Liberec - Ještěd - Novina - Kryštofovo údolí - Liberec
sobota 24.června 2006
Teda pánové, zklamali jste mne. Takový pohodlný výlet. Žádné dlouhé cestování, na kopec lanovkou ... co víc by jste chtěli?! Jediné, co jsem tentokrát nechal na vás, byla cesta do Liberce ... že to by byl důvod, proč nás bylo tak málo? No sešlo se nás už v Praze na Černém Mostě šest a nic se na tom nezměnilo ani po příjezdu do Liberce. Tak jsme sedli na tramvaj a vyjeli na konečnou v Horním Hanychově, odkud je to už jen kousek k dolní stanici lanovky. Lanovka na Ještěd je jednou z prvních visutých lanovek postavených u nás. Pro ČSD ji dodala chrudimská strojírna František Wiesner a provoz byl zahájen 27. 6. 1933. V letech 1971 až 1975 proběhla rekonstrukce lanovky, dodavatelem byla chrudimská firma Transporta. Šikmá délka tratě je 1188 m s převýšením 401,7 m. Kabiny mají kapacitu 35 osob a jízda trvá 4 minuty. Lanovku dodnes provozují České dráhy.
I nás lanovka spolehlivě během čtyř minut dopravila na vrchol Ještědu do výšky 1012 m. n. m. Chvíli jsme se kochali, někdo pohledem do dáli, někdo pohledem na mužné turisty, to podle chuti. Pak už nás ale hlad zahnal na oběd do restaurace. Ne, nebojte, nezbláznil jsem se. Nepotřebujete na to úvěr. Poledním menu je tu guláš s knedlíkem, chuťově výborný. Je k mání ve čtyřech velikostech porcí: dětské, dámské, pánské a XXL. XXL je za 149,- Kč a dostanete nešizených 250 g masa, omáčku, oblohu (cibule, křen, paprika), 12 knedlíků a tuplák plzně. Nám stačila menší porce s půllitrem piva, abychom neměli při sestupu těžké nohy. Škoda, že nebyla moc dobrá viditelnost, nemohli jsme se při jídle kochat výhledem z oken restaurace. Na druhou stranu jsme se alespoň nepobryndali.
A než se najíme, tak pro vás něco o Ještědu. Od roku 1907 stál na vrcholu horský hotel s 28 metrů vysokou vyhlídkovou věží. Ten v zimě roku 1963 lehl popelem. V roce 1966 byla vypsána architektonická soutěž na nové stavby na vrcholu Ještědu. Vyhrál návrh architekta Karla Hubáčka. Navrhl 94 metrů vysokou věž ve tvaru rotačního hyperboloidu (nebojte, to nemám ze své hlavy, to jsem si přečetl) sdružující hotel, restauraci, vyhlídkovou plošinu i televizní vysílač. Ještěd je díky svému tvaru korunovanému touto stavbou od jejího dokončení v roce 1973 nezaměnitelnou dominantou nejen blízkého okolí.
Tak, gulášek už máme v sobě a čeká nás sestup. Nejprve kamenité stráně vrcholu Ještědu, kde roste kleč, podle mého názoru uměle vysázená, pár větrem ošlehaných smrků, břízek a jeřabin, hlavně ale porosty borůvek a brusinek. O pár metrů dál už začínají smrkové lesy a za sedlem Výpřež, kde jsme překřížili silnici z Liberce do Osečné, už začali krásné smrkové "stojáky". Pupík, náruživý houbař, se slovy "tady přece musí růst" šmejdil po lese a my ostatní jsme šlapali pohodlnou cestou stále z kopce směrem k dalším cílům naší cesty. I houby jsme ale nakonec našli, první typicky v příkopu u cesty. Úlovkem bylo několik pěkných exemplářů hřiba kováře. Pak už začaly první chaty a chalupy a bylo jasné, že před námi je Novina, začátek Kryštofova údolí.
Já vím, zase budu obviněn z toho, že si hřeju svoji drážní polívčičku, neodpustím si zmínku o dominantě Noviny a technické památce. Je to 198 metrů dlouhý a 30 metrů vysoký a trať po něm vede do oblouku. Viadukt má 14 mostních oblouků a je zbudován z neopracovaného lomového kamene. Most leží na trati z Teplic přes Lovosice, Litoměřice a Českou Lípu do Liberce a navazuje na něj 825 metrů dlouhý tunel, kterým trať překonává Ještědský hřeben. Zdejší úsek trati byl dokončen jako poslední, a to 16. září 1900. Ale dost už dráhy. Podešli jsme viadukt a vstoupili do Kryštofova údolí. Obec se táhne lučinatým údolím říčky Rokytky. V minulosti bývala starou uhlířskou a pašeráckou osadou, která byla údajně založena již v 16. století. Na různých místech obce jsou dodnes patrné stopy po hornické činnosti. Po vyčerpání zásob železných rud začali zdejší obyvatelé pracovat jako dřevaři a uhlíři a také v místních lomech na vápenec a břidlici. Dnes slouží především k rekreaci obyvatel nedalekého Liberce. Nádherné roubené a hrázděné stavby tak bohužel občas zasáhla necitlivá ruka chalupáře, ale i tak je tu na co koukat. Za zmínku stojí například několik nádherných štítů obložených břidlicí. Nejcennější historickou památkou Kryštofova údolí je raně barokní dřevěný kostel sv. Kryštofaz roku 1686. Kostel je jednou z mála zachovaných roubených staveb zakrytých břidlicí. U kostela je hřbitov s barokní farou, márnicí a dřevěnou zvonicí.
