Výlet na vyhaslé sopky v okolí Lovosic
Lovosice - Boreč - Lovoš - Lovosice
18.února 2001
Podle kalendáře je zima. A tak by asi medvědi měli spát ve svých pelíšcích. Ale to mohou možná medvědi někde v přírodě. Nám, dvounohým medvídkům, tenhle luxus není dopřán. Musíme se věnovat své práci. Proto nám nic nebránilo i v zimě uspořádat další z medvědích výletů. Jako cíl cesty jsem tentokrát vybral okolí Lovosic. Může se zdát, že různobarevných čmoudíků máme všude dost, proč tedy jezdit do jednoho z center chemické výroby. Bylo by však škoda nepoznat okolí, které je typické ostrými vrcholky mnoha vyhaslých sopek Českého středohoří.
Předpověď počasí neslibovala příliš hezké počasí. Ale nedělní ráno 18.února 2001, alespoň v Praze, bylo slunečné. Na holešovickém nádraží se nás sešlo 10. Rychlík přijel včas a tak jsme vyrazili po proudu Vltavy. Díky sluníčku jsme začali přepracovávat plány. Původní cíl cesty, kopec Boreč, se propadl až na druhé místo. Nalákal nás výstup na Lovoš, 570 m vysoký vrch nad Lovosicemi. V Kralupech nás doplnil další věrný výletník, ale na obloze se současně objevily mraky. A tak opět operativní změna plánu. Do Lovosic jsme přijeli včas, takže nás čekalo asi půl hodiny pobytu na nádraží, než dorazí další výletníci vlakem z opačného směru. V hale se k nám přidali další čtyři motorizovaní výletníci a vzali jsme útokem právě otevřenou nádražní restauraci. Někteří si dali ranní kávičku, jiní čaj, grog či pivo. Našli se i hladovci, kteří ještě před cestou doplňovali kalorie, aby putování přežili.
Ale to už přijel vlak s posledními ohlášenými účastníky, kteří doplnili náš stav na 19 výletníků, takže jsme mohli vyrazit. Prošli jsme Lovosicemi a po vedlejší silničce začali směřovat k Boreči. Na obloze se sice honily mraky slibující sníh a docela foukalo, ale správný výletník si musí říkat, že by mohlo být hůř. Silnička nás zavedla na jedno z parkovišť u populární E-55, kterou jsme křížili. Uvažovali jsme, zda si nezkusit vydělat nějakou valutu. Ale zdravý rozum zvítězil, meze jsou přeci jen ještě studené (:-)). Raději jsme rychle překonali nezbytný úsek po frekventované silnici a pak, už zase po vedlejší silničce, došli do vesničky Režný Újezd. Odtud vychází naučná stezka na vrch Boreč, cíl naší cesty, který jsem pracovně nazval "Teplý kopec".
Čím je Boreč zvláštní? Kopec je vlastně ohromným kusem ementálu (tvořený rozpukaným znělcem). Díky tomu, že jeho vnitřkem může proudit vzduch, dochází zde k zajímavému jevu. V letním období je průduchy nasáván teplý vzduch, který ohřívá horninu uvnitř. V zimním období pak hornina naakumulovaným teplem vzduch procházející vrchem ohřívá. Rozdíl teplot mezi okolním vzduchem a vzduchem vycházejícím z průduchů může být až 16° C. Na vrcholu kopce kolem otvorů, kudy vzduch vychází, není znatelné jen výrazné proudění vzduchu. I v plné zimě zde najdeme zelenou trávu, sedmikrásky, mech a hmyz. Stezka je vedena tak, že i v létě, kdy tento jev není znatelný, je její návštěva zajímavá. Kopec, jako ostatně většina kopců v okolí, tvoří samostatný kužel. Po stezce tak projdeme všechny světové strany a můžeme sledovat jejich vliv na druhy a růst vegetace. Navíc je odsud dobrý rozhled do okolí na Milešovku, Lovoš a další kopečky.
Při cestě zpět do vesnice jsem trošičku zpanikařil. Zdálo se mi, že jsme minuli odbočku, takže jsem chudáky souputníky zahnal na kraj rozoraného pole. Na kraji obce jsme vypadali, jako kdyby jsme byli na bramborové brigádě. I když k tomu měli důvod, neutloukli mne, a tak naše putování mohlo pokračovat. Ale to už se naše řady začaly tenčit. Osm cestovatelů potřebovalo chytit dřívější vlaky z Lovosic, a tak se s námi rozloučili a vyrazili domů. Zbytek pak začal řešit, co dál. Stále jsme uvažovali o výstupu na Lovoš, byl zde ale, vzhledem k počasí, i protinávrh na návrat do Lovosic Oparenským údolím vedoucím pod Lovoší.
Většina se rozhodla risknout výstup na Lovoš. Jen dva z výletníků, kteří vrchol již kdysi zdolali, směřovali k Oparnu. Ve "vrcholové skupině" tak zbylo devět odvážných. Lovoš ze všech stran vypadá, že zdolání vrcholu bude náročným výstupem. Mile nás tedy překvapilo nás, že výstup z této strany hory je pohodlný. Z větší části jsme šli po lesní cestě, kterou se vozí zásoby do turistické chaty na vrcholu. Na vrcholu jsme si nejprve prohlédli okolí. Viditelnost nebyla příliš dobrá, a určitě se sem ještě někdy vypravíme za lepšího počasí. Dobře byly vidět Lovosice, přilehlé úseky Labe, další kopce kolem Lovosic i zřícenina hradu Košťálov, který byl jedním z alternativních cílů našeho výletu. Vrchol Milešovky si s námi hrál díky nízce jdoucím mrakům co chvíli na schovávanou. A kdo dobře zaostřil zrak, mohl v dálce spatřit typické obrysy Řípu. Ještě jsme si udělali vrcholové foto, a pak už naše cesta vedla do bufetu ve zdejší turistické chatě. K duhu přišel grog, vynikající čočková polévka i výborné párečky. Venku se mezitím přehnala lehká přeprška.
Po posilnění a odpočinku jsme se vydali již na poslední úsek cesty. Pěšinka vedoucí z vrcholu přímo do Lovosic už přeci jen odpovídala vnějšímu obrysu hory. Ještě že jsme tudy nešli ráno nahoru, turisté slabší povahy by to vzdali nejpozději v polovině kopce. Ani sestup nebyl zrovna jednoduchý. Zvlhlá hlinitá pěšinka hrozila na každém metru uklouznutím a pádem do bláta. A když už se kopec zmírnil a cesta rozšířila, byla zase rozježděna lesáky. Takže dojít do Lovosic ve společensky únosném stavu, abychom nemuseli do Prahy cestovat na uhlí, bylo umění (:-)). Ale všichni jsme to zvládli, na nádraží jsme se pak sešli s "opárenskou partou" a v pět hodin jsme odjížděli přesně podle plánu vlakem do svých domovů.
© 2001 Méďa Jéňa