Tábor - Příběnice - Stádlecký most - Malšice
sobota 14.května 2005
Tak tenhle výlet byl prubířským kamenem vaší odolnosti. A protože se nás i přes pětadvaceti kilometrovou trasu sešlo osmnáct, příště vyrážíme na nějakou padesátku. Co vy na to? Strašil jsem s narvaným vlakem a zařizoval nákup místenek. Ukázalo se ale, že naprosto zbytečně. Vlak byl poměrně prázdný, a tak jsme obsadili bez problémů nejen osm rezervovaných míst, ale i další místa pro předem neohlášené poutníky. Ovšem věřím, že místenky nemít, byl by vlak narvaný tak, že bychom jeli na nárazníku. Z Prahy nás prosluněným ránem odvážel budějovický rychlík šestnáct. V Táboře u nádraží se k nám přidali poslední dva turisté, kteří sem dojeli z Prahy o den dříve. A tak nás od nádraží na pochod vyrazilo již zmíněných osmnáct.
Protože střed Tábora je momentálně ve stavu totálního rozkopání a stejně nebyl čas na nějaké kochání se památkami, sešli jsme rovnou k Lužnici a vydali se po jejím proudu. Cesta vedla pod historickým jádrem Tábora, starým táborským pivovarem a zříceninou hradu Kotnova. Pod Granátovou skálou jsme přešli přes čelkovický most na druhý břeh. Granátová skála nezískala své jméno kvůli granátům, ale kvůli granátům, tedy těm hezkým českým červeným kamínkům, které v ní mají své ložisko. Za dalším zákrutem řeky vede přes údolí odvážný jednoobloukový železobetonový most Antonína Švehly, zvaný též Bechyňský. Byl vybudován v letech 1934 až 1935, jeho délka je 82 metrů, vzepětí 20 metrů a vozovka na něm má sklon 5%. Klenba má ve svém vrcholu tloušťku pouhých 56 centimetrů. Ve své době byl tento most ojedinělým světovým unikátem.
U úpatí mostu vytéká ze stráně pramen Eleonora. Prý je ta studánka zázračná a odpoledne tu bývá fronta táborských občanů s kanystry. I někteří medvědi to zkusili, ale žádnou změnu jsme na nich neviděli. Smrad vepřína, který se tu podél řeky šířil, spíš od pití z pramene odrazoval. Na obzoru nad řekou se nám na chvilku ukázaly budovy kláštera v Klokotech. Až za dalším ohybem řeky se ukázal zdroj zápachu. Na protějším břehu má město Tábor čističku odpadních vod. Pak už byl vzduch u řeky čistý, místy naopak dokonce až příliš voňavý díky hojnému výskytu měsíčnice vytrvalé, jejíž výskyt je u nás údajně vzácný.
Po chvilce jsme došli k Harachovce. Býval tu altán pro unavené turisty a od 60. let 20. století je na protějším břehu restaurace Nová Harachovka. Lávku, která tu vede na protější břeh, zbudoval Klub českých turistů v roce 1920. Ta dnešní pochází z roku 1940 a překonává řeku bez jediného podpěrného pilíře. Udržel jsme medvědy na uzdě a do hospody na druhém břehu je nepustil. Pokračovali jsme dál po levém břehu řeky. Tuhle stezku zbudoval zdejší klub turistů za přispění hraběte Harracha už v roce 1895. Na protějším břehu se střídaly chatové osady se starými mlýny, které už dnes také slouží jako rekreační objekty. Ke každému mlýnu neodmyslitelně patří pochopitelně i jezy, ty zdejší ale mají většinou šlajsny neprůjezdné, a tak i když na vodě sem tam nějaká ta kánoe plula, žádných situací hodných pořadu Neváhej a toč jsme se nedočkali.
Stezka vede sice po úzkém břehu, ale většinou bez problémů. Změna nastala až před příběnickým podhradím. Nejprve stavitelé stezky museli skalním ostrohem nad řekou prorazit třiceti metrový tunel. Nějak jsme ho cestou ani nevyužili k páchání nepravostí. O kousek dál pak zase stezka obchází Příběnickou skálu po ochozu zavěšeném nad hladinou řeky. Mimochodem, informace pro účastníky. Právě nenápadný ostrov u této skály je ten hledaný ostrov Adamitů, kde bratr Žižka rozprášil první české nudisty. Za skálou už nás vítaly rozvaliny hradebních zdí příběnického podhradí. Milým překvapením bylo, že na místě vloni vyhořelé restaurace už stála restaurace nová. A tak nám nic nebránilo usednout na zahrádku a dát si oběd a pivko.
Menší část nás, odvážných, pak nechala zbytek odpočívat v podhradí a vzali jsme útokem zbytky hradu Příběnice. Byl to rožmberský gotický hrad založený ve 13. století. Jako první majitel je připomínán v roce 1243 Vítek z Vítkovců. Hrad byl v roce 1420 dobyt tábority a v roce 1437 i s městečkem v podhradí pobořen. Dnes tu najdeme zbytek osmiboké věže a kamenné základy hlavních budov. Ale i podle těch nepatrných zbytků se dá usuzovat, že nešlo o zrovna malý hrad. Vrátili jsme se k hospodě, vyzvedli zbytek skupiny (kupodivu ještě nebyli pod stolem) a vyrazili dál po proudu řeky. Minuli jsme hospodu a tábořiště Lužničanka. Je škoda, že po povodních nebyl obnoven také provoz zdejšího kempu, aby se sem dalo jet na delší dovolenou.
Ještě kousek po břehu řeky a už tu byl poslední etapový cíl našeho putování, Stádlecký most. Co je na něm tak zvláštního? Je to poslední dochovaný empírový řetězový most u nás. Vybudovala ho v letech 1847 - 1848 firma Vojtěcha Lanny na Vltavě u obce Podolsko. V šedesátých letech byl nad údolím vybudován nový železobetonový most a údolí měly zaplavit vody Orlické přehrady. Kupodivu se ale našla síla na záchranu unikátní technické památky. Most byl tedy kus po kuse rozebrán a z údolí odvezen. V roce 1974 bylo rozhodnuto o jeho konečném umístění právě zde, na Lužnic nedaleko obce Stádlec. Dodnes je na žulových kvádrech patrné označení jednotlivých dílů a i 90% ocelových dílů je původních.
Od mostu nás čekal prudký výstup od řeky do Dobřejic a dále přes les Obora do Malšic. Odtud nás už odvezla Elinka, první elektrifikovaná trať v Rakousko-uherské monarchii, do Tábora a večerní rychlík zpět do Prahy.
© 2005 Méďa Jéňa