Putování po okraji Prahy za netradičními výhledy
Ďáblice - Kobylisy - Čimice - Troja - Podbaba - Sv.Matěj
24.listopadu 2001
Na poslední výlet roku 2001 jsem nezvolil příliš náročný program. Pozval jsem Medvědy na procházku po severním okraji Prahy. Sice jsme se nemohli osvěžovat nezkaženým vzduchem jako někde v lese, ale na druhou stranu nás čekalo několik méně známých pohledů na Prahu a její okolí. Sešli jsme se na konečné tramvají v Ďáblicích v celkem obvyklém počtu 15 výletníků. Naše první cesta odtud vedla k nedaleké Ďáblické hvězdárně. Ne, na hvězdy jsme se dívat nechtěli (vždyť jsme sami ty nejhezčí), ale za příznivého počasí je odsud výhled na poměrně velko vzdálenost od Prahy. Navíc, pokud jsou hvězdáři v práci, bývá tu i dalekohled. Jenže jak už to tak bývá, dalekohled nebyl, a ani dohlednost zrovna nešlo nazvat ideální. A tak z možných pohledů na Milešovku, České Středohoří, Lužické hory, Ještěd, Jizerky a dokonce Krkonoše nic nebylo. S velkým úsilím jsme v mlze identifikovali nezaměnitelné obrysy Řípu a Bezdězu. No, stane se. Až někdy bude hezky, a vy nebudete vědět kam na procházku, zkuste své štěstí. Ten rozhled opravdu za to stojí.
Od hvězdárny jsme šli po hřebeni kopce, na kterém leží jeden z pražských lesoparků, Ďáblický háj. Já vím, někdo možná namítne, že tyhle ohraničené ostrůvky lesů protkané asfaltovými cestičkami nejsou žádná příroda. Ale přeci jen je to jedna z možností, jak vidět stromy a trávníky jinak než v sevření domů a ulic. A asi by jsme se divili, kolik zástupců „divoké“ flóry a fauny tu našlo své působiště. Prošli jsme kolem vysílače na nejvyšším bodě kopce, a pak už jsme začali sestupovat ke křižovatce u kobyliské tramvajové vozovny. Tady část naší výpravy vzala útokem zdejší prodejnu Penny marketu. Někdo si doplnil oblečení, aby na další cestě neumrzl, jiní zase doplňovali kalorie, aby na dalších kilometrech neumřeli hlady. Odtud jsme pokračovali dalším lesoparkem, Čimickým hájem. Tady jsme měli velkou radost my, zástupci železniční medvědí sekce. Jako pozůstatek z dob budování areálů zdraví v pražských parcích jsme našli dřevěnou mašinku a vagónky. A tak jsme se nachvilku vrátili do dětských let (ani to nedalo mnoho práce).
Pak už jsme přešli Čimickou ulici a čekala nás další vyhlídková kóta, Velká skála. Odtud je výhled na východní část pražské kotliny, Pražský hrad, Petřín, Troju a Podbabu. Je odtud dobře vidět i vrcholy, lemující přítok Vltavy do Prahy od jihu. Nezvyklý je třeba pohled na Pražský hrad. Nejen, že se na areál díváme ze zcela opačné strany, než jsme zvyklí z centra města. Překvapující je i to, že je trošku problém na horizontu hrad najít. Člověk je zvyklý, že věže svatého Víta jsou dominantou města. Ale při pohledu z Velké skály je ostroh, na kterém hrad stojí, oproti okolním vrchům jen nenápadný „krtinec“. A tak se celý areál ztrácí v okolní zástavbě. Když jsme se dostatečně pokochali výhledy, začali jsme sestupovat do Tróje. Cestou jsme si všimli na okraji bohnického sídliště, že už pražští radní konečně vyřešili, co s paneláky. Balí je do obrovských pytlů na odpadky, a budou je vyvážet na nedalekou skládku.
Ještě jsme si udělali krátkou přestávku na lavičkách u vřesoviště nad Trojským zámečkem a sešli do Tróje. Pivně-potravinářská lobby opět zvítězila, a tak místo přímé cesty do Stromovky jsme si zašli do hospůdky u vchodu do zoologické zahrady na oběd. Ceny za hotovky rozumné, trošku horší to bylo s kvalitou tmavého piva, ale vcelku panovala spokojenost. Po doplnění kalorií jsme podél udržovaných zahrad Trojského zámečku, který hostí sbírky Galerie hlavního města Prahy, došli k moderní lávce vedoucí na Císařský ostrov. Je to na hodně kilometrů poslední pevné spojení obou vltavských břehů, další je až v Kralupech. Kdysi zajišťoval toto ryze rekreační spojení jeden z pražských přívozů. Později spojení nebylo žádné, než zde armáda zbudovala příhradovou lávku. Malé rozpětí polí znamenalo několik pilířů v toku Vltavy, a ten je zde značně prudký. Lávka tak neměla dlouhého trvání, při jedné z jarních povodní proud lávku strhnul. Nakonec se město rozhodlo, a investovalo do stavby lávky současné. Ta má velmi zajímavou konstrukci. Na obou březích je ukotven pár nosných ocelových lan, na která jsou jako korálky navlečeny metrové železobetonové segmenty. Ty jsou pak doplněny živičným kobercem a zábradlím. O tom, že nejde o nijak pevnou konstrukci vás přesvědčí pohyb, který lávka, hlavně ve střední části, má. A to ať už je zaviněn bočním větrem nebo pohybem chodců.
