Z Ústí do Litoměřic kratší cestou než Labe
Ústí nad Labem - Němčí - Varhošť - Litoměřice
14.dubna 2001
Je předvelikonoční sobota a na dnešní den je naplánován další medvědí výlet. I když je jaro v plném proudu, pražské ráno dokonce jarně vypadá a výlet je plánován jako jarní výlet rozkvetlým Středohořím, předpověď počasí nám mnoho nadějí nedává. I přesto nás z Prahy odjíždí šest. Zatímco nás vlak veze podél Vltavy a Labe do Ústí, předpověď začíná vycházet a počasí se kazí. Samotné Ústí nás pak vítá přeháňkou deště se sněhem. Na nádraží na nás čekali další dva výletníci. Celkem nás tedy bylo osm. Původně plánovaný městský autobus do Nové Vsi o víkendu jezdí málo. A tak, pokud nechceme Ústí opouštět až před polednem, musíme zvolit alternativní plán.
Jiná linka nás odváží na střekovský břeh Labe a odtud do Nové vsi vyrážíme pěšky. Znamená to hned zpočátku prudší výstup vilovou čtvrtí, ale ten jako správní turisté hravě zdoláváme. Zelená tráva i rozkvetlý zlatý déšťna zahrádkách jsou ukryty pod sněhem. Trošku zadýchání přicházíme do Nové Vsi a odtud už vyrážíme po původně plánované trase. Pod vrchem Vysoký Ostrý vstupujeme do lesů. A zde padá představa jarního výletu. Všude je souvislá vrstva sněhu, sníh na větvích malých smrčků probouzí představu ladovských vánočních pohledů. Jen zelená tráva v místech, kde odhrneme trošku sněhu, stejně tak jako naběhlé pupeny listnáčů a odkvetlé jívy nás správně zorientují v kalendáři.
Ale i když je pod mrakem a chladněji, nikomu to nevadí. Viditelnost je dobrá, zimu jsme všichni čekali, a tak "polykáme" kilometry naší cesty. V jednom místě se nám mimo jiné otevřel výhled směrem k Velkému Březnu. Na zdejší zámek, muzeální železnici do Zubrnic a Zubrnický skanzen také povede některé z našich putování. Mezitím jsme dorazili k vesničce Němčí. Ta je nejvýše položenou obcí Českého Středohoří. Do vsi jsme se sice podívat nešli, ale z rozcestí nad obcí byl dobrý výhled směrem na Teplice. Další vesničkou na naší cestě bylo v úzkém údolí sevřené Čeřeniště. Tady je k vidění pár starých dřevěných domků a architektonicky zajímavý kostelík. Cestou k odbočce na Varhošť jsme ještě provedli malé pozorování. Na stráni u silničky jsme pozorovali čmeláka. Zdálo se nám, že bezradně poletuje nad sněhovou vrstvou, která nečekaně zasypala vstup jeho "bejváku". Jaké bylo naše překvapení, když po chvilce poletování zamířil s naprostou jistotou k určitému místu v souvislé bílé ploše a během několika sekund se prohrabal domů.
To už nás čekal výstup na vrchol Varhoště. Nedá se říct, že bychom se výstupem na vrchol nezadýchali. Na kamenném pozůstatku bývalé dřevěné rozhledny stojí rozhledna zbudovaná v 70.letech. Jde o ocelový sloup, po jehož obvodu vede točité schodiště spojující jednotlivá kruhová podlaží. Ty tvoří jen zábradlí a prkenná podlaha. A přiznejme si, že podlaha nejvyššího patra již není zrovna v nejlepším stavu. A navíc, i když se nezdálo, že by byl zvlášť silný vítr, vrchol rozhledny se citelně kýval. Když jsme překonali strach, začali jsme zkoumat, zda rozhledna nabízí to, co se o ní píše v průvodcích. I když viditelnost nebyla opravdu nejlepší, je odtud Labe vidět skutečně minimálně na osmi místech. My jsme nejseverněji viděli Labe v Ústí, přímo pod Střekovem i se zdymadlem. A nejjižněji u Lovosic. Být lepší viditelnost, určitě by bylo vidět až k Roudnici a Mělníku. Když jede člověk vlakem, nepřijde mu, že se Labe tolik točí, když prochází masivem Českého Středohoří. Ale z Varhoště krásně zákruty Labe vyniknou a my konečně pochopili, proč vlak na cestu z Ústí do Litoměřic potřebuje o deset kilometrů víc než my, pěšáci. Pod rozhlednou jsme ještě pojedli něco ze svých zásob a vyrazili na poslední etapu cesty.
V zákrutách nad údolíčkem, ve kterém leží obec Kundratice, jsme si zkracovali cestu po polní cestě, kde jsme málem přišli o některé končetiny či svačiny. Asi se tu nechtějí unavovat se zamykáním čehokoliv. A tak tu na křižovatce hlídá vlčák. Štěká a štěká, … Naštěstí se potvrdilo, že pes který štěká, nekouše. Ale raději jsme to moc neověřovali a šli rychle dál. I tak jsme si ještě stihli všimnout pěkné vilky stojící na nedalekém svahu. Cestou jsme se ještě zkoušeli skamarádit s pasoucí se Milkou. Ale snad že nebyla fialová, tak i když se lísala, čokoládu jsme nedostali žádnou. Pak už nás čekalo poslední mírné návrší a otevřel se nám pohled na okolí Litoměřic. A najednou vykouklo pořádně sluníčko, po sněhu už nebylo ani památky, a tak jsme si na konci cesty připadali opravdu jako na jarním výletě. Vždyť už jsme pak cestou potkávali kvetoucí petrklíče, fialky, ale i rozkvétající meruňky. V Mířejovicích jsme využili zdejšího pohostinství k doplnění tekutin a někteří i k malému občerstvení a pak už jsme došli volným krokem na litoměřické horní nádraží. Kluci vracející se do Ústí nás opustili aby z dolního nádraží dojeli přímým vlakem až domů. My jsme chvíli počkali na motoráček do Lovosic. Ten si s sebou přivezl od České Lípy do rozkvetlých Litoměřic vánici, ale to už nám nevadilo. V Lovosicích jsme po krátkém čekání přestoupili do téměř prázdného rychlíku a podle původních plánů jsme dorazili krátce po šesté hodině do Prahy. Z jarního výletu se nakonec sice stal výlet do dvou ročních období. A i když jaro bylo oproti opožděné zimě v menšině, i tak se výlet vydařil.
© 2001 Méďa Jéňa