Prosečnice - Vlčí rokle - Zbořený Kostelec
sobota 9. prosince 2006
Proč nás svatý Petr nemá rád? V pátek nádherně, v neděli taky docela hezky ... a zrovna v sobotu, kdy jsme vyrazili na výlet, počasí nic moc. Tentokrát jsme vyrazili po dlouhé době jen kousek od Prahy, na Sázavu. Páteční sluníčko, krátká trasa, pozdní odjezd, to vše přilákalo na výlet jednadvacet turistů. Cesta "Posázavským Pacifikem" rychle uběhla. Asi i proto, že úsek podél Sázavy z Davle do Jílového patří k nejhezčím. Díky tahanicím mezi městy Kamenný Přívoz a Jílové o nádraží tu dráha postupně stoupá nad údolí řeky a poskytuje tak nádherné výhledy. Kousek před nádražím v Jílovém překonává u obce Žampach údolí Kocour po nejvyšším kamenném viaduktu u nás. Je dlouhý 109 metrů, má 7 mostních oblouků, trať po něm vede v oblouku o poloměru 180 metrů a výška nad údolím je 41,7 metru, tedy jen o 80 cm méně než je výška Nuselského mostu. Pak už následuje nádraží v Jílovém u Prahy. Tedy v Jílovém ... dráha měla původně vést podél řeky a nádraží mělo být v Kamenném Přívozu. Jenže Jílovští chtěli dráhu taky a byli si ji vydupat až u c.k. ministerstva ve Vídni. Vídeň nakonec rozhodla o umístění nádraží mezi Jílovým do Kamenným Přívozem. Z obou měst to tak bylo a je na nádraží kolem dvou kilometrů. Kousek za stanicí vlak dosáhl nejvyššího bodu a začal klesat zpět k řece a zanedlouho nás vyklopil na zastávce Prosečnice.
Hospůdka na zastávce, kam v létě rádi chodíme na pstruha, sice zrovna otvírala, ale rychle jsem od ní medvědy odehnal a vyrazili jsme na cestu. Kousek cesty po kolejích, sešup k patě náspu a už jsme byli v údolí potoka, který nás pak provázel až k Vlčí rokli. Lučinaté údolí s několika chatami se za chvíli změnilo na příjemné údolí vedoucí podle kroutícího se potůčku smíšeným lesem zvolna vzhůru. Za chvíli se objevily i první žulové balvany a stopy po těžbě žuly. U rybníčku jsme si udělali malou přestávku a zanedlouho už jsme byli na dolním konci Vlčí rokle. Když jsme se s Pupíkem vydali po téhle nepříliš frekventované stezce poprvé a objevili tohle nádherné údolí plné mechem porostlým balvanů, říkal jsem si, že je to pozůstatek činnosti ledovců. Ale nějak mi to nesedělo a tak jsem pátral dál, až jsem zjistil, že balvany tu souvisí se specifickým způsobem rozpadu zdejší žuly právě na takové balvany. Údolí ukryté ve stínu bukového lesa má pokaždé jiný vzhled, a to nejen podle roční doby, ale i podle počasí a světelných podmínek. Tentokrát mne překvapil výjimečně zelený mech. Asi proto, že buky už byly bez listů, mech měl tedy dost světla a přitom relativně teplo a vlhko.
Vyšplhali jsme se kolem rokle k jejímu hornímu konci, kde jsou pozůstatky dalšího lomu. Kopec se pak zmírnil a po lesní cestě jsme došli k rozcestí u bývalého lesního zámečku arcivévody Ferninanda d´Este. Ten byl a je nepřístupný a navíc byl zrovna celý obehnán lešením. Po krátké přestávce jsme pokračovali Hornopožárským lesem přes Dolní Požáry k rozcestí Na Vrších, odkud jsme začali sestupovat do údolí Kamenického potoka. Bohužel se vyplnila předpověď "žabičkářů", a když jsme dorazili k rozcestí pod hradem Zbořený Kostelec, začalo pršet. Hrad byl na skále nad soutokem Kamenického potoka a Sázavy vybudován ve 14.století. Měl bohužel smůlu na vlastníky, kteří byli často v rozporu se státní politikou. Naposledy to byl Zdeněk ze Šternberka, stoupenec panské jednoty. V roce 1467 vojsko Jiřího z Poděbrad hrad oblehlo, dobylo a pobořilo. Od té doby je Zbořený Kostelec zbořený. Vyšplhali jsme roklí k hradu a po rychlé prohlídce a pořízení tradiční skupinové fotky alespoň s částí výpravy jsme zase sešli dolů, doku byla hlinitá cesta roklí schůdná. Čas do příjezdu autobusu jsme strávili schovaní pod malými přístřešky na mapou okolí a výkladem k hradu.
Autobus přijel načas, bohužel jsme netušili, že to bude zdroj potíží. Jak je to v dnešní době asi zcela normální, i nás na výletě doprovázeli psi. Lojza a Babu. Lojza, řádně vybaven vodítkem a náhubkem nastoupil první. Babu se už od začátku deště nosila v batůžku a stejně tak vstupoval do autobusu. Řidič okamžitě vystartoval, že dva psi nebere, ať si páníček s Babu vystoupí. Být to někde, kde jede za deset minut další spoj, asi by bylo na místě aplikovat pořekadlo "moudřejší ustoupí". Ale co dělat v místě, kde další spoj jede až za tři hodiny? Navíc, když jednoznačně řidič nezná ustanovení Přepravního řádu. Řidič chvíli vykřikoval, pak volal dispečerovi a nakonec na policii. A výsledek? Po dvaceti minutách nastartoval motor a vyrazil ku Praze. Dojeli jsme s oběma psi a bez problémů, jen se zpožděním. Takový černý bod v závěru výletu. Ale jinak se výlet podařil a snad se i líbil.
©2006 Méďa Jéňa