Čtyřdenní putování na Slovensko
Štiavnické vrchy
5. - 8.července 2001
Tentokrát bylo naše putování delší, čtyřdenní, a dokonce zahraniční. Už při loňském výletu na Malou Skálu se díky účasti jednoho medvědího příznivce z Trenčína začal rodit nápad uspořádat jednou cestu na Slovensko. Jako cíl jsme vybrali oblast Štiavnických vrchů. Je to území, které je mimořádně zajímavé z mnoha hledisek. Jde o největší slovenské vulkanické pohoří, které samo o sobě má zajímavý profil. Na našem putování nás doprovázely úzká a hluboká údolí, dlouhé hřebeny, ale i jednotlivé homole bývalých sopek. Na rázu krajiny se navíc podepsala, naštěstí se nedá říci, že negativně, mnohasetletá těžba rud drahých kovů. Nejvýznamnější stopou po důlní činnosti jsou jezera. Více než dvacet z nich, která zde dnes slouží především k rekreaci, jsou pozůstatkem rozsáhlé vodní soustavy, sloužící jako zdroj energie a zásobárna vody pro důlní činnost i následné zpracování rud. Nádrží (tajchov) bylo původně přes čtyřicet a síť vodních štol, "zberných a náhonných jarkov" (čili napájecích a propojovacích kanálů) měla přes sto třicet kilometrů. Sice nepůvodní, ale přesto hluboké a zachovalé listnaté a smíšené lesy doplňuje rostlinstvo v rozsahu od teplomilného stepního typu na jižních svazích až po horské rostliny v nejvyšších polohách. Vždyť okraj oblasti v blízkosti Hronu je v nadmořské výšce kolem 210 m/m, Banská Štiavnica ve výšce kolem 600 m/m a nejvyšší vrchol, Sitno, má 1009 m/m. Mnohé druhy jsou vzácné a volně se vyskytují pouze zde. A nejen příroda stojí za pozornost, tu si zaslouží i množství technických a kulturních památek. Není tedy náhodou, že oblast Štiavnických vrchů je od roku 1979 chráněnou krajinnou oblastí (největší na Slovensku). Město Banská Štiavnica je od roku 1950 městskou památkovou rezervací, a spolu s okolními technickými památkami město pak v roce 1993 zapsalo UNESCO na Listinu světového kulturního a přírodního dědictví. Ale teď už k našemu putování.
DEN PRVNÍ - Cesta do hor
Začal pro nás vlastně ještě v noci. Krátce po půlnoci se scházíme v hale hlavního nádraží. Pod informační tabulí s nástupišti je na pozdní hodinu nezvykle rušno. Když se nakonec objeví nástupiště u našeho vlaku, celý dav se dá do pohybu. A tak jsme docela rádi, že máme místenky. Bohužel v našem kupé cestovala z Chebu nějaká prasátka, takže je tam rozlité pivo. Průvodčí je k sehnání úklidové čety laxní, vlak je naprosto plný, musíme tedy vydržet. Naštěstí pivo rychle vyschlo a zbyla jen mírně lepkavá podlaha. V kupé je kromě šesti členů naší výpravy ještě mladý pár, takže si nemůžeme udělat mnoho pohodlí. Vlak odjíždí z Prahy téměř načas a po chvilce už necháváme Prahu za sebou. V České Třebové naše přímé vozy přepojují k rychlíku z Polska, který je naprosto prázdný, a tak půlka výpravy odchází do jiného vozu, můžeme si udělat trošku pohodlí a zakrátko usínáme. Probouzíme se až před Břeclaví. Bez problému přejíždíme hranice a krátce po šesté ráno vystupujeme v Bratislavě.
