Rovensko pod Troskami - Borecké skály - Borek - Trosky - Vidlák - Želejovské údolí - Věžák - Libošovice
sobota 13.května 2006
Sluníčko vás tentokrát k výletu moc nezlákalo. Ve Vršovicích se nás sešlo šest, z "hlaváku" nás bylo devět ... tedy vlastně deset. Desátý účastník, nová posila týmu výletníků, se k nám přihlásil až v Rovensku, ač jel s námi ve stejném voze. V Rovensku na nádraží se nás nakonec sešlo třináct. Pavel, jeden ze dvou zakladatelů českých medvědů, sem přijel autem ze svého víkendového sídla u Trutnova a rozhodl se, že na nás počká až v Borku. Toho využil i Pupík, který den předem dělal na Mělnicku turistického vůdce svým kolegům z práce a ještě strávil bujarou noc u Střelce na oslavě narozenin našich přátel. První etapu z Rovenska do Borku nás tedy absolvovalo jedenáct. Okrajem městečka jsme vystoupali na návrší, kde jsme si udělali první zastávku a také skupinovou fotku pracovně nazvanou "Trosky pod Troskami". V nedalekém borovém lese jsme se zastavili u pískovcové skalky, které vévodí kámen připomínajícího želvu či žábu. Je třeba podotknout, že ve tvarování pískovce tu přírodě hodně pomohli lidé, vždyť i někteří naši účastníci chtěli některé nejmenované partie upravit, aby bylo jasné, zda jde o želvu či želváka. Trošku nás, nebo alespoň mne, překvapil Pavel II., nováček v našich řadách. Má zajímavé hobby, chodí bosky. Hrdinně sundal sandály a velkou část celého výletu odchodil bosý. Přiznávám, chodím taky rád bos třeba po louce, v lese po jehličí, příjemná může být i cesta z jemného písku mezi pískovcovými skalami. Ale šlapat po vrstvě borových šišek, asfaltové silnici nebo dokonce ostrém hrubém štěrku ... no nevím.
Od želvy jsme vyrazili na nedalekou vyhlídku na Trosky. Říká se, že je to nejčastěji zobrazovaný pohled na Trosky. A jako by tomu chtěli dát zapravdu, bylo tu krom turistů i několik malířů přenášejících pohled do skicáku či na plátno. Nás už ale čekal sestup lesem a po louce na okraj Borku, nepříjemný kousek po silnici směřující z Turnova do Jičína (hodil by se tu chodník, už kvůli množství turistů, kteří tu v létě putují) a pak už cesta po klidné místní silničce k úpatí Trosek. Cestou jsme došli ty naše dva automobilisty a v plném počtu třinácti začali nejprve mírně na silničce a pak hezky zprudka napříč loukou plnou pampelišek, lesem a kolem švestkových sadů stoupat ke hradu. V bufetu pod hradem to někteří nevydrželi a urazili první pivko. A tak jsme si hrad prohlédli lehce neorganizovaně, ale to vůbec nevadí. Rozhled z obou hradních věží byl už trošku omezený. I když na nás svítilo sluníčko, začaly už se kolem stahovat mraky. Daly se tedy přehlédnout výrazné body Českého Ráje a nedaleký Kozákov. V dálce se jen díky slunečním odrazům od zbytků sněhu daly identifikovat Krkonoše a při hodně velké snaze se v mlžném oparu dali objevit jindy výrazné siluety Ještědu či Bezdězu. Po prohlídce hradu jsme se sešli na zahrádce bufetu, dali jsme si pivko a výbornou klobásku, abychom posíleni pokračovali na další cestu.
Čekal nás sestup po silničce do vísky Tachov, která skrývá nejednu romantickou roubenku. U jedné, i když trošku poznamenané chalupářstvím, zrovna byla v plném květu skalka ... moc hezké. Přehoupli jsme se přes mírný vršíček, kolem švestkových sadů a kousku cesty lesem jsme sestoupili do údolí k rybníku Vidlák. Tady se od nás oddělil Pavel I., který se kolem rybníka vrátil do Borku ke svému autu. My ostatní jsme pokračovali Želejovským údolím po proudu stejnojmenného potoka. Než jsme došli k rybníku Věžák, zatáhlo se. Na Věžáku se natáčela scéna filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, ve které Jana Preissová, co by přísná matka, poprvé během letního pobytu na chalupě, ze které jí přecházel zrak, načapá otce (František Němec), kterak učí svého syna Vaška (Tomáš Holý) lézt na skály. Ostatně všechny exteriéry filmu se natáčeli v Českém Ráji. Nás na Věžáku zastihla přeháňka, a tak skupinovou fotku před inkriminovanou skálou už někteří absolvovali v bundách a pláštěnkách. Naštěstí to byla opravdu jen kratičká lehká přeháňka. A i když se sluníčko trošku ukázalo až na konci výletu, žádný další déšť už nás nezastihl.
Od rybníka jsme kolem pramene Prdlavka došli po silničce k soutoku Želejovského potoka a říčky Žehrovky. Kousek po jejím proudu jsme ze silničky odbočili, říčku překonali po chatrné lávce ze dvou nepříliš statných smrčků a začali, tentokrát již naposledy, zvolna stoupat lesem k Libošovicím. Na konci lesa už jsme v dálce viděli věž libošovického kostela a zanedlouho jsme byli ve vsi. Nádražíčko je sice o kousek dál, ale do odjezdu vlaku bylo dost času, stihli jsme si tedy dát ještě ve zdejší hospodě jedny Svijany a v klidu dojít na vlak. Motoráček nás odvezl do Mladé Boleslavi, odkud jsme s malým zpožděním pokračovali rychlíkem do Prahy. Výlet zakončila většina účastníků posezením u Střelce.
A jak je to s tím medvědem a polepšovnou? Hádejte ...
©2006 Méďa Jéňa