Všeradice - Stožec - Knížecí studánky - Dobříš
sobota 29.ledna 2005
Když jsem v sobotu dorazil ke smíchovskému nádraží, postával před ním jeden z medvědů - kuřáků a vítal mne se slovy: " ... jsou tam davy ... ". V duchu jsem si říkal, že přehání. Leden, zima, sníh, hospoda až na konci ... nic lákavého. Když jsem však vstoupil do haly, podlomila se mi kolena. Špendlík by tu nepropadl a většina z cesty chtivých turistů byli Medvědi ... pochopitelně trochu přeháním. Nevím, zda to bylo pozdějším odjezdem, krátkou trasou či pátečním sluníčkem, ale skupinovou jízdenku jsem kupoval pro dvacet čtyři výletníků. I pani pokladní trošku spadla čelist. Přesunuli jsme se na nástupiště a přesně podle jízdního řádu odjeli drncajícím "panťákem" do Zadní Třebáně. Tady nás čekal bleskový přestup na motoráček, a i když průvodčí v pražském vlaku měla obavy, zda se do něj vejdeme, na nárazník nikdo nemusel. Jen se cestou do vrcholového bodu lokálky v Litni občas zdálo, že budeme muset tlačit.
Neodpustím si železniční zajímavost. Liteň je úvraťovou stanicí a těch na našich tratích mnoho není. Vlaky tudy sice projíždějí, ale oba směry vedou z jednoho konce stanice. Vlak přijede od Třebáně, strojvedoucí přejde na druhý konec a cesta do Lochovic vypadá zpočátku, jako by se vlak vracel do Třebáně. Až na poslední vyhybce se vlak vydá jinou cestou. To už vláček sjíždí do údolí táhnoucího se po okraji brdského hřebene. Myslím si, že si motorák docela oddechl, když jsme se ve Všeradicích vysypali ven. Tady nás čekalo překvapení. Ve druhém voze cestovala, nezávisle na nás, ještě další skupina výletníků, která si naplánovala obdobnou trasu. A tak, když si drze půjčím do počtu i je, polovinu trasy, tedy ze Všeradic na Stožec, nás šlo třicet dva. Padl tak rekord z loňska, kdy nás na Stvořidla jelo dvacet sedm.
Nejprve nás čekal kousek cesty po klidné silničce a polní cestě, pak už nás pohltily hluboké brdské lesy. Sněhu bylo tak akorát, aby měl člověk pocit, že je zima a nebrodil se přitom v metrových závějích. Cesta v družných hovorech rychle utíkala. Ani jsem si nevšimli a dosáhli jsme nejvyššího bodu naší cesty, brdské "hřebenovky". Od vlaku jsme hravě překonali výškový rozdíl 270 metrů. Na rozcestí pod Stožcem jsme si udělali krátkou přestávku na malou svačinku. Pokusili jsme se také zorganizovat skupinové foto, ale to je jako usměrňovat pytel blech. Nakonec se to alespoň trochu podařilo. Tady se od nás také oddělila skupina "nezávislých" a ještě mi přetáhla pár "medvědích".
A tak nás k hájovně "Knížecí studánky" šlo už jen dvaadvacet. Víte čím je hájovna zajímavá? Nevíte? Já to taky nevěděl, ale jeden z účastníků nás upozornil, že je to hájovna hajného Krákory z filmu Sestřičky. Od hájovny nás čekala opět příjemná cesta zasněženým lesem dále k Dobříši. Na okraji Dobříše jsme se nakonec pro dostatek času po demokraticky nedemokratické volbě vydali po části dobříšské okružní trasy, která nás zavedla k Hradišti, dále hájovně strážící zdejší oboru a nakonec k židovskému hřbitovu. Pozemek hřbitova je z větší části obehnán kamennou zdí, ale jen na části jsou ještě hroby. Na zbytku je park a minigolf. Že by kvůli tomu, aby se nebožtíci nenudili ...
Pak jsme už vstoupili do Dobříše. Hned první ulice se jmenovala Růžová. Někteří pochopitelně neodolali, a nechali se u cedule s názvem vyfotografovat. Došli jsme na náměstí, kde se oddělila část, která hned odjela do Prahy. Většina z nás ale začala přemýšlet, v které restauraci příjemně zakončit výlet. Na radu jednoho z účastníků jsme zamířili do restaurace na zdejším zámku. Sice trošku luxusnější podnik, ale ve srovnání s Prahou ceny celkem přijatelné a velice slušné porce. Hlavně nás všech osmnáct usadili bez problémů k jednomu stolu, nedělali vědu ze psa, a i když jsme si dali minutky, navíc každý něco jiného, do půl hodiny už jsme všichni dlabali.
Už cestou jsme si vyhlédli malou cukrárničku, kde jsem chtěli udělat sladkou tečku za výletem. Když jsem tam vstoupil první a prohlásil, že je nás hodně, asi si mysleli, že si dělám legraci. Smích je přešel, když se za mnou vřítil dovnitř zbytek tlupy. Tady by opravdu špendlík nepropadl. Ale povolali posilu a zvládli všem uvařit kafíčko i naservírovat zákusky. Jen míst k sezení bylo málo. Pak už nás jen čekal odjezd do Prahy. Měli jsme obavy, že si v autobuse nesedneme, ale i to dopadlo k naší spokojenosti a krátce po šesté hodině jsme byli zpět na Smíchově.
Myslím, že se zahájení letošní výletní sezóny vydařilo a snad tak dopadnou i všechny další letošní akce.
© 2005 Méďa Jéňa