Žihle - Dědek - Bába - Viklan - Rabštejn nad Střelou - Žihle
sobota 14.října 2006
Já se vždycky dočkám nějakých překvapení. Výlet vyžadoval časné probuzení, dlouhé cestování, dlouhé pochodování, navíc v omezeném čase. Nečekal jsem tedy hojnou účast. Ale opak byl pravdou. Někteří sice nedrželi partu a do Žihle dojeli autem, ale proč ne. Nakonec nás od nádraží vyráželo 18. Prošli jsme obcí a pak už jsme vstoupili do příjemného lesa. Zanedlouho jsme přišli k prvnímu žulovému balvanu. Asi proto, že trucuje o samotě v lese, dostal jméno Dědek. A je ho pěkný kus, průměr skoro 12 metrů a výška 6 metrů. Pokračovali jsme v cestě, ale došlo k malé chybičce. Byl jsme zabraný do hovoru a tak jsme hravě minul odbočku značky z cesty do lesa. O ostatních ani nemluvě, kdybych je zavedl do močálu, přišli by na to asi až jako fosílie. Kdybychom šli pohromadě, nebyl by to problém. O kus dál jsem vytýčil zkratku lesem a bez problémů jsme pochvíli odrazili k dalšímu balvanu, Bábě. Ta má trošku jiný tvar, horní část je miskovitá, a narozdíl od prvního balvanu nestojí o samotě, kolem je i několik dalších menších balvanů a skalek. U Báby jsme začali postrádat část výpravy, která se původně kochala krajinou na konci výpravy. Po několika telefonátech s lehce zmatenými informacemi nám došlo, že narozdíl od nás šli po značce a jsou již před námi. Dostali tedy povel počkat. To jsme ještě netušili, že dva výletníci nasadili tempo ještě větší. Celý zbytek výletu jsme čekali, že nás doženou. Oni mezitím šli celou dobu před námi a v cíli na nás hodinu čekali v hospodě. V lesích kolem Rabštejna jsou totiž mobily naprosto k ničemu.
No alespoň část ztracenců na nás počkala u odbočky k Viklanu. Podle jména by se mohlo zdát, že jde o jediný kámen. Ve skutečnosti jde o celou skupinu žulových balvanů, kamenné městečko. Některé stojí na sobě skutečně minimální plochou. A ten největší se údajně opravdu na svém lůžku hýbe. A kde se tu vlastně tyhle balvany vzali? Jejich vznik úzce souvisí se vznikem krajinného předělu, který odděluje západní část masivu od východnější tzv. žihelské brázdy. Zatímco zvětralá žula byla z masivu odplavena, pevná žulová jádra zůstala na plochém reliéfu osamoceně ležet. A to jsou právě tyhle balvany. U Viklanu jsme si udělali polední pauzu a pak se vrátili zpět na značku, která nás kolem dalších osamocených balvanů dovedla až k Černému rybníku a osadě Poustky. Na břehu rybníka stojí nevzhledná rozsáhlá paneláková škola v přírodě a tak jsme rychle zapadli zase do lesů a zvolna jsme už začali sestupovat k řece Střele a městečku Rabštejn. Bohužel nás tu nečekala žádná romantická hospůdka a ani přístupná památka. Cituji z oficiálních stránek městečka: "V mimosezónním období (tj. mimo červenec a srpen - poznámka M.J.) je v omezeném rozsahu v provozu pouze restaurace a penzion Ranch Havraní kámen. Zejména upozorňujeme všechny případné návštěvníky městečka, že zde bohužel není možné koupit základní potraviny ani navštívit žádnou z volně nepřístupných historických památek (klášter, zámek, kostel i loreta jsou uzavřeny) (vlastníkem je společnost Sazka - poznámka M.J.). Pokud jste městečko navštívili v minulosti, pak vás bude možná zajímat, že vlastivědné muzeum, restaurace a obchod na náměstí a klášterní hotel U mnicha jsou již pouhou vzpomínkou, vše bylo zrušeno." Ale i přes tato negativa stojí městečko za návštěvu.