Za půlhodinku nastupujeme do dalšího rychlíku, který nás doveze k výchozímu bodu našeho putování. Zatímco projíždíme nudně rovinatou krajinou mezi Bratislavou a Novými Zámky, upřesňujeme denní plán putování. Cestou ještě upravujeme denní plán s tím, že si ušetříme část cesty i třetinu ze čtyř set metrů výškového rozdílu, a svezeme se místním autobusem do Banskej Hodruše. Přeci jen nejsme žádní horalové. Mezitím už rychlík odbočil z hlavní trati a začíná pozvolna stoupat z dunajských rovin. Projíždíme nedaleko chladících věží mochovské jaderné elektrárny a přejíždíme Hron, který nás bude doprovázet až do Žarnovice. Po odjezdu z Levic už vidíme svahy Štiavnických vrchů. Údolí Hronu se začíná pozvolna zužovat a zanedlouho projíždíme obdobou České brány na Labi, Slovenskou branou v údolí Hronu. A to už se pomalu blíží výchozí místo našeho putování, městečko Žarnovica.
Na krásně opraveném nádraží provádíme v rámci omezených možností ranní hygienu a v deset hodin nastupujeme do autobusu, kterým pojedeme do vesničky Hodruša. Na následující zastávce přistupuje poslední, sedmý účastník naší výpravy. Autobus projel Žarnovicí, přejel Hron a začal šplhat úzkou kotlinou do zalesněných kopců. V Hodruši se otočil na malé návsi kolem mohutné lípy, a nám už nezbylo nic jiného, než se ověsit bagáží a začít používat vlastní nohy. Nejprve jsme si prošli Hodruši, rozloženou na svazích dvou úzkých údolí. Hned u konečné bylo sousoší se třemi kříži, zdejší kalvárii, trošku hyzděnou střechou z vlnitého plechu. To co jsme považovali původně za jeden z kostelů se nakonec ukázalo jako stavba, dokládající hornickou minulost, "klopačka". Je to věž (zdejší je renesanční), ze které se v minulých časech svolávali horníci do práce v okolních šachtách. Prohlédli jsme si, bohužel jen z venku, zdejší kostely, sv.Mikuláše a sv.Petra a Pavla. Pak už jsme se vrátili jsme se na náves a už opravdu vyrazili směrem do srdce vrchů.
Nejprve naše cesta vedla po silničce až k Hodrušskému jezeru, jednomu z umělých jezer, která zde zůstali po těžbě rud. U jezera bylo veřejné tábořiště a bufet "Konibar". Svádělo nás to tedy k tomu, zůstat již zde a proválet celý zbytek pobytu u vody. Ale přeci jen převážil duch turistický, dali jsme si jen oběd v podobě vlastních zásob, párku a točeného piva a putovali dál. Prošli jsme kolem jezera a i když jsme šli stále po asfaltce, asi jsme někde zakopli o bludný kořen. Značka najednou beze stopy zmizela, pak skončila u vrat šachty Rozálie i silnice. Naštěstí tam byl velice ochotný pan hlídač. Zamkl vrátnici a spolu se dvěma vlčáky nás kousek doprovodil. Značka sice vedla kousek za šachtou, ale stromy, na kterých byla, padli za oběť lesníkům (již dříve) a o obnovu turistického značení se na Slovensku moc nestarají, jak se ještě při naší cestě několikrát ukáže. S bagáží na zádech držet do prudkého kopce krok s domorodcem, který jde na lehko, bylo náročné. Hlídač nás dovedl až k první fyzicky přítomné značce, podivil se, že jsme s ním udrželi krok, a aniž by si všiml, že jsme u konce s dechem a pot z nás stříká jako vodotrysk, hvízdl na psy a namířil si to zpět.