Po lávce jsme došli na protáhlý Císařský ostrov, ten je z jedné strany ohraničen mělkým prudce tekoucím ramenem Vltavy, z druhé pak plavebním kanálem pro lodní dopravu. Na tomto konci ostrova je přístaviště osobních lodí (v sezóně sem jezdí linka od Palackého mostu), koňské stáje, areál na parkurové jízdy s dlouhou tradicí, psí „cvičák“a zahrádky. O víkendech tu turisty před smrtí hladem zachraňuje alespoň „buřt“ stánek, ale kdysi tu byly dvě prosperující zahradní restaurace. Trošku jiný obrázek by nás čekal na severním cípu ostrova, tedy po proudu Vltavy. Tam by na výlet mohlo lákat jen hodně ujeté osoby. Je tu totiž pražská ústřední čistírna odpadních vod. Nekonečný systém kanálů a stok sem svádí splaškovou vodu z celého hlavního města. Když se ráno třeba na „Jižňáku“ vykakáte, po čase by jste se se svým produktem mohli setkat právě zde. Ale do těchto končin naše cesta nevedla. Přes malý most jsme přešli přes plavební kanál k jednomu ze vstupů do Královské obory - Stromovky.
Podešli jsme železniční trať do Kralup a napříč parkem jsme došli až k stále více chátrajícímu areálu Šlechtovy restaurace. Cestou jsme podnikali trošku botanického výzkumu. Jste někdo zkušený botanik? Třeba by jste nám mohli pomoci. Objevili jsme tu i teď v zimě kvetoucí keř, a stále nám vrtá hlavou, co by to mohlo být. Kvítka jsou bílá až jemně růžová a tvarem připomínají květy šeříku. Jen kvítka nejsou v „klasech“ale jednolivě na koncích větviček. I při naší pozdější vycházce po Vánocích byly na keři, i když mrazem zkřehlé, bělostné květy. Areálu restaurace je škoda. Já už sice nepamatuji v provozu vnitřní restauraci, ale pod mohutnými stromy fungovala oblíbená zahradní restaurace s obsluhou ze stánků. A dnes? Je tu jen rozpadající se budova a pomalu reznoucí ohrada z vlnitého plechu. My jsme pokračovali dále pod budovou Místodržitelského letohrádku směrem k Bubenči. Cestou jsme si ještě ukázali další nepříliš typický strom, cesmínu. Je to stále zelený strom, jehož větvičky s pichlavými tmavě zelenými lístky a zářivě červenými bobulkami jsou v řadě zemí jedním ze symbolů Vánoc. Gotthardskou bránou jsme Stromovku opustili a kolem kostela sv.Gottharda jsme prošli do Bubenče.
Tady už nás pár výletníků, částečně ze zdravotních, částečně z časových důvodů, opustilo. My ostatní jsme prošli kolem nádraží v Bubenči. U podjezdu pod tratí jsme museli chvíli počkat. Jeden řidič se snažil střechou svého autobusu posunout koleje. Ale měl asi slabý motor, tak mu to nějak nešlo, nacpat autobus do průjezdu o 15 cm nižšího. Když zjistil, že tudy opravdu neprojede a vycouval, mohli jsme pokračovat v cestě. V ulici, kterou jsme procházeli (Papírenská) je jedna technická památka. V krásně opravené budově ve stylu typické technické architektury se nachází Ekotechnické muzeum. Areál byla původní čistička odpadních vod. Ta současná je odsud nedaleko, za plavebním kanálem na Císařském ostrově (viz předchozí text). V této původní dnes najdete kromě expozice muzea i dosud funkční parní stroje. Zahrádkami jsme procházeli dál k Podbabě. To už jsme na nedalekém ostrohu nad Vltavou viděli další cíl naší cesty, uměle vytvořenou zříceninu na Babě.
U nového podjezdu nedaleko hotelu Internacional jsme vyměnili některé unavené výletníky za čerstvé, a pak už nás čekal prudký výstup na Babu. Podle informací z knižních průvodců jde o uměle vytvořenou zříceninu (což nikdo nepopírá) z bývalého viničného lisu (což mi bylo vyčteno jako dezinformace). I když už mám taky pár pátků na hřbetě, zase takový pamětník nejsem. A tak to nechám koňovi, ten má větší hlavu. Odtud jsme zase měli trošku jiný pohled na Prahu, nad kterou pomalu zapadalo sluníčko. A přímo pod námi ležela Podbaba s dominantou hotelu International, oblast kde se odehrával děj filmového muzikálu Šakalí léta. Odtud z vrchu je dobře vidět i rozsah několikrát zmiňované čističky. A také plavební komora pro lodní dopravu, kterou lodě překonávají vzdutí Trojského jezu a velký spád nesplavného ramene Vltavy. Na protějším svahu na nás cenila zuby hradba Bohnického sídliště a pod ním Trója a Podhoří s areálem zoologické zahrady. Mohli jsme odtud zahlédnout i rozestavěný skleník botanické zahrady, jehož financování je častým námětem novinářských zpráv. U bohnického sídliště je také dobře vidět místo, odkud by měl vltavské údolí překonat monumentální dálniční most směrem do Suchdola, součást vnějšího pražského okruhu.
Již za postupujícího stmívání jsme pak došli na náměstí v blízkosti kostelíka sv.Matěje. Zde se původně konaly slavné pouti, které daly později jméno organizovanému veselí v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (kdo by nevěděl, to je dnešní Výstaviště). A protože už byla opravdu tma, naše putování jsme ukončili. Našlo se pár odvážlivců, kteří se rozhodli pokračovat podle původního plánu, tedy do Šárky. My ostatní jsme vzali zavděk autobusem a vrátili se do centra. Večer jsme ještě zakončili putování posezením „U Rudolfa“.
© 2001 Méďa Jéňa