Vyskeř - Dobšice - Kost - Střehomský a Vesecký Plakánek - Vesec - Humprecht - Sobotka
sobota 2.září 2006
!!! 60. výlet českých medvědů !!!
Meteorologové slibovali, že sobota bude nejhezčí den z celého týdne. A i když ráno obloha zrovna na slunečno nevypadala, medvědy to neodradilo. Ve Vršovicích se nás sešlo šest a do Turnova jsme se rozmnožili na šestnáct. Vlak dorazil na čas, bylo tedy jasné, že stihneme bez problémů dřívější autobus na Vyskeř a někteří zvládli i naše oblíbené turnovské nádražní chlebíčky. Mně se trošku orosilo čelo, když jsme před nádražím viděl cyklobus, kde dvě třetiny zabíraly stojany na kola a vepředu bylo tak nejvýš deset míst k sezení. A před tím autobusem hrozen cyklistů. Jak se naštěstí ukázalo, byl to spoj do Jablonce, pro nás přijel hezčí a modernější autobus, kam jsme se pohodlně všichni vešli. Jen řidiče trošku rozhodilo, že většina cestujících jede na Vyskeř a všech se ptal, cože se to tam děje tak zajímavého. Po odjezdu nás uvítal v autobuse a upozornil nás, abychom se cestou drželi, že musí občas prudce brzdit. A je pravdou, že silničky, po kterých cyklobusy v Českém Ráji jezdí, nejsou zrovna ideální dopravní tepny. Ale řidič cestu bravurně zvládl a přesně podle jízdního řádu jsme dorazili do vesničky Vyskeř.
Od autobusu jsme hned vyrazili na stejnojmenný vrchol čedičového kopce ke zdejší poutní kapličce sv.Anny, kam vede zrekonstruovaná křížová cesta. Vrchol Vyskeře (466 m.n.m.) je jednou z nezaměnitelných dominant Českého Ráje viditelnou z mnoha míst. Od kapličky jsme se vrátili na upatí kopce, kde jsme si uprostřed hřbitova ještě prohlédli velký kostel Nanebevzetí Panny Marie a odděleně stojící celodřevěnou zvonici. No a ve vsi někteří medvědi zaútočili na zdejší smíšené zboží. Naše cesta dál vedla úvozem do údolí Žehrovky k Podvyskeřskému mlýnu a aby medvědi dokázali, že jsou všežravci, cestou jsme se krmili právě dozrávajícími švestkami, které tu jsou snad všude. Od mlýna nás čekal prudší kopec do Dobšic. Tady se někteří po přečtení plakátu zvoucího na "Žranici" do Žehrova dožadovali změny trasy, ale odolal jsem. Od Dobšic už jsme sestoupili do lučinatého údolí s několika rybníky, které nás provázelo až ke hradu Kost. Někteří jsme cestou neodolali a sem tam koukli, celkem úspěšně, po houbách.
Nakonec jsme dorazili do podhradí a u stánku s občerstvením zřídili základní tábor (kde také jinde, že). Někteří už na Kosti byli, někteří jsme už sami o sobě památky a další vidět nemusíme, na prohlídku hradu se tak vydala jen malá skupinka. My ostatní jsme jistili základní tábor a zdroj zrzavé vody. Ale aby nám přeci jen nezlenivěli nohy, udělali jsme si alespoň kolečko kolem hradu a hledali místo, ze kterého jsou najednou vidět všechny čtyři rohy zdejší hradní věže, která má lichoběžníkový půdorys. Na začátku Střehomského Plakánku jsme se skupinově zvěčnili s Kostí v pozadí a pak už vyrazili údolím sevřeným pískovcovými bloky na další cestu. Kousek za jedním z bývalých mlýnů jsme odbočili do dalšího údolí, Veseckého Plakánku. Kde vzala zdejší údolí jména Plakánek? Teorií je několik. Je doloženo, že ve zdejších údolích pálil dřevěné uhlí rod Plakánků. Je ovšem otázkou, zda se údolí jmenují podle uhlířů nebo naopak. I další teorie souvisí s pálením uhlí a může být původem jména jak údolí, tak uhlířského rodu. Kouř z milířů neměl v hlubokých údolích kam odcházet. Zdejší uhlíři tak měli určitě stále uslzené oči a tak ... Další původ může být ve vlhkosti srážející se na skalách v údolí. Kdoví, co je pravda ... Zatímco Střehomský Plakánek je lučinaté údolí s potokem, rybníky a bývalými mlýny, zalesněným Vesecký Plakánkem protéká jen malý potůček, zato skály nesou stopy těžby pískovcových bloků. Na horním konci, nedaleko Vesce, jsou dokonce ve skalách vytesané zbytky základů několika domů.
Ještě kousek úvozem a vešli jsme do Vesce, který je od roku 1995 vesnickou památkovou rezervací. Je pravdou, že vzorně zastřihané trávníky, tu a tam satelit, skoro před každou chalupou jedno či více aut, to vše moc historicky nevypadá. Ale jinak jsou zdejší roubenky krásné. Chalupy doplňuje téměř dvacítka památných stromů, většinou lip. Jen jen škoda, že tu největší, s obvodem kmene přes sedm metrů, zničila v roce 2000 vichřice. Chvíli jsme postáli na návsi a pak už nás čekal nejméně příjemná část cesty, kdy jsme museli jít půldruhého kilometru po hlavní silnici. Naštěstí byl provoz slabý a tak jsme za chvilku bez úhony dorazili k soboteckému kempu pod Humprechtem. Teda bez úhony ... drážďanský Dieter se nám někam zatoulal. Nikde jsme ho nezapomněli, určitě šel v čele ... ale kam? No nic, je dost turisticky zdatný, snad nikde bídně nezahyne. Vystoupali jsme k bývalému loveckému zámečku Humprecht a někteří z nás, kteří toho měli málo, zdolali ještě nějaký ten schod až na ochoz zámečku, odkud je rozhled do kraje. I Vyskeř byla vidět a vzdušnou čarou se zdála být poměrně blízko. Od zámečku jsme došli na náměstí v Sobotce, kde podle nátury někteří zakončili výlet v hospodě a druzí zase v cukrárně. Na nádraží jsme se nakonec sešli i se ztraceným Dietrem, který si tu spokojeně rozvalený na lavičce na zapadajícím sluníčku nahříval své medvědí bříško. Motoráček nás nakonec odvezl do Mladé Boleslavi a odtud pak jeho větší bráška domů.
© 2006 Méďa Jéňa