My jsme se trošku vydýchali a pak už poněkud volnějším krokem vyrazili zase dál. Nešli jsme ale všichni stejným tempem. Takže dva rychlejší na dalším rozcestí, kde sice značka byla, ale poněkud nelogicky nasměrovaná, špatně odbočili. Zbytek jsem podle mapy po zarostlém chodníčku navigoval správně. Nejprve jsme si mysleli, že kluci jsou před námi, ale pak se jistota vytratila. Využili jsme tedy kouzla mobilních telefonů a zjistili, že každý jsme jinde. Kluci dostali instrukce, jak jít správně a my jsme si dali zatím pohov na rozkvetlé lesní louce. Jenže zanedlouho volali kluci zpět s tím, že opět špatně odbočili, ale naštěstí potkali jiné turisty, kteří jim poradili jinou, pro ně již kratší, cestu k cíli první etapy. A tak jsme i my vyrazili na další pochod. Zanedlouho už jsme opustili lesy a naše cesta vedla chatovou osadou na okraji Štiavnických Baní. Zde jsme původně uvažovali o pobytu na tábořišti u Evičkina jezera. Jak jsme druhý den při cestě do Štiavnice zjistili, ještě že jsme si zajistili kemp. Na louce mezi stany totiž majitel pase stádo ovcí. Ne že by mi ovce vadili, ale určitě nechodí na záchod, takže je na louce určitě spousta "pokladů". Před námi se už ale tyčil vrchol Sitna, nejvyššího vrcholu Štiavnických vrchů. Ještě kousek po silničce, a v údolí pod ním už nás čekal kemp i ztracení přátelé, kteří mezi tím testovali kvalitu zdejšího bufetu.
Kemp nebyl zrovna moc plný, většina lidí přijela až v sobotu. Takže jsme si mohli vybrat místo podle svého. Usadili jsme se na louce u ohniště a začali se stavbou stanů. I ti z nás, kteří tábořili poprvé, to zvládli v rekordním čase, takže zbyl čas na podvečerní procházku kolem Počúvadlianského jezera. I tohle jezero je pozůstatkem důlní činnosti a je největší (asi 12 ha). Hloubka je maximálně dvacet metrů a jeho vodu v údolí, ve kterém vzniklo, zadržuje na různých místech obvodu devět hrází. Okolí je poznamenáno turistickým ruchem. Chatové osady, kemp, penziony. Přímo na břehu stojí nevzhledný hotel Topky. Původní stavba ve "panelákovém" slohu se sice snaží schovat pod sedlovou střechu a dřevěné doplňky, ale panelák je panelák. Na druhém konci jezera se dva otužilci vrhají do vody, ostatní studenou vodou pohrdají a raději berou zavděk posezením na zahrádce v blízkém bufetu. Sluníčko zapadlo a už za šera se vracíme ke kempu, kde ještě zakončíme den panáčkem něčeho ostřejšího. Pak už se postupně soukáme do stanů a usínáme.
DEN DRUHÝ - Návštěva Banské Štiavnice
Do rána jsme se vyspali dorůžova a probudili jsme se plni energie do dalšího putování. Ale člověk musí myslet také na svoje zdraví. Takže můj původní plán na téměř třiceti kilometrový okruh "hore dole" po okolních kopcích padl. V polních podmínkách jsme si uvařili čaj a posnídali něco málo ze svých zásob. Pak už jsme došli na autobusovou zastávku, která je hned u brány kempu, a nechali se pohodlně odvézt k areálu Hornického muzea v přírodě, které je jednou z mnoha expozic věnovaných hornictví ve městě. Nafasovali jsme slušivé gumové pláštěnky, přilby a lucerničky. Nic už nám tedy nebránilo sestoupit do podzemí a alespoň trochu zažít pocity zdejších horníků. Muzeum je otevřeno od roku 1974 a prohlídkový okruh tvoří přes dva kilometry chodeb štol Bartoloměj a Ondřej. Mohli jsme se seznámit s různými způsoby důlní těžby a technickými pomůckami od primitivních kladívek až po moderní těžební stroje. Část expozice pak představuje důlní dopravní systémy, různé vozíky a lokomotivy od parní až po elektrické. Ani zvědavou otázkou, kam chodí horníci v šachtě na záchod, jsme průvodkyni nezaskočili. Záchod byl udělaný jako malý vagónek, který si vozili na konci osobního vláčku, který je zavážel do místa těžby.
