Hlubočepy - Barrandovská skála - Malá Chuchle - Chuchelský háj - Sv. Jan Nepomucký - Sídliště Barrandov - Klukovice - Prokopské údolí - Jezírko - Hlubočepy
sobota 1.dubna 2006
I když meteorologové předpovídali pravé aprílové počasí a Vltava se jen díky přehradám držela těsně pod třetím stupněm povodňové aktivity, sešlo se nás na hlubočepské zastávce tramvají sedmnáct. A nebylo rozhodně čeho litovat, protože svatý Petr nám přál. Celou cestu nás provázelo sluníčko a jediná dešťová přeháňka nás zastihla v době, kdy jsme byli na obědě v hospůdce. Ale to bych začínal na konci, takže zpět na zastávku Hlubočepy. Naše cesta nás vedla po silničce mezi Barrandovskou skálou a železniční tratí do Plzně. Prvním zastavením byla kaplička Panny Marie Bolestné. Kaplička stojí v místech, kde se odpradávna říká "na Křenkově". Byla postavena v r. 1742 francouzskými vojsky při obléhání Prahy jako prachárna. Později sloužila dělníkům v lomech jako skladiště materiálu. Na kapličku byla upravena v roce 1847 po neštěstí v lomu dcerou tehdejšího majitele lomů. Dnes bohužel chátrá.
Pod také chátrající restaurací Barrandovské terasy se v houští ukrývají zbytky bazénu. Odbočka k němu zpočátku připomínala výlet veřejným záchodkem. Bazén byl otevřen, stejně jako terasy, v roce 1929, a díky své funkcionalistické architektuře je kulturní památkou. Jeho provoz skončil v padesátých letech, kdy byl poškozen kusem utržené skály. Zatímco terasy snad čeká rekonstrukce a dostavba areálu (doufejme, že citlivá), bazén zřejmě bude chátrat dál. Dnes zdejší březové a osikové hvozdy hojně obývají bezdomovci. No nic, pojďme dál, k Barrandovské skále.
Barrandova skála je umělým odkryvem. Skála původně sahala až do Vltavy, ale při stavbě silnice ze Smíchova na Zbraslav v roce 1742 byla část odstřelena. Další části skály byly odstřeleny i při stavbě železniční trati do Plzně v roce 1862. Skálu věnoval Přírodovědeckému sboru Národního muzea do bezplatného užívání tehdejší majitel zdejších lomů Max Herget. V jistém smyslu se tak jedná o nejstarší geologickou rezervaci u nás. Je významná svým názorně odkrytým zvrásněním vápencových a břidlicových vrstev. V horní části skály je umístěna pamětní deska s jménem Barrande, která sem byla vsazena roku 1884. Joachim Barrande (1799 - 1883) byl slavný a významný paleontolog. Vystudoval pařížskou polytechniku, krátkou dobu působil v Praze jako vychovatel následníka francouzského trůnu prince Jindřicha a pak zde již zůstal. Jako zeměměřič se zúčastnil stavby koňské železniční dráhy z Křivoklátu do Radnic a do Plzně. Při těchto pracích ho zaujaly hojné otisky mořských živočichů v břidličnaté hornině, začal je sbírat a studovat. Během 45 let tak vzniklo největší paleontologické dílo, jaké kdy napsal jediný člověk. Svoji obrovskou a cennou sbírku zkamenělin, čítající přes 50000 exemplářů odkázal Českému (nyní Národnímu) muzeu v Praze.
