Velké Březno - Zubrnice - Levín - Úštěk
sobota 2.dubna 2005
Kdo mne zná déle ví, že jsou mým koníčkem železnice. A tak vás nemusí překvapit téma tohoto výletu. A i když byl "železniční" a ještě navíc domlouvaný na poslední chvíli, velice se vyvedl. Za ranního sluníčka, které slibovalo nádherný den, se nás na "Masaryčce" sešlo šest. Byť naše cesta vedla k Ústí nad Labem, cestovali jsme tentokrát kvůli vhodnějšímu spojení trošku oklikou. Nejprve nás muzeální kousek drncajícího "panťáku" dovezl do Lysé nad Labem. Další výletník nám už z Nymburka držel místo v rychlíku, který nás z Lysé vezl přes Mělník, kde se přidal další výletník. Na naše výlety k Ústí jezdíme většinou po levém břehu Labe přes Roudnici, ale díky oklice přes Lysou jsme si tentokrát projeli také trať na pravém břehu. V na ústeckém nádraží Střekov nás čekal poslední přestup, zbytek výletníků a skvělý perník, který pro nás upekl jeden z ústeckých výletníků. Do motoráku, který si již skutečně zaslouží přívlastek "veterán" a přesto dosud spolehlivě brázdí síť našich železnic v pravidelném provozu, nás na Střekově nastupovalo už patnáct, z toho čtyři výletníci z Německa. A za deset minut už jsme vystupovali na nádraží ve Velkém Březně.
Z Velkého Března odbočovala od roku 1890 místní dráha do Zubrnic, Lovečkovic a Verneřic s odbočkou do Úštěka. Je vám povědomé město Verneřice? Nedivte se, končil tam náš loňský výlet na Bobří vodopády.Na dráze byl v roce 1978 pro nerentabilnost zastaven provoz. V téže době ale v nedalekých Zubrnicích začíná vznikat skanzen lidových staveb a tak se už v té době uvažuje o využití části trati jako muzejní železnice. Ale řehtání úředního šimla dodnes, s výjimkou "zkušebního provozu" v létě 1993, neumožnilo zprovoznění trati. Jediným úspěchem je zapsání na seznam kulturních památek ČR.
Ale pojďme zpět k našemu výletu. Na konci nádraží v Březně je zázemí spolku Zubrnická museální železnice, který dnes bojuje za záchranu dráhy. Mohli jsme si tu prohlédnout provozuschopného "hurvínka", motorový vůz řady M 131.1. Tyto motorové vozy na lokálce zajišťovaly osobní dopravu před ukončením provozu. Odtud už jsme se vydali na vlastní putování. Pro cestu do Zubrnic jsem zvolil trasu dráhy. Po silnici se nám nechtělo a turistická značka tu také nevede. Na lokálce jsou pražce kousek dál od sebe, a tak nám chůze nedělala velké problémy a mohli jsme se alespoň pokochat výhledem, který by se naskytl cestujícímu při jízdě vláčkem do Zubrnic. Trať skoro celou cestu prudce stoupá (40 ‰). Nejprve se zvedá nad trať z Ústí do Děčína ve stráni nad údolím Labe, aby se po chvíli, u bývalé zastávky Malé Březno místní nádraží, stočila do bočního údolí Lučního potoka. Po jeho úbočí pak trať stoupá až do Zubrnic. Nad opačnou stranou údolí nás měl celou cestu na očích televizní vysílač na Bukové hoře, dominanta kraje.
Na jednom z přejezdů trati jsme se zvěčnili na skupinovou fotografii a cestu do Zubrnic nám ještě zpestřila drezína, před kterou jsme museli dvakrát skákat do příkopu. Tu totiž používá ZMŽ k dopravě svých zaměstnanců a dokonce se s ní můžete nechat svést i vy sami. Pak už se stoupání trati zmenšilo a před námi se otevřel pohled na Zubrnice. Nádraží leží na jednom úbočí a na protějším pak vlastní obec. Na zubrnickém nádraží jsme si prohlédli expozici ZMŽ. Najdete tu drezíny, dokumenty o historii dráhy, exponáty z historie zabezpečovacího zařízení dráhy a spoustu "drážních drobností". Také jsme si vyzkoušeli jízdu na šlapací drezíně a pořídili další skupinovou fotografii. A pokud vám je zubrnické nádraží povědomé, nedivte se, natáčel se tu film Rebelové.