Pak už nás čekala návštěva vlastního města. Štiavnica je starobylé hornické město, na jehož rozvoj měly vliv mimořádně bohaté žíly, především zlatých a stříbrných rud. První záznamy o těžbě z žil vystupujících až na povrch pocházejí již z 11.století. Město samo pak bylo založeno na přelomu 12. a 13.století. Po příchodu německých horníků se v roce 1245 stala obec svobodným královským městem. Město prodělávalo velký rozmach, v 18.století bylo po Budapešti a Debrecínu třetím největším městem Uherska s téměř 24 tisíci obyvatel. Zdejší důlní odborníci stáli v čele světového rozvoje těžebních technik, v roce 1627 poprvé na světě použili pro těžbu střelný prach, v roce 1723 zde čerpali vodu z dolů parním strojem. Ojedinělým byl i již výše zmiňovaný systém vodních nádrží, kanálů a štol, který je také důkazem kvalit zdejších geometrů. Vždyť některé odvodňovací, tzv. dědičné, štoly měly délku přes patnáct kilometrů. A takovou štolu vyměřit a vybudovat s tehdejší technikou, to už chtělo kus umu. V roce 1735 zde bylo založeno hornické učiliště, ze kterého na základě dekretu Marie Terezie vznikla v roce 1762 Hornická akademie, první technická vysoká škola na světě. V roce 1807 ještě přibyla lesnická akademie. Od 19.století se začíná projevovat vyčerpanost rudných ložisek, začíná úpadek hornictví. Kraj tak chudne, doly se zavírají a obyvatelé odcházejí. Dnes nefunguje již žádná z šachet, i když podle jednoho z pramenů byla v jedné obnovena těžba zlatonosné rudy. Po 2.světové válce je nahrazena nevyhovující úzkokolejná železnice z Hronské Dúbravy od trati Bratislava - Zvolen normálně rozchodnou železnicí, vybudovanou v rámci světového mládežnického hnutí v letech 1948 -1949 jako Trať mládeže. Tímto zlepšením spojení s okolním světem se vytvořili podmínky pro další rozvoj města, které teď žije především odborným školstvím a turistikou.
Cestou do města procházíme kolem původně renesanční Piarské brány z roku 1554, která byla součástí městského opevnění. Další památkou, která je jednou z dominant města, je "Nový zámek", protiturecká renesanční pevnost a strážní věž z let 1564 - 1571. Ten byl zbudován, spolu s městským hradem, tzv."Starým zámkem", který vznikl opevněním kostela, jako reakce na tureckou expanzi, ohrožující v té době bohaté hornické město. Kolem renesančně-barokní Klopačky, v jejímž přízemí je dnes čajovna jsme došli do historického středu města. Část městského jádra je krásně opravená, část na opravu čeká. Mezi významné památky patří pozdně gotický kostel sv.Kateřiny, měšťanské domy a radnice, povětšinou renesančně-barokní, bohatě zdobený morový sloup se sousoším sv.Trojice a další. My jsme si na náměstí dali oběd, bohužel v nepříliš dobré restauraci. Jídlo ne zrovna nejlepší a za přemrštěnou cenu (smažák sice 49,-, ale příloha 20,-, tatarka 15,- a obloha, čítající lžíci zelí, 2 plátky okurky a osminku rajčete 15,-), navíc otřesná obsluha. Po obědě jsme vyšli ke "Starému zámku" a absolvovali jeho prohlídku. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že Štiavnica byla ve světě známá kromě hornictví i dalším oborem, výrobou fajfek. V areálu hradu je kromě expozic z historie života města právě i expozice a dílna věnovaná fajfkářství. A při každoročních národopisných slavnostech "Salamander" patří výroba fajfek neodmyslitelně mezi ukázky historických řemesel.
