Putování okrajem křivoklátských lesů na Točník
Zdice - Vraní skála - Točník - Žebrák - Praskolesy
14.října 2001
Výlet na Točník a Žebrák by mohl mít klidně podtitul "Ztráty povoleny". Některé jedince jsme ztratili celé a nadobro, některé jen na chvilku, z některých zůstal v křivoklátských lesích alespoň kousek. Důležité je, že i ztracený výletník přes sedmero hor a sedmero blátivých údolí dorazil domů, takže jsme nemuseli vyhlašovat žádnou pátrací akci.
Ve Zdicích se nás sešlo celkem jednadvacet a dva psi. Z ostatních směrů nikdo další nepřijel a tak jsme vyrazili na cestu. Nejprve jsme prošli Zdicemi, což nebyla moc příjemná cesta. Vedla po frekventovaných ulicích a navíc stále nebylo jasné, zda se podzimní mlha rozplyne či nikoliv. O co lépe se nám šlapalo, ač už začalo stoupání, když jsme na konci obce odbočili na polní cestu mezi obsypané šípkové keře. I sluníčko se na nás začalo pomalu usmívat. V Knížkovicích probudili naši dva psí společníci z letargie snad všechny vesnické vořechy, takže jsme vesničkou procházeli za hlasitého psího koncertu. Ještě že Benina i Lord jsou nad nějaké diskuse s vesnickými nevzdělanci povznesení. Nad obcí bylo pár laviček, kde jsme si udělali první kratičkou přestávku a pak už jsme vstoupili do křivoklátských lesů. Zvolili jsme si delší trasu přes Vraní skálu. Bohužel jsem já jako navigační důstojník trošku zklamal. Někde cestou v lese jsem přehlédl špatně značenou odbočku, a když jsem si uvědomil, že nás lesní cesta vede někam mimo, bylo už zbytečné se vracet. Takže jsme si prodloužili nechtěně výlet o dalšího asi půldruhého kilometru přes obec Svatá.
Silniční cedule na začátku obce vzbudila značnou pozornost a řada účastníku výletu se pod cedulí nechala zvěčnit na fotografii. Někteří pod cedulí s nepřeškrtnutým názvem, jiní pod přeškrtnutou a jiní chtěli mít fotky u obou cedulí, prý pro jistotu. Bohužel koloniál v obci byl příčinou ztráty jednoho účastníka. Část nás pokračovala bez zastavení až na konec obce k odbočce do lesa, část šla udělat tržbu do obchodu. A právě jeden méďa z této skupiny chtěl dojít samostatně za první skupinou, ale v obci špatně odbočil a šel na zcela opačnou stranu. Protože jsme dál nepokračovali v houfu, přišli jsme na ztrátu až o dost později. Smůlou bylo, že ztracenec neměl u sebe svůj mobil, nebyla tedy šance, jak zjistit, kam se poděl. Naštěstí se odpoledne sám ozval, že dorazil šťastně domů. Snad na nás nezanevře a někdy s námi půjde znovu.
Lesy nás provázely na další cestě k Vraní skále. Cestou se někteří bavili házením klacků Benině a Lordovi. A i když oba psi aport milují a měli jsme obavy ze rvaček o klacek, Lord se ukázal jako kavalír, a když Benina chňapla po klacku jako první, galantně jí ho přenechal. Vraní skála byla nejvyšším místem našeho putování. Nejprve začínala jako sice zajímavý, ale nijak zvláštní pás vyvřelých skal, ale v místě, kde se turistická značka začala stáčet do údolí, byla odbočka k vyhlídce na vrcholu Vraní skály. Po náročnějším výstupu po sice udržované, ale doslova kamzičí stezce nás čekalo překvapení v podobě skvělé vyhlídky na hluboké křivoklátské lesy. Sluníčko perfektně hřálo, tmavou zeleň jehličnanů zpestřovalo barvící se listí listnáčů. Navíc nám někteří zpestřili vyhlídku převlékáním do kraťasů. No prostě, na vrcholu Vraní skály bylo krásně. Jen při sestupu došlo k malému zranění, když si Lord při přetahování spolu s klackem nechtíc přivlastnil i kousek jednoho prstu. Po poskytnuté první pomoci jsme začali sestupovat údolím Vraního potoka do Hředlí. Cestou bohužel Lord předvedl, že i aristokrat může být čuně a s velkou chutí se vyválel v kobylinci. A tak musel páníček v Hředlích zout boty a v potoce Lorda vykoupat. Ještě nás čekal výstup na hřeben Zámeckého vrchu a po něm pak cesta k branám Točníku.