Od nádraží jsme došli do obce. Zdejší skanzen, Muzeum lidové architektury Českého středohoří, tvoří některé domácí zubrnické objekty a některé objekty, které sem byly přeneseny z jiných obcí v Českém středohoří. Objekty skanzenu jsou zasazeny do žijící obce, která sama o sobě má krásnou polohu. Najdete tu objekty roubené, hrázděné i zděné. Přístupnou část skanzenu tvoří zemědělská usedlost, sušárna na ovoce, škola, obchod a barokní kostel sv. Máří Magdalény. Náměstí dále vévodí barokní studna a socha sv. Jana Nepomuckého. Po částečné prohlídce skanzenu jsme zašli "na jedno" do zdejší hospody U Pernekrů. Nevím, pivo celkem šlo, ale dršťková studená a největší problém bylo placení. Doprošovat se, abych mohl v hospodě zaplatit ... Ale jiní, kteří tu byli jindy, si hospodu celkem chválí, třeba jsme měli smůlu na směnu ... těžko říct, ale já osobně bych si podruhé vybral jiný lokál.
Když se nám konečně podařilo zaplatit, oddělila se část výpravy, která využila k cestě do Úštěka autobus. Zbytek nejprve vyrazil k trati s tím, že se vydáme dál podle původního plánu po svých. Pak jsem se podíval na hodinky a raději rychle změnil plány. Popovezli jsme se autobusem do Lovečkovic. Tady se dráha dělila na větve do Verneřic a Úštěka. Naším dalším cílem bylo městečko Levín, trať sem vedla obloukem kolem kopce, my jsme si cestu zkrátili po silnici. I Levín má zajímavou polohu na homoli, která kdysi jistě bývala sopkou. Silnice nás ale napřed přivedla k přejezdu, kde trať již připomínají jen kousky kolejnic koukající z asfaltu. Nedaleko je budova levínského nádraží, které znáte z dalšího filmu. Ještě v dobách provozu dráhy se tu natáčel film Páni kluci. Nádraží je dnes soukromým objektem a okolí je zarostlé stromy. Domácí se netvářili přívětivě a tak jsme si odpustili focení a vydali se dál do městečka. Náměstí vévodí pozdně barokní kruhový kostel Povýšení sv. Kříže a dominantou nad obcí je hranolovitá zvonice, stojící na místě bývalého hradu. V místní části Horní Vysoké se od počátku 19.století rozvíjely lázně aplikující vodoléčbu mírně radioaktivní chladnou vodou ze zdejších pramenů. Po Jeseníku to byly druhé nejstarší lázně svého druhu v tehdejším Rakousku.
Z Levína už jsme se vydali opět po stopách dráhy, ale tu už by tu hledal málokdo. Na náspu dnes zbyl jen tu a tam zcela shnilý pražec, cestou jsme potkali pár kilometrovníků a mostků. Jinak je ale násep už zcela zarostlý náletovými stromy a keři. Být příroda už zcela probuzená, výlet by se nám asi nepodařil. Poslední kousky kolejí najdeme jen v místech, kde trať kříží silnice. tady na ně prostě plácli vrstvu asfaltu. Těsně před obcí Habřina nás dokonce jeden "kovozemědělec" z náspu vykázal s tím, že je to jeho soukromý majetek ... no nevím ... ale násep už stejně nebyl moc schůdný, tak jsem ke zbytku cesty do Úštěka využili silnici. V Úštěku dráhu připomíná most přes provozovanou trať Česká Lípa - Lovosice a budovy nádraží a skladiště Úštěk - horního nádraží. Trať tu totiž končila na samostatném nádraží asi 200 metrů od nádraží dráhy do České Lípy. Bohužel i objekty horního nádraží už dávno slouží k soukromým účelům.
Ještě nám zbyla trocha času, tak jsem si bleskově prohlédli Úštěk, starobylé chmelařské město, jehož historické jádro na pískovcovém ostrohu je od roku 1980 městskou památkovou rezervací. Město je určitě zajímavé a i v okolí je pár turistických cílů. Určitě si sem ještě výlet uděláme a město si prohlédneme lépe. Nám už nezbylo, než pomalu vyrazit na nádraží a motorákem dojet do Lovosic. Čekání na rychlík do Prahy jsme si v Lovosicích chtěli zkrátit v nádražní restauraci. Ale protože někteří měli hlad a tady nevařili, jídlo by tu ostatně zřejmě bylo dost velkým hazardování se zdravím, vyrazili jsme kousek od nádraží do hospody U kašpara. Sice nám kvůli tomu ujel vlak, ale nelitovali jsme. Tak skvělé porce dobrého jídla za "lidovku", to se dnes už moc nevidí. Do Prahy jsem se nakonec vrátili až v půl dvanácté.
Více informací o zubrnické železnici najdete na stránkách spolku Zubrnické muzeální železnice.
Více informací o zubrnickém skanzenu najdete se na stránkách Muzea lidové architektury.
© 2005 Méďa Jéňa