Cestou ze zámku jsme se snažili sehnat buřty na večerní táborák. A byl to dost problém, stejně jako s chlebem. Konstatovali jsme, že jsme už moc rozmazlení supermarkety, kde je stále k dostání vše, už jsme úplně zapomněli, že dřív se k řezníkovi chodilo jen v určité dny, jinak obchody byly prázdné. Ale nakonec jsme uspěli. Cesta starou i novou zástavbou města nás vedla k našemu poslednímu dnešnímu cíli, štiavnické Kalvárii. Na jednom z kopců tvořících členitý ráz krajiny je zdaleka viditelný kostel, ten je součástí barokního souboru staveb křížové cesty z let 1744 - 1751. Kopec byl místem konání velkých poutí. Nás ale trošku zklamalo, na to jak z dálky vypadá areál udržovaně, že je ve skutečnosti velice zdevastovaný. Navíc zde není jediná tabule s podrobnějšími informacemi pro návštěvníky. Je to škoda, protože podle toho, co jsme viděli, vybočuje uspořádání kapliček, kostela a dalších objektů z obvyklého schématu poutních míst a křížových cest. Nás už čekal je návrat do města, kde jsme se ještě v cukrárně sladce odměnili a autobus nás odvezl zpět do kempu. Večer jsme poseděli u táboráku, opekli jsme si pracně sehnané buřty, které sice byly určitě karcinogenní, ale výborné, a pomalu se uložili ke spánku.
DEN TŘETÍ - Sestup z hor
Ráno nás opět probudilo sluníčko. Část si nás přivstala a vydala se na ranní výstup na nejvyšší vrchol Štiavnických vrchů - Sitno. Vrchol leží ve výšce 1009 m/m a výškový rozdíl od Počúvadla je na necelých dvou kilometrech přes tři sta metrů. Opět se ukázala kvalita turistického značení. Přesto, že je Počúvadlo hlavním východištěm turistů na Sitno, a že dva z nás, kteří již výstup absolvovali první den večer nám dali instrukce, podařilo se trefit správný začátek výstupu až na druhý pokus. Nejprve jsme stoupali lesem podél jednoho z napájecích příkopů jezera, pak jsme si trošku vydechli na rovince, kde cesta vedla po krásně rozkvetlé louce. To už nás ale čekal závěrečný výstup lesem. Z této strany je Sitno tvořeno skalní stěnou, a tak cesta vedla střídavě po pěšině a po dřevěných schodech. Na vrcholu je malá dřevěná rozhledna s občerstvením a informačním střediskem CHKO. Sice jsme dostali pivko, ale vyhlídková plošina byla bohužel pro opravu uzavřená. Museli nám tedy stačit výhledy z vrcholu, ale i ty byly krásné. Na vrcholu je ještě vysílač a již několik let rozestavěná, a pro majetkové spory zvolna chátrající, horská chata. Naším ranním příchodem jsme trošku zaskočili dělníky, kteří opravují přístupové schody. Přijeli oklikou terénním vozem až po nás, a prý se jim ještě nestalo, aby tam nějací turisté byli dřív než oni. A opravdu, další turisty funící do kopce jsme potkávali až při návratu dolů, kdy nám se už šlo z kopečka lehce.
