Bohosudov - Komáří vížka - Starý Martin - Krupka - Kyšperk -Bohosudov
sobota 22.července 2006
To je zajímavé, tentokrát vás časný ranní odjezd ani počasí, lákající spíš k vodě, neodradili. Ráno se nás na nádraží sešlo třináct a z bohosudovského nádraží nás na výšlap nakonec vyráželo osmnáct. Cesta do Ústí rychle utekla, ještě jsme stihli návštěvu oblíbeného pekařství a pak už zbýval jen kousek cesty do Bohosudova. Cestou od nádraží k úpatí Krušných hor už sluníčko začínalo zase trošku připékat, ale všichni jsme zvládli cestu k lanovce bez problémů. Po kratší tahanici jsem uhádal mimořádnou jízdu, a tak jsme se po krátkém odpočinku mohli začít naloďovat postupně na dvojsedačky nejdelší lanovky u nás. Ano, je to tak, lanovka na Komáří vížku je se svými 2348 metry nejdelší lanovkou u nás a na hřebeny Krušných hor vozí návštěvníky od roku 1952. Lanovka je stejného typu jako na Sněžku, tedy jednolanová oběžného systému s odpojitelným uchycením dvoumístných sedaček, vyrobená Transportou Chrudim v licenci Van Roll. Vodorovná délka je 2336 m, dolní stanice 326 m.n.m. Bohosudov (Krupka), horní stanice 806 m.n.m. Kněžiště (Komáří Vížka), převýšení tedy 480 m. Maximální dopravní rychlost je 2,5 m/s a jízdní doba 15,5 minuty. Já bych jen udělal drobnou úpravu a změnil pravostranný provoz na levostranný. Sedačky jsou totiž bokem ke směru jízdy a hezčí výhled je při cestě dolů, tedy té, kterou absolvuje minimum cestujících.
Já osobně tomuhle typu lanovky říkám splachovací. Proč? Usadíte se na sedačku a když přijde váš čas, obsluha zatáhne za řetízek, sedačka sjede samotíží z pevné kolejnice, chytne se lana a už jedete. A na lanovce na Sněžce mívali na konci řetízku klasickou bambuli ze splachovače, proto splachovací. Lanovka s námi přejela dva hrby a až pak se před námi začal tyčit náš cíl, horní stanice lanovky a současně hotel na Komárce. Bohužel jsem jel nahoru mezi posledními, a tak jsem medvědinec neuhlídal. Hádejte, kam mi utekli? No ano, do bufetu, kam jinam. Tak jsem dal na půlhodinku rozchod, kdo se chce kochat, ať se kochá, kdo se chce občerstvovat, tak ať se klidně občerstvuje. Celý týden byla skvělá viditelnost, ale jak na potvoru zrovna v sobotu nic moc. S bídou byly vidět obrysy Milešovky. A tak jsme s kocháním byli rychle hotoví a přesunuli se k nedaleké kapli sv. Wolfganga a zaniklému hřbitovu. Po malém konfliktu se zdejšími mravenci, kteří chtěli některé členy výpravy sežrat, jsme se vydali na další cestu. Jenže zrovna přijel autobus od Krupky a s ním i paní průvodkyně z kaple. Ta si nás odchytila a zatáhla nás zpět, údajně jen na prohlídku kaple. Ale začala s lehkým německým přízvukem vyprávět, vyprávět a vyprávět. Víte třeba, od čeho vznikl název Krušné hory. Dříve na zdejších horách těžili horníci rudné žíly jen z povrchu. Na skále rozdělali oheň a když se ohřála, prudce ji zchladili vodou. Skála popraskala a oni mohli odtěžit část rudného ložiska. Tomuto postupu říkali krušení. Odtud tedy prý název Krušné hory. A proč kaple sv.Wolfganga? Jsme zvyklí, že patronkou horníků je sv.Barbora, ale tady je to právě i sv.Wolfgang. Babča byla skvělá, ale když se po půl hodině dostala teprve do patnáctého století, omluvil nás náš ústecký tajemník a mi vyrazili, abychom nezmeškali plánovanou prohlídku ve štole.