To už jsme se blížili k Malé Chuchli. Nad námi se klenul Branický most, kterému spousta Pražanů říká stále most Inteligence. Železniční trať vedoucí po tomto úctyhodném viaduktu spojuje nádraží Radotín s nádražím v Krči a je určena především k průjezd nákladních vlaků mimo střed Prahy. Most, frekventovaná trať na Plzeň, přetížená strakonická výpadovka ... Chuchle dnes není rozhodně klidným místem. Nedivím se tedy, že vás zaujala výstavnost zdejších domů. Stačí se ale přenést do minulosti, a vše je jinak. Drahou nebo vltavskými parníčky sem míří na nedělní výlet davy Pražanů, neboť Chuchle je lázeňským městečkem lákajícím k odpočinku. A honosné vily? Ty nabízejí pro zámožnější Pražany letní byty pro odpočinek na čerstvém vzduchu ... První zprávy o lázních v Malé Chuchli máme již z roku 1729. Lázně zaznamenaly největší rozmach v druhé polovině 19. století. Původní závěry rektora Ferdinandovy Univerzity v Praze, Dr. Joanna Srinciho, o léčivosti zdejšího pramene sice byly později zpochybněny, ale Malá Chuchle zůstala vyhledávaným výletním místem. Ale dost snění, zpět do smogu a současnosti. Čekal nás vlastně jediný kopec dnešního dne, výstup údolím Čertova strouha na hřeben nad Vltavou. Mírně udýchaní jsme z jedné vyhlídky zkontrolovali stav vody. Z modřanského jezu, který má normálně vzdutí kolem dvou a půl metru, zbývala jen lehká vlnka. Za námi už byla budova chuchelské hájovny. Ta je dnes, spolu s nedalekým "areálem zdraví", oblíbeným cílem při procházkách obyvatel nedalekého barrandovského sídliště. Kolem hájovny je totiž malá zoo, kde můžou děti vidět slepice, kozy, ovce, ale také divočáky, stádo srnčí zvěře, lišky, rysa, sovy, krkavce a další.
Od hájovny jsme se vydali k nedalekému baroknímu kostelíku sv. Jana Nepomuckého z roku 1729. Krásné počasí způsobilo, že jsme si výlet nakonec prodloužili. Vydali jsme se Chuchelským hájem směrem k sídlišti. Po překonání dvou překážek, rozbahněné cesty a frekventované barrandovské radiály, jsme prošli okrajem sídliště a od tramvajové trati jsme začali sestupovat Klukovicemi do údolí Dalejského potoka, které je známější pod názvem Prokopské údolí. Dnes už jsme kolem jednoho zapomenutého koupaliště šli. A louka pod Klukovicemi ukrývá na svém okraji pod skálami pozůstatky dalšího koupaliště. V údolí na břehu potoka už jsme dokonce objevili první posly jara, kvetl tu jaterník podléška. Cestou jsme se ještě zastavili u Jezírka a pak už nás naše hladové žaludky vedly neomylně k nějaké hospůdce. Na doporučení jednoho z účastníků padla volba na hlubočepskou Besední restauraci. A nebylo čeho litovat, za rozumnou cenu slušné porce dobrého jídla a stejně dobré pivo, co víc chtít na závěr výletu. Mezitím si svatý Petr odbyl přeháňku a tak i na poslední úsek cesty, k zastávce tramvaje, na které jsme ráno začínali, nám svítilo sluníčko.
Na závěr si neodpustím malý historický exkurz k Barrandovským terasám.
Vše se započalo v roce 1924. Inženýr Václav Havel pohnut myšlenkou výstavby moderního a skvěle architektonického města po vzoru zahradních čtvrtí San Francisca započal s výstavbou Barrandova. Prominentní vily s prominentními obyvateli měl jako třešnička na dortu zdobit areál Terasy. Projektu se ujal architekt Max Urban, který pro vyhlídkovou restauraci zvolil místo nad bývalým lomem u silnice na Zbraslav. Své dílo pojal v duchu přímořské restaurace s majákem. Prostor byl rozčleněn na mnoho částí, aby měl návštěvník pocit větší intimity a pohody. Na protilehlé straně s lomu, naproti věži, stála letní kuchyně ve stylu mořské rybárny. Tu v roce 1936 doplnila stavba Trilobit baru architekta Vladimíra Grégra. Kapacita místa počítala s 3000 návštěvníky, což nad očekávání předčila návštěvnost v den otevření. Na svatováclavské slavnosti 4. října 1929 se na Terasy přišlo podívat neuvěřitelných 50 000 lidí.
Pro větší pohodlnost dopravy Pražanů na Barrandov zřídil inženýr Václav Havel bezplatnou autobusovou linku ze středu města. Původní úmysl, vystavět odpočinkové místo pro širokou veřejnost, se ne zcela vyvedl. Postupně se Terasy staly místem setkání smetánky a představitelů politické moci. Scházeli se zde tak ministr Jan Masaryk se svými hosty a nezřídka sem zavítal i T.G. Masaryk či Edvard Beneš. Jejich "radovánky" doprovázel hudbou orchestr R. A. Dvorského.