Po návratu do základního tábora jsem sbalili věci a svěřili se opět místním autobusům. Původně jsem sice plánoval návrat do údolí Hronu jako dvoudenní putování s noclehem pod širákem v hlubokých lesích. Jenže nám místní potvrdili výskyt medvědů, a přeci jen setkat se s živým medvědem nikoho nelákalo. Přes Štiavnici jsme dojeli do vesničky Podhorie. Nedaleké zbytky Žakýlského hradu jsme neuznali hodné návštěvy, jak se později ukázalo oprávněně. Chtěli jsme je z cesty vynechat, jít přímo k Žakýlskému plesu a ušetřit si tak jeden z posledních výstupů na zdejší vrcholy. Bohužel opět nám čáru přes rozpočet udělalo nekvalitní turistické značení. První odbočku ze silnice kousek za vsí jsme v hustém houští objevili. Na nedaleké louce jsme se "napásli" na velkých lučních jahodách. Pak nás široká lesní cesta vedla kolem ostrohu na, kterém stál osamělý suchý strom se značkou. Ta neukazovala žádný konkrétní směr, ani nebylo vidět další pěšinu, a tak jsme v klidu pokračovali po cestě. Tak však po pár stech metrech končila na parcele, odkud Podhorie bere pitnou vodu. Cesta zpět se nám už zdála trošku zdlouhavá, podle mapy jsme si našli lesní cestu vedoucí ke značce z Podhoria k plesu přes hrad. Alespoň jsme si užili výhled z další krásné louky na Brezovém vrchu. Tentokrát sice nebyla moc rozkvetlá, ani břízy tu člověk mnoho nenašel, za to tu byla spousta vzrostlých jalovců. Na rozcestí pod hradem jsme založili základní tábor a celá skupina až na mne vyrazila na hrad. Tam však nalezla jen několik již téměř neviditelných zbytků zdí a napůl rozvalenou obrubu studny. Díky této informaci jsme ušetřili výstup mladému českému páru, se kterým jsme se pod hradem setkali.
Naše kroky dál vedli cestou, nebo spíš necestou k Žakýlskému plesu. Proč necestou? Na následujících několika kilometrech jsme měli pocit, že na zdejší turistické stezky lidská noha nevkročila nejmíň půl století. Pleso, snad jediné přírodní jezírko ve zdejších horách s rozlohou něco málo přes šest hektarů, je vyhlášené jako přírodní památka. Kdo by čekal horské pleso s průzračnou vodou, byl by zklamán. To, co bylo skryté za hradbou rákosí a ostřice nás zarazilo. Nepochopili jsme proč, takový "kachňák", zarostlý vrstvou žabince, kterým nepropadne ani slušně veliký balvan, který najdete u nás uprostřed každé vsi, je přírodní památkou. Vždyť ta voda, krom žabince, musí být úplně mrtvá. Další cestu nám ještě zpříjemnil boj s vosím hnízdem a vzrostlými kopřivami. Sice ne nebezpečné, o to více ale nepříjemné, byly husté mraky mšic, které se na nás sypali z každé větve, o kterou jsme neopatrně zavadili. Ale v sedle Jaseňová pažit už naše trápení skončilo. Cesta dolinou Istebného potoka k dnešnímu cíli Šášovskému Podhradí, vedla po schůdnějších cestách. Trošku na závadu bylo jen to, že z doliny nejsou žádné výhledy, a tak máte kolem sebe stále jen hluboké lesy. Dvojčlenná průzkumná jednotka narazila v Šášovském Podhradí na domorodce, který vojančil v Praze a vozil ministra Čepičku. Nad slivovicí od něj vyzvěděli, že místní propili hospodu před deseti lety. Nejbližší jim doporučoval v Ladomeri, což je sice necelé dva kilometry, ale přes nemalý hřeben. Když jsme je došli a dověděli se tuhle novinu, předvedl jsem se, že i já umím být pěkná hysterka. Začal jsem doslova ječet, že do žádné hospody, kde stejně není záruka vytoužené večeře, přes žádný kopec nepolezu.
