistickém rozcestí chtěli všichni obědvat, ale poradil jsem jim, aby si to raději nechali na později. Čekal nás totiž výstup na vrchol Schrammsteinu, hlavní cíl naší cesty a současně nejvyšší bod našeho putování. Já vím, 417 m.n.m. není nijak závratná výška, ale vezměte si, že Bad Schandau má něco málo pod 100 m.n.m. Museli jsme tak svá medvědí bříška vytáhnou o téměř tři sta metrů. Víte co to stojí energie? A ještě mít plné břicho na nejnáročnější část stoupání? Prostě oběd až potom. Poslední etapa výstupu vede úzkou soutěskou po žebřících a pak už jen pár kroků přes štěrbiny a byli jsme na vyhlídce. Výstup přežili nakonec i ti, kteří z něj měli zpočátku obavy. Pohled na blízké i daleké okolí je odsud úchvatný a určitě za ten namáhavý výstup stojí. Vždyť také pečlivě udržovaná stezka, která nás sem dovedla a všem umožňuje výhled jinak vyhrazený horolezcům existuje už od roku 1890.
Hned u vyhlídky je odpočívadlo, kde jsme si nakonec ten oběd z vlastních zásob dali. Po odpočinku nás čekal kousek cesty po hřebeni k dalšímu rozcestí, pak krátký sestup po žebřících a kovových schodech úzkou soutěskou do lesů pod vrcholky skal a pohodlná cesta po lesních cestách do údolí Křinice nedaleko Lichtenheinského vodopádu. Původně plánovanou zacházku ke zdejší obdobě Pravčické brány, bráně "Kraví", jsme nakonec z časových důvodů vynechali. Máme alespoň tip na příště. V údolí říčky jsme se vydali po tramvajových kolejích kousek proti proudu k nedalekému hotýlku a vodopádu.
Hotýlek vznikl na přelomu 19. a 20.století, stejně jako řada dalších penzionů a hotelů v údolí Křinice, z bývalého mlýna. A vodopád? Ten byl jako turistická atrakce uměle vytvořen přítoku Křinice, je vysoký osm metrů a "vodopádí" od 9:05 do 19:05 dvě minuty každou hodinu. A k tomu hraje ještě z reproduktorů "Dobytí ráje". No prostě úžasné. Jen budu muset poslat reklamaci na svaz vodníků. Asi bylo málo vody, tak i když se vodopádilo sice přesně dle vodního řádu, tak s bídou sotva minutku.
Víte jak vypadá turistika po německu. V hodině T přijede tramvaj z Bad Schandau. Všichni si u okénka koupí pivo, v T+5minut se podívají na vodopád a v T+10minut jim jede tramvaj zpět. A můžou si v diáři odškrtnout, že byli na výletě. Nadsázka? Ne tak úplně. Hodně německých turistů šlape poctivě pěšky po krásách zdejšího národního parku. Ale i to, co jsme popsal, jsem tu už zažil. No my si dali na čas. Hezky vídeňskou kávičku, makový koláč. Tedy on je to spíš dort a je tu super. Sice za 1,80 eura, ale jen půl centimetru těsta a na tom tři centimetry máku a rozinek ... mňam. Ale čas se krátil, tak nakonec nezbylo, než nastoupit do tramvaje a nechat se podél klikatící říčky dovézt zpět do Bad Schandau.
I když mi to antidrážní medvědí sekce neodpustí, pár vět k tramvaji. Ta zahájila provoz na jaře 1898. Od počátku sloužila výhradně jako výletní tramvaj pro lázeňské hosty. Už od počátků provozu ročně přepraví kolem dvou set tisíc cestujících. Přežila hospodářské krize i požár v roce 1927, kdy popelem lehla vozovna a všechny vozy. I za 2.světové války byl provoz zastaven na pouhý měsíc. Za éry NDR se nad dráhou několikrát vznášelo nebezpečí zrušení a nahrazení autobusovou linkou. Nakonec zvítězili příznivci dráhy a nejmenší tramvajový provoz v Německu dál spolehlivě slouží desítkám turistů. Jedna zvláštnost: v roce 1994 bylo upraveno napájení tramvajové trati a díky unikátnímu technickému zařízení pochází dnes ročně průměrně 30% energie, které tramvaje spotřebují pro svůj provoz, ze slunečního záření. Zde jsem pro vás napsal něco více o této zajímavé dráze.
Jízda tramvají je docela dobrodružství. Trať je jednokolejná a vede v jednom pruhu silnice. Z města to je pohoda, ale opačně ... tramvaj jede celou cestu v protisměru. Ale dojeli jsme do města v pořádku. Čas odjezdu vlaku se přiblížil, tak jsme jen rychle prošli městem. Prohlídku si také necháme na jindy. Na labském nábřeží nás ještě drážďanská část výpravy pozvala ke stánku na pivo ... bylo černé a nic moc. Aby jsme si užili všech zdejších zvláštních dopravních prostředků a ušetřili si zacházku přes most, využili jsme k dopravě na nádraží zdejší přívoz, menší motorovou loď s hezkým prošedivělým fousatým kapitánem. Titanik to nebyl a tak jsme po chvilce plavby bezpečně přirazili k opačnému břehu u nádraží. Odtud nás už mírně zpožděný vlak dovezl zpět do Čech.
Co říci závěrem? Účast byla v obvyklých mezích. I když bylo putování náročnější, zvládli ho i ti, kteří měli obavy z výšek a lezení po žebřících. A určitě se sem zase někdy vrátíme.
© 2004 Méďa Jéňa