Česká Lípa - Peklo - Zahrádky, Kravaře - Bobří soutěska - Verneřice
sobota 29.května 2004
Vidíte, když chcete, tak vám to jde. A co že vám to jde? No přece ranní vstávání. I když se muselo do České Lípy vyrážet před sedmou hodinou, rozhodně účast na tomto výletě nepatřila k těm slabším. Když se k nám přidala v Lípě ještě zahraniční delegace, vyrážel nás od nádraží početný 25 členný houf. Kdo byl ta zahraniční delegace? Přijeli se s námi projít tři příjemní medvídci zastupující sasskou metropoli Drážďany. Po setkání na vlakovém nádraží jsme ještě chvilku počkali na autobus od Mělníka, který jsem uvedl jako alternativní spoj. Nikdo další s ním už ale nepřijel (České dráhy vám děkují za důvěru), mohli jsme tedy vyrazit na cestu.
První část cesty podél frekventované silnice na okraj města nebyla moc příjemná. Bohužel ani odbočení od ní nás (alespoň většinu) moc nepotěšilo. Autobusy tady zrovna chrlily ze svých útrob dětičky, pro které tu byl připraven nějaký branný závod. No, nedalo se nic dělat, museli jsme pokračovat v cestě. U prvního skalního bloku pekelského údolí se nás pořadatelé snažili zapojit do hry. Úkol byl jednoduchý, uzly. Ale když dobrovolníci začali vyrábět místo ambulantních a jiných užitečných uzlů katovskou smyčku, raději se s námi rychle rozloučili. A jaká byla naše úleva, když jsem hned za skálou zjistili, že trasa branného závodu mizí úplně jinam než naše turistická trasa. A tak už nám nic nebránilo ponořit ze slunečného dne do šera přírodní rezervace Peklo. Na dně kaňonu ohraničeného vysokými pískovcovými stěnami tu meandruje v lužní nivě Robečský potok. Pohodlná stezka podél něj byla tu a tam zpestřena možností zajít do rozsedlin ve skalách či dokonce projít tunelem ve skále. Na některých místech nás dřevěné můstky převedly chvíli na opačný břeh. Pár kilometrů údolím rychle uteklo a my jsme se ocitli v osadě Karba. Mezi skalní bloky jsou tu vtěsnané domky. Obyvatelé tu využívají převisů skalních bloků. Ty menší ukrývají zásobu dřeva, ale jeden z větších převisů byl dokonce garáží pro auto. Došli jsme se ještě podívat pod nedaleký železniční viadukt z roku 1897. Ten leží na trati z České Lípy do Litoměřic a je technickou památkou. Vede vysoko nad údolím a skalními bloky, z jedoucího vlaku je do údolí krásný pohled. Opačně to tak bohužel není a most je vidět, až když stojíte přímo pod ním. Vrátili jsme se do osady a po kamenných stupních vystoupali nad údolí a po cestě došli k nedaleké staničce Zahrádky u České Lípy.
Tady skončila první pěší etapa naší cesty a čekal nás krátký přesun motoráčkem do Kravař. Čas do příjezdu vlaku jsme využili k občerstvení z vlastních zásob. Pak už nás obvyklá lokálková škatulka popovezla o dvanáct kilometrů dál. Cestou jsme se mohli kochat výhledem na severní okraj CHKO Kokořínsko s dominantou Vlhoště, který už byl cílem jednoho našeho výletu. Přímo naproti kravařské zastávce ční další dominanta, ostrý vrchol Ronova se stejnojmennou zříceninou hradu. Ten bude ale cílem až některého dalšího výletu. Tentokrát jsme se k němu otočili zády a vyrazili od zastávky k nedalekému městečku. Ještě štěstí, že jsme měli zásoby z domova, všechny hospody zavřené. Prošli jsme městečkem a pokračovali po silnici, naštěstí nepříliš frekventované, k obci Janovice. Tady značka odbočila, prvně jsme překročili Bobří potok a po vyjeté cestě začali stoupat loukou k lesu. To sice bylo podle mapy, pak už toho stoupání ale bylo moc. Začali jsme tušit zradu. Na rozcestí, kde už nebyla žádná značka, se průzkumníci vydali hledat další trasu. Ukázalo se, že jsme trošku zakufrovali, ale naštěstí opravdu jen kousek. Další louka, kousek lesem a pěšinka se spořádaně vrátila k Bobřímu potoku. Bobří soutěska je stejně jako Peklo potok, vedoucí mezi skalními bloky. Jiný charakter čedičových skal ale dovolil vodě, narozdíl od pekelských pískovců, vytvořit jen uzounký kaňon. Ten má navíc mnohem větší spád. Dno je tedy kamenité a potok bez zbytečných kudrlinek utíká ke svému cíli. Knižní průvodce varoval před náročným terénem. Mně to tak hrozné nepřišlo, i když po kamenité cestě se nejde zrovna nejlépe. Ale je pravdou, že za vyššího stavu vody by se muselo někde procházet potokem nebo by možná byla cesta zcela neschůdná. O tom ostatně informuje cedule na horním konci soutěsky. Turista z opačného směru, kterým jsme putovali i my, je ponechán svému osudu. Ale jak už jsem řekl, nám se šlo docela dobře. Pak už se před námi objevil první z vodopádů. Ten je na jednom z bočních přítoků. Nečekejte Niagáru, ale dvanáct metrů také stačí, i když na menším potůčku. Hlavně, že to není jak v Německu kousek od hranic. Tady vodopád vodopádí od osmi do osmnácti každou celou na dvě minuty. Využili jsme altánku pod vodopádem a dali si krátký odpočinek s malou svačinkou. O kousek dál nás pak čekal druhý vodopád na hlavním toku Bobřího potoka. U něj průvodce udává výšku šest metrů. Může být, voda tu ovšem nepadá z výšky rovnou dolů, ale skáče po kamenných stupních v úhlu asi 45 stupňů.
Za tímto posledním postupným cílem se najednou údolí otevřelo a nás přivítaly louky na okraji Verneřic. Kousek cesty a začali jsme po silničce stále podél potoka procházet obcí, kde některé objekty nezapřou sudetský původ. Docela nás překvapilo, jak rychle jsme soutěsku prošli a těšili jsme se na pivo. To jsme netušili, že Verneřice nemají konce. Po obou stranách cesty se střídala jednotlivá stavení, ale střed obce s hospodou a autobusovou zastávkou pořád nikde. Když už jsme si mysleli, že tahle poslední část cesty opravdu nebude mít konce, objevila se na horizontu věž kostela a ... co jiného než panelák. Došli jsme na náměstí a prožili velké zklamání. Žízeň, že by se o ni člověk mohl opřít, hlad jak hrom, ale ani jedno nebylo kde uspokojit. Část se nás tedy odevzdaně usadila na náměstí a čerpala poslední zbytky z baťohů. Část pivomilců se ale nevzdala. Nakonec přeci jen našla po čichu alespoň pivní hospodu. Pak už nás autobus odvezl do Děčína a odtud rychlík do Prahy.
© 2004 Méďa Jéňa