Něco málo z historie hradů Točník a Žebrák: Hrad Žebrák byl založen v druhé polovině 13. století příslušníkem mocného rodu Buziců při obchodní cestě do Bavor. V roce 1342 se hrad stal královským majetkem. Král Karel IV. jej často používal jako zastávku při svých cestách do Říše. Nejvýznamnější etapu ve vývoji hradu představovala vláda Václava IV., který jej přestavěl ve velkolepou rezidenci. Král Václav IV. na Žebráku často a s oblibou pobýval. Husitské války se hradu téměř nedotkly, znamenaly však jeho přechod do rukou zástavních držitelů. Od konce 15. století se zájem majitelů přesunul na nedaleký pohodlnější Točník a Žebrák počal chátrat. Po požáru v roce 1532 je hrad připomínán již jako pustý. Poslední šlechtický majitel objektu Josef Colloredo Mansfeld daroval hrad ve dvacátých letech Klubu českých turistů. Návštěvník dnes může navštívit především mohutnou válcovou věž sloužící dnes jako rozhledna, dále například temnou hladomornu, starý palác s pecí, torzo reprezentačního paláce Václava IV.
Stejně jako hrad Karlštejn je nerozlučně spjat se jménem Karla IV., také hrad Točník je podobným způsobem spojen s osobou svého zakladatele , Václava IV. První zpráva o Točníku pochází z roku 1398. Hrad byl od počátku koncipován jako velkolepá, reprezentativní, architektonicky velmi vyspělá stavba, která měla nahradit nevyhovující prostory nedaleko stojícího Žebráku. Točník měl nejen strategicky výhodnější polohu, ale byl stavěn i tak, aby poskytl co nejvíce pohodlí pro běžný život. Nástupce Václava IV., král Zikmund, však o hrad již neměl zájem. V roce 1421 byl hrad zastaven, postupně střídal držitele. Dalších úprav, provedených pány z Vartemberka a pány z Lobkovic, se hrad dočkal v období renesance. Rod Lobkoviců měl hrad v držení až do roku 1594. Na další tři století se stal majetkem české komory. Hrad pozbyl pro správu státního majetku svůj význam a postupně chátral, nadále byl udržován pouze bývalý královský palác, jehož reprezentační sál byl v 18. století barokně upraven na poutní kapli sv. Bartoloměje. Poslední šlechtický majitel Josef Colloredo-Mannsfeld vlastnil hrad do roku 1923, kdy jej, stejně jako nedaleký Žebrák, daroval Klubu českých turistů.
Zdejší hradní medvědi měli evidentně volný den a při svém lenošení odmítali vzít na vědomí návštěvu příbuzných z Prahy. Nebo že by měli na Pražáky averzi? Tak jsme si alespoň prohlédli hrad zbudovaný Václavem IV. I když je zřícenina opravená a udržovaná, je to tu jistě mnohem zajímavější, když prostory hradu několikrát za rok ožívají napodobeninou středověkého života. Cedule sice žádala: "Nekrmte medvědy", ale když má medvěd hlad, je protivný. Protože u hradu chyběla jakákoliv občerstvovací stanice a hrozilo nebezpečí z prodlení, sešli jsme rychle do podhradí, kolem zbytků hradu Žebrák do obce Točník. Mají tu přehradováno, tak je to s těmi názvy složitější. Obec Točník sice leží předpisově pod hradem Točník, ale uprostřed ní se tyčí věž a další zbytky hradu Žebrák a obec Žebrák je o dva kilometry dál.
Tam už nás zachránila velice příjemná venkovská hospoda. Dobré pivo, rychlá obsluha, příjemné prostředí, výborná studená "pivní" kuchyně (utopenci, tlačenka, syrečky, ....) a solidní ceny. Když pojedete či půjdete přes obec Točník, velkou budovu typické venkovské hospody na hlavní silnici nemůžete minout, zastavte se. Příjemně se občerstvíte. Pak už jsme ve dvou skupinách vyrazili na poslední etapu cesty přes Žebrák a Chlustinu na železniční zastávku do Praskoles. Z tohoto úseku jsem měl trošku strach, protože z větší části vedl po silnici, ale provoz byl téměř nulový, takže to celkem šlo. Vlak přijel načas, těšily jsme se tedy, že před půl osmou budeme v Praze a výletníci jedoucí dál stihnou v Praze přípoje. Jenže České dráhy byly zaskočeny tím, že za tak nádherného počasí jel někdo na výlety. A tak cestou od Berouna vlak díky návalům cesty chtivých turistů postupně nabíral zpoždění a na Smíchově nás vysadil o třicet minut později. Ale snad i mimopražští nakonec dojeli , byť později, domů.
Takový tedy byl náš výlet na dva hrady Václava IV., Točník a Žebrák.
© 2001 Méďa Jéňa