Opět, stejně jako loni, kdy jsme tu byli s Pupíkem, jsem nenašel na Komárce směr zdejší mezinárodní naučné hornické stezky. Informační tabule na jednotlivých zastávkách jsou v bezvadném stavu, ale značení v terénu je hóóódně slabé. Už jsem psal zakladateli, tak jsem zvědav, jaká bude náprava. No a my se zase raději vydali po silničce, naštěstí minimálně frekventované. Na šachtě už na nás čekali, to víte, takovou výpravu jsem raději hlásil předem, když maximum na jednu prohlídku je 20 osob, prohlídky jsou jednou za hodinu a ještě tu drží poledne. Proto také ten spěch, abychom stihli prohlídku v půl dvanácté, protože další je pak až v půl druhé. Po nezbytném nafasování přileb a řádném oblečení jsme se vydali na hodinovou prohlídku do štoly Starý Martin. A řekněme si upřímně, že při letošním tropickém létě byl pobyt v osmi stupních Celsia příjemným osvěžením. Štola "Starý Martin" je jedno z nejvýznamnějších starých důlních děl krupského revíru. V opuštěné a částečně zavalené štole byly v září 1999 zahájeny zmáhací práce na znovu otevření štoly Martin, a to jako návštěvní trasy pro seznámení návštěvníků s historií dobývání rud, tak úzce spjatého s historií královského horního města Krupky .
Nikoho nám ve štole permoníci neunesli, největším problémem tak bylo přežít přechod z chladné štoly na pálící sluníčko. A zase problém s hornickou stezkou. Podle mapky by měla vést od štoly vpravo, tedy opačným směrem než vede silnička do Krupky. Tomu napovídalo i pár značek v opačném směru, tedy na Komárku, které jsme loni s Pupíkem objevili a po kterých jsme chvíli bloudili. Ani průvodkyně ze štoly nám nebyla schopná poradit. Tak jsme zase vzali zavděk silnicí. No vždyť také "Šli panenky silnicí ... ", že ... no nebojte, žádné sličné medvědí myslivce jsme bohužel nepotkali a bez úhony jsme dorazili do města Krupky a na zdejší hrad. Z hradu už moc nezbylo, tedy s výjimkou jedné budovy, kde je luxusní restaurace, a zbytků zdí a věží. Kdyby byla lepší viditelnost, je odtud dobrý rozhled do kraje. Po krátkém odpočinku jsme se vydali kolem hřbitovního kostela sv. Anny a po místní křížové cestě zpět k dolní stanici lanovky. Naším cílem měla být ještě zřícenina nedalekého hradu Kyšperka, zvaného také Supí hrad. Z pohledu na servané a zpola upečené medvědy bylo jasné, že většina by uvítala spíš hospodu. A tak padlo rozhodnutí se rozdělit. Hrstka odvážných v počtu šesti jedinců vyrazila jako vrcholové družstvo na Kyšperk, zbytek se pak vydal hledat hospodu.
Výstup na hrad nebyl nakonec až tak strašný, protože z větší části vedl lesem. Kyšperk byl podle zbytků určitě hradem majestátním, ale po zničujícím požáru roku 1526 už nikdy nebyl obnoven. Po prohlídce zříceniny jsme se vrátili na okraj Bohosudova. Mezi tím jsme dostávali zprávy o putování předsunuté hlídky po bohosudovských hospodách. I když dostali jasný pokyn, kam mají jít, měli svojí hlavu. A tak v první hospodě nevařili a servírka byla kráva, v druhé zase bylo draho, a tak tam na nás počkají, ale hned jak přijdem, tak se jde pryč ... to tak, tudle nudle, my chceme taky dodržovat pitný režim ... nakonec jsem se trošku vytočil a zavelel našemu hradnímu výsadku k pochodu do hospody, kterou jsem původně navrhoval. A nelitovali jsme ... posezení na zahrádce ve stínu mohutných kaštanů, dobrá jídla a obstojné porce za lidovku, stejně tak pivo a nebezpečně zelená točená limonáda. Tady nás pak předsunutá hlídka po menším bloudění také našla a příjemně jsme tu strávili zbytek času do odjezdu nejbližšího vlaku. Po rozloučení s částí účastníků v Ústí už nás rychlík trošku uondané odvážel proti proudu Labe ku Praze.
Informace o historii a památkách města Krupky najdete na dobře zpracovaných stránkách města a třeba zde informace o hradu Kyšperku.
©2006 Méďa Jéňa