V márnici býval věhlasný cyklus "tanec smrti", jehož obrazy měly připomínat živým, že jejich život jednou skončí a že proti tomu není žádné odvolání. Ten je dnes v depozitářích, a tak vám alespoň ocituji popis obrazů (převzato z časopisu Heimatpost):
Na prvním obraze je namalován voják v uniformě z doby Bedřicha II., s puškou na rameni jde do stanového tábora, jehož obrysy jsou vidět v pozadí. Ze země vystupuje kostlivec ovinutý bílým prostěradlem, chytne vojáka za ruku a říká: "Nespěchej do tábora, pojď se mnou do hrobu, do ticha." (V němčině se ovšem verše rýmují: Eile nicht dem Lager zu, geh mit mir ins Grab zu Ruh !).
Na druhém obraze vidíme zdi kostela, na hřbitově spouštějí do hrobu mrtvého, který je ovinut prostěradlem a přivázán k silnému prknu. Skrz oblouk brány hřbitova je vidět řeka, po níž pluje člun jako symbol bezstarostného života. Na okraji hrobu stojí smrt s rýčem v roli hrobníka. Jde o protiklad volného života venku a jeho konce zde na hřbitově.
Obraz třetí znázorňuje kostlivce, jak skáče přes hlavu pěkně oblečeného muže, pravděpodobně lékaře. Ukazuje na přesýpací hodiny a říká: "Tvůj čas již uplynul, tvoje chození po světě skončilo. Teď musíš odtud pryč, do márnice."
Čtvrtý obraz představuje důstojníka na koni práskajícího jezdeckým bičíkem, který se náhle otáčí hlavou dozadu, jako by byl někým volán. A tam je vidět smrt, která na vojáka ukazuje šípem a říká: "Rozkaz, který jsi dostal, již neplatí, teď musíš jít se mnou."
Na pátém obraze nahlédneme do dílny pracovitého obuvníka, kde sedí u čtyřhranného verpánku mistr a vyrábí botu. Je zcela pohroužen do své činnosti, ale vtom vstupuje dovnitř smrt, stojí za jeho zády a říká: "Odlož tu botu a poslouchej! Běh tvého života se přiblížil ke svému konci."
Na šestém obraze vůz tažený koňmi jede přes lesní paseku a veze klády. Paseka je lemována vysokými buky. Oba koně se napínají do postraňků a vozka v zelené kamizole, který sedí na jednom z koní, je pohání k většímu výkonu. Zezadu tlačí těžký vůz pomocník. Vůz jede přes kořeny a prodírá se hustým porostem. Smrt drží v ruce šíp a namíří ho proti pomocníkovi. Říká: "Nespoléhej se na svou sílu. Smrt k tobě přišla, aniž bys to zpozoroval."
Na sedmém obraze vidíme námět z okolní krajiny. Dřevorubec si položil pilu na pařez a sekerou přesekává kořeny stromu. Srnky a jeleni se v lese klidně pasou. Dřevorubce nečekaně uchopila za ruku smrt a říká: "Už nebudeš dál porážet dříví. Smrti nemůžeš důvěřovat."
Na posledním obraze celého cyklu vidíme po pansku oblečeného člověka , smrt se jej dotýká a připomíná mu: "Umřít to je starý zvyk a na tebe teď také došlo."
Dost už tance smrti. Prošli jsme obcí a mířili dál po silničce až k místu, kde se Rokytka vlévá do Nisy, jejíž tok jsme sledovali až k nedalekému ostrohu, na němž stával hrad Hamrštejn. Ještě kousek cesty a už tu byl cíl naší cesty, zastávka Machnín. Pak už nás čekala jen cesta domů. I když nás ráno strašil déšť,bylo celý den nakonec sluníčko a nenáročný výlet do okolí Liberce se vydařil. Je jen škoda, že u většiny medvědích výletníků tradičně zvítězila lenost.
© 2006 Méďa Jéňa