Za unikátní technickou památkou do západních Čech
Mýto - Strašice - Dobřív - Rokycany
15. června 2001
Bohužel jsem napsání této reportáže trošku odsunul. A skleróza je neúprosná. Takže jen telegraficky.
Tento výlet nás zavedl do západních Čech. Naše cesta začala na Smíchovském nádraží odkud nás odvezl vlak do Mýta, městečka sevřeného z jedné strany dálnicí a z druhé hlavní tratí. Obě tyto tepny spojují Prahu s Plzní. My jsme se otočili k Mýtu zády a vyrazili po cestě, jejíž dokonalá přímka přes zalesněný hřeben spojuje Mýto s nedalekými Strašicemi.
Strašice leží v západním výběžku Brd. Ano, až sem se táhnou lesy brdského hřebene začínající nedaleko Prahy. Bohužel je většina zdejších rozsáhlých lesů nepřístupných. Patří totiž do komplexu vojenského výcvikového prostoru Jince.
Prošli jsme se středem obce, nakoupili potraviny nezbytné pro život (bonbóny, sušenky), prohlédli jsme si zdejší kostelík sv.Vavřince a vyrazili do údolí Padrťského potoka, který budeme sledovat až k cíli naší cesty.
Cílem naší cesty byl dobřívský hamr. Unikátní technická památka využívající k výrobě železářského zboží síly vody. Zdejší hamr je plně funkční a v turistické sezóně se zde můžete přenést o pár let zpět. Zdejší průvodci vám třeba ukáží, jak se vyková podkova, motyka či zvonec pro krávu.
Trocha historie: Zdejší půda obsahovala velké procento železné rudy, v nedalekém Mirošově se těžilo kvalitní uhlí, a tak není divu, že až do vyčerpání silných ložisek se zde dařilo hutní výrobě. Kromě hutí na zpracování železné rudy tu také vznikly hamry, dále zpracovávající železo na finální výrobky. Stejně jako mlýn využíval sílu vody k mletí obilí, využíval hamr tutéž energii pro ulehčení práce kovářů. Pomocí několika vodních kol a různých převodů voda poháněla kovářská kladiva, lisy, vrtačky, mechanické nůžky, dmychadla kovářských pecí, lisy a další. Na hamrech se vyrábělo téměř vše železné od hřebíků až po zemědělské stroje.
V Dobřívě jsme si prohlédli ještě dřevěné chalupy, které jsou stejně jako strašické chráněné, zdejší kamenný historický most a "Starou hospodu". V této vyhlášené hospodě, kde už před mnoha lety obědvali okolo jedoucí formani, jsme se chtěli také najíst, ale bohužel bylo plno. Neplánovaně, a tak trochu poklusem, jsme stihli autobus do nedalekých Rokycan.
V Rokycanech jsme si dali oběd. Prošli jsme si střed města, který se díky zrekonstruovaným budovám trošku probouzí do krásy, a pak už nás ze zdejšího nádraží rychlík odvezl zpět domů.
©2001 Méďa Jéňa