A co terasy vlastně nabízely? V hlavní budově bylo uvažováno s 250 místy k sezení a v Trilobit baru se 120 místy. Na venkovních terasách bylo v plné sezóně umístěno až 280 stolů se židlemi a slunečníky, které umožnily posezení dalším cca 1500 hostům. Pozemky a stavby zabírají úctyhodných 13.651 m². V hlavním objektu byla v suterénu kuchyně se zázemím, v přízemí hlavní restaurace, denní bar, velký taneční sál, přípravny, sociální zázemí a terasa. V prvním patře pak další restaurace, taneční sál, letní diskotéka, sociální zázemí a balkon. Další patra už tvoří jen věž, přičemž ve dvou spodních patrech jsou kanceláře, v nejvyšším pak krytá terasa. V zadní části pozemku na konci obloukovitých venkovních teras byl ještě přízemní objekt Trilobit baru.
Kromě restaurací, zahrady a přilehlého háječku lákal návštěvníky bazén na dně lomu. Projekt architekta V. Kolátora měl padesát metrů a v některých místech dosahoval hloubky až 4,7 metru. Lemovala ho tribuna, která byla schopna pojmout až 3500 lidí. K bazénu patřila ještě skokanská věž, jejíž provedení dodnes stavitelé obdivují. Pro rychlejší spojení mezi občerstvením a sportovním vyžitím jezdil podél skalní stěny výtah. Jediný nedostatkem sportoviště, který se velkou měrou zasloužil o jeho následnou zkázu, byla přílišná uzavřenost ve skále. Sluníčko do míst bazénu dopadalo jen pár hodin a nikdy nestačilo prostor dostatečně vyhřát.
Terasy nijak zvlášť nezasáhla ničivost druhé světové války, ale osudově se na nich podepsala kolektivizace. Rodina Havlova přišla o svůj majetek krátce po válce a od té doby (až do dnes) již nikdo "třešničku" neoprašoval. Nejvíce netečnost odnesl plavecký areál, na jehož místě dnes z trosek bují březový háj. V padesátých letech se nad stadiónem uvolnil skalní masív, který poškodil bazén i s zařízením. Škody už nikdo neopravil.
Po revoluci se Terasy v rámci restitucí navrátily zpět do rukou rodiny Havlových. Majetek podědili bratři Ivan a Václav. Po několikaletých sporech o správu objektu situaci vyřešila manželka prezidenta Dagmar Havlová, která druhý díl vykoupila. V roce 1988 byl areál s budovou restaurace a bazénem prohlášen za nemovitou kulturní památku. Tento statut ukládá majiteli povinnost starat se o pozemek a stavby. Magistrát Prahy 5 již několikrát vyzval majitelku k údržbě, která provedla pouze několik nejnutnějších kroků (např. izolaci střechy, či zakrytí vyhlídkové věže).
V současné době je majitelem společnost Barrandovské terasy, a.s., která připravuje jejich rozsáhlou rekonstrukci. Ta se ale stále odkládá pro spor s památkáři. Ti kladou důraz na to, aby obnova restaurace Trilobit a teras dbala na původní doloženou podobu této unikátní stavby. Majitel sice prohlašuje, že chce Terasy obnovit v duchu obecné prospěšnosti Pražanů, v plánu má však vybudovat luxusní hotel. Poslední ránu obdržela národní památka docela nedávno, na podzim roku 2001, kdy do základu vyhořel bývalý bar Trilobit. Na vině jsou dle policistů bezdomovci, kteří zchátralý objekt pojali za své nocležiště. A tak se proslulý bar, který svého posledního návštěvníka hostil 31. července 1997, dalších hostů už nedočká.
Jak má vypadat chystaná rekonstrukce a dostavba areálu? Dostavba a rekonstrukce areálu zahrnuje především generální opravu původní restaurace a vyhlídkové věže Barrandovské terasy, která bude v maximální míře přístupná veřejnosti. Sály na ploše 500 m² by měly navozovat atmosféru 30. let, kdy byl objekt vyhledávanou turistickou atrakcí nejen pro Pražany. Novým prvkem bude výstavba dvou hotelových objektů s kapacitou 170 lůžek. Původní i nové objekty areálu mají poskytnout zajímavé prostory pro kongresy, konference, kulturní a společenské akce. Rekonstrukce se ale netýká baru Trilobit, na jeho místě má být právě uvažovaný hotel. Stejně tak bazén pod Barrandovskými terasami má jiného majitele, a v tuto chvíli není zahrnut do projektu.
©2006 Méďa Jéňa