Na návsi stál shodou okolností téměř připravený k odjezdu městský autobus z nedalekého Žiaru nad Hronom. Po krátké domluvě řidič slíbil, že nás vysadí na rozcestí, odkud dojdeme do Ladomere pohodlněji. Jenže rozcestí, kde nás vysadil, bylo už v Žiaru a okolo bylo několik hospod. Takže jsme zůstali zde. Navíc jsme cestou autobusem nedaleko Podhradí na břehu Hronu viděli vodácké tábořiště, které se nám zdálo jako ideální pro poslední nocleh. První hospoda bohužel nevařila, za to druhá byla vynikající. Pivo i minutky za rozumné ceny a hlavně vynikající halušky na mnoho způsobů za čtyřicet slovenských korun. Navíc velice příjemná a rychlá obsluha. Příjemně nasyceni a napojeni jsme si na zastávce počkali na městský autobus zpět do Podhradí, pochopitelně se stejným řidičem, který nás vezl do města. Vcelku ochotně nám zastavil dokonce přímo u tábořiště. Chtěli jsme sice notovat jen tak, pod širákem. Ale nálety komárů nás donutili přeci jen zbudovat stany, byť zjednodušeně. Pak už jsme se uložili k poslednímu noclehu našeho výletu, přímo po hradem Šášov. Výškový rozdíl, který jsme ten den překonali ze Sitna ke Hronu byl 757 metrů.
DEN ČTVRTÝ - Hrad Šášov a návrat do Prahy
Poslední den našeho putování byl sice podmračenější, ale i tak nám počasí přálo. Ráno jsme v polních podmínkách posnídali a po skupinách, aby jsme nemuseli do prudkého stoupání s bagáží, navštívili zříceniny hradu Šášova, který hlídal křižovatku obchodních cest v údolí Hronu. První zmínky o hradu pocházejí z roku 1253, od roku 1330 byl hradem královským. Již v roce 1677 byl hrad zpustošen a od 18.století je zříceninou. Ale i dnešní zbytky hradu, stále střežící cestu údolím Hronu, jsou impozantní. Po návratu do tábora jsme naposledy sbalili celý náš cirkus a vydali se na poslední pěší cestu, na druhý břeh řeky, do druhé části Šášovského Podhradí, "Za Hronom", ke stejnojmenné železniční zastávce. Odtud nás osobák zavezl po proudu Hronu zpět do našeho východiště, Žarnovice. Cestou jsme ještě z vlaku viděli další zříceninu hradu, střežící údolí Hronu, Reviště nedaleko Hliníku, ne toho z Humpolce, ale nad Hronom. A pochopitelně i ohromný areál zdejších hliníkáren.
V Žarnovici jsme si dali v motorestu u hlavní silnice oběd. Jídlo bylo dobré a za přijatelné ceny, jen nás na to, že šlo o motorest, překvapila nemile rychlost obsluhy. Nebyl žádný nával, a přesto nám na oběd málem nestačila hodina, která nám zbývala do odjezdu. Pak už přijela Karosa kladenského ČSAD a nás čekala sedmihodinová cesta přes Bratislavu a Brno k domovu. Cesta sice proběhla bez problémů, ale to nekonečné drncání v autobuse po kvalitní "dé jedničce" bylo úmorné. Před půl desátou večer nás autobus ve zdraví vysadil na pražském autobusovém nádraží Florenc.
Myslím, že se výlet celkem podařil. Už dnes výhledově uvažujeme o dalším putování na Slovensko v příštím roce. A co poradit těm, kteří se chystají na Slovensko? Pokud se týče stravování, nemusíte mít obavy. Ceny v obchodech korespondují přibližně s cenami u nás. Restaurace si musí člověk vybrat také stejně jako u nás. Některé jsou levné a dobré, jiné drahé a mizerné. Ubytování v kempech pod stanem vyjde přibližně na sto slovenských korun pro dvě osoby na noc, v penzionech a privátech pak jde pořídit nocleh pro jednu osobu od sto dvaceti korun. Levná je kupodivu místní autobusová doprava. Na pěší putování si ale určitě vezměte s sebou kvalitní turistické mapy, nejlépe tzv. vojenské speciálky 1:50 000. Vydává je Vojenský kartografický ústav v Harmanci a lze je dostat i v Praze, např. v síti knihkupectví Kanzelsberger.
© 2001 Méďa Jéňa