Ještě před příchodem k první památce jsme minuli jeden z bývalých břidlicových lomů. Za Karla IV. bylo zdejší panství královskou državou a v té době se zdejší břidlice použila například na střechy Karlštejna. Pak už nás čekalo překonání řeky na druhý břeh, abychom mohli vystoupat na skalní ostroh, na kterém městečko leží. Ne, nebojte, nemuseli jsme řeku ani přeplavat ani přebrodit. Přešli jsme suchou nohou po kamenném mostě, který je údajně po píseckém mostě druhým nejstarším mostem u nás. Tenhle sice nemá žádnou sochařskou výzdobu, ale to nevadí. Kolem jediné rabštejnské ulice nás čekalo osm soch svatých. První stojí kousek za mostem svatý Jan Nepomucký a u něj i jeden ze zdejších smírčích křížů. Cestou na náměstí jsme minuli například zdejší loretánskou kapli, zbytky mohutných městských hradeb, špitál i další zajímavé domy. Většina slouží jako rekreační objekty a nese stopy více či méně citlivých úprav. Z náměstí nás pár schodů přivedlo k bráně barokního zámku. Ten, jak už jsem se zmínil, je nepřístupný, ale budova i zahrada jsou opečovávané. Zámek, klášter servitů, klášterní kostel Panny Marie Sedmibolestné ... to jsou všechno stavby, které leží na místech, kde se rozkládal původní rabštejnský hrad, ve své době jeden z nejvýstavnějších, nejpevnějších a nejrozsáhlejších hradů v Čechách. Zbytky jedné z věží najdeme proti klášteru a na válcovou věž, která již mimo městské opevnění střežila jeden ze dvou přístupů k hradu, nás dovedla pěšinka za budovou obecního úřadu.
Ještě jsme si prohlédli zdejší židovský hřbitov a začali zvolna sestupovat k řece. Tady leží již zmíněný ranč Havraní kámen, jediné ubytovací a občerstvovací zařízení v Rabštejně, které je alespoň občas v provozu. Možná vám bude prostředí povědomé. Mohli jste ho vidět ve filmu Cesta z města a také v medailonu o Tomáši Vorlovi. Pěšinka nás vedla podél řeky do míst, kde donedávna museli občas turisté řeku překonat broděním. Zdejší dřevěnou lávku totiž sem tam strhla velká voda. V květnu 2006 tu byla dokončena pro turisty bytelná a vysoká kovová lávka, která snad něco vydrží. A tak jsme suchou nohou přešli na druhý břeh a po loukách kolem pozůstatků československého opevnění z 2.světové války došli k bývalému Horovu mlýnu. Dál nás čekalo stoupání lesem až na vyhlídku U hraběcího kříže. Odtud máme Rabštejn jak na dlani. Městu vévodil hrad, stojící na nejvyšším místě, svah vyplňovalo městečko jako opevněné podhradí. Městečkem vedla cesta k městské bráně a odtud svahem k řece. Od městské brány se táhly po obou stranách městečka hradby až ke hradu. Z hradního areálu upoutá pozornost především budova zámku, k níž kolmo přiléhají zbytky gotického hradu. Vlevo od zámecké budovy jsou objekty bývalé konírny a kočárovny a klášter s kostelem. Nejdále k západu nad střechami domů vystupuje zbytek válcové věže, která měla funkci samostatného opevnění bránícího. Východním směrem je pak orientačním bodem objekt loretánské kaple.
Jako odškodnění za překonání sedmdesáti metrového výškového rozdílu jsme si dali malou siestu. Pak už nás, z větší části lesy, čekala celkem pohodlná cesta do Žihle. Když jsme se přehoupli přes hřeben, podařilo se také konečně navázat spojení se ztracenou dvojicí. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že na nás čekají už půl hodiny v hospodě u žihelského nádraží. Nakonec jsme dorazili i my, motorizovaní výletníci vyrazili k domovu, my jsme si dali jedno pivko a šli na vlak do Plzně. Tady jsme si čekání na vlak do Prahy zpříjemnili teplým jídlem v nádražní restauraci. Vzhledem sice moc neláká, ale jídlo je dobré, za lidovku, a i když nás tam vtrhla velká tlupa půl hodiny před zavřením, nakrmili nás. Pak už nám zbývala jen cesta rychlíkem domů, která proběhla bez problémů.
©2006 Méďa Jéňa