Okna - Bezděz - Valdštejnsko - Bělá pod Bezdězem
sobota 15.dubna 2006
Po pátečním zvláště vydařeném počasí jsem čekal účast na dobývání královského hradu Bezděz nulovou. Ale přeci jen se našlo pár hrdinů, kteří uvěřili meteorologické předpovědi. A určitě nebyli zklamáni. Ve Vršovicích se nás sešlo šest, Prahu jsme nakonec opouštěli v počtu devíti osob. Když jsme v týdnu na Martinovo vyprávění o výborném švestkovém koláči reagoval, tím, že ten já taky rád, odpověděl, že možná Patrik něco upeče. Netušil jsem, jak moc doslova to kluci vezmou. Hned po dosednutí vlaku mezi nás Patrik rozdal krabice se svými skvělými výtvory: borůvkovo-tvarohovým koláčem, velikonoční hlavičkou nebo chcete-li nádivkou a pro masožravce byla sekaná. A tak, jako správní čeští turisté, jsme se ládovali hned od začátku výletu, jen abychom neumřeli hlady. A šmakovalo všem, takže ještě jednou díky na jih Čech.
V Bakově se náš počet zvýšil na třináct. To už nás čekala jen půlhodinka jízdy osobáčkem do Oken, při které už na nás tu a tam mrkl hrad Bezděz. V Oknech jsme podle plánu počkali na vlak od České Lípy a náš počet se doplnil na konečných čtrnáct. Do Zdeňka, který s ním přijel, jsem musel strčit, aby si při všeobecném vítání všiml, že na něj mávala nějaká paní z druhého vozu. To jsem ještě netušil, že se s ní ten den znovu potkáme ve formě další zásobovací jednotky. No nic, Patrik rozdal ze zásob ještě čokoládu, aby bylo dost sil, a nezbývalo, než vyrazit k Bezdězu, který se už na nás koukal za lesem. Cesta vedla pohodlně borovým lesem, v chatové osadě to celkem šlo, pak byla cesta bohužel trošku poničená těžbou dřeva, ale tady se dá jít pohodlně i lesem. Les tu místy zpestřují vystupující pískovcové útvary a k některým míří i stezka. Na jedné takové oklice se nám podařilo trošku zakufrovat, protože důležitý strom se značkou při těžbě také padl. Ale nic se nedělo, přišli jsme na to brzo a tady opravdu není problém vytýčit azimut a přímou cestou lesem se o kousek dál na značku vrátit. Za výpadovkou z Mladé Boleslavi do České Lípy už se cesta začínala lehce zvedat k úpatí obou Bezdězů. Na louce těsně před vsí Bezděz jsme zhotovili klasické skupinové foto s medvědí vlajkou. Mimochodem, už to začíná být dost nuda, do příště budu muset vymyslet nějaký jiný scénář skupinové fotky. A to už jsme dorazili do obce Bezděz a těm největším optimistům začalo být jasné, že to nejhorší nás čeká.
Dva výletníci se rozhodli, že na nás raději počkají v hospůdce v podhradí. Vrchol Velkého Bezdězu a tím i hrad Bezděz nás tedy nakonec pokořilo dvanáct. A to včetně vrcholu Velké věže. I když viditelnost byla trošku horší, dalo se dobře obhlédnout celé okolí Máchova jezera, Česká Lípa, Doksy, Ralsko, Ještěd, na druhé straně pak Říp, hrad Houska, Dubské Švýcarsko. Jen kdyby ty mouchy neotravovaly. Stejně jako při mojí loňské návštěvě i letos okupovalo vrchol věže a většinu místností v hradním paláci neskutečné množství much. Nikdo neví, kde se tady berou a správa hradu si s nimi neví rady. Traduje se, že souvisí s řáděním čertů na hradě. Ty tu totiž podvakráte prohráli svoji sázku. Třeba se tak mstí. No nic, pokochali jsme se a byl čas vyrazit. Musím říci, že z kopce se šlo, alespoň mně, snad hůř než nahoru. V jedné z hospod jsme si dali pivko. Sice to bylo trošku na dlouhé lokte, protože servírka po zimě ještě nerozmrzla a navíc 3x 18 je 34, ale nakonec jsme to zvládli. A byl čas vyrazit na další cestu. Z obce Bezděz na stejnojmenné nádraží je to dva a půl kilometru. No nechtěl bych tu denně chodit na vlak. Cesta po silnici je trošku nuda. Hned za tratí jsme ale zase sešli na pohodlnou lesní cestu a mohli přidat do kroku, abych splnil zástupci ústecké sekce slib, že v cílovém místě budeme tak půlhodinku před odjezdem vlaku.
Lesy, kterými jsem procházeli, zovou se Valdštejnské polesí a uprostřed se ráčí vynacházet hájovna Valdštejnsko, kterou u jedné z cest střeží dvě sochy granátníků. Ale ne vždy to byla hájovna. Panství Doksy patřilo dlouhá léta Valdštejnům a název hájovny i celého revíru pochází z dvacátých let 18. století a připomíná šlechtice Františka Arnošta z Valdštejna. Ten nechal na okrouhlé mýtině, z které paprskovitě vybíhá osm průseků, postavit ve 20. letech 18. stol. skupinu loveckých pavilonů kolem kaple vysvěcené v r. 1725. Uprostřed mýtiny byla zahrada s kruhovitou vyvýšeninou, na níž stála besídka. U severozápadní aleje byly později postaveny dřevěné sochy granátníků připomínající valdštejnskou granátnickou setninu ze slezských válek v r. 1742, na počátku panování Marie Terezie. V severovýchodní aleji stála pod kamennou balustrádou socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1792. V polovině 19.stol. byly již pavilony sešlé a v r. 1904 byly zbořeny až na dva, které byly přeměněny na myslivnu a stáj. Myslivna stojí dodnes a ze stáje je rekreační chalupa. Dál už historii místa připomínají jen paprsky průseků, granátníci, lipové a kaštanové aleje a vyvýšenina, na které bývala besídka.
Od hájovny nás cesta vedla opět lesy až ke studánce, pak už jen výstup na hřeben oddělující dvě údolí a sestup k trati a nedaleké železniční zastávce Bělá pod Bezdězem - město. Jo, ono se řekne město. Je to jak na Bezdězu, dva a půl kilometru po pěšině lesem, než člověk do toho města dojde. Jenže my končily tady. A na opuštěné zastávce uprostřed lesů, světe div se, kouzelný stoleček s čerstvou kávou a sušenkami. Že jsem se zbláznil? Že jsem někde pokoutně získal pohádkový ubrousek? Ani jedno, ani druhé. Na zdejší vechtrovnu jezdí za odpočinkem ústecká medvědí máma, a tak nám mohla ústecká sekce připravit na konec cesty sice malé, ale o to milejší občerstvení. Pak už se přidrncal motoráček a my zamířili k domovu.
©2006 Méďa Jéňa