Výlet na vánoční trhy do muzea lidových staveb v Kouřimi
Zásmuky - Vlčí Důl - Kouřim
7.prosince 2002
Ráno bylo chladné, ale přesto se nás na Skalce u autobusu sešla čtrnáctičlenná skupinka. Autobus předjel přesně podle jízdního řádu. I složité odbavení kombinací různých jízdních dokladů PID se díky dobré přípravě obešlo bez konfliktů. Jen jsme netušili, že si platíme za cestu v mrazícím voze. Utěšovali jsme se, že autobus cestou snad topit začne. Nezačal. Tak jsme po hodině a čtvrt cesty vystupovali v Zásmukách na náměstí slušně prokřehlí. Jenže bylo ještě hůř. V Praze bylo chladno, ale tady snad běhal Děd Mrazík se svojí hůlkou Mrazilkou. Prostě mráz, mráz a zase mráz. Zachumlali jsme se do bund a vyrazili odvážně na cestu do Kouřimi.
Na náměstí, kde nás vysadil autobus, stojí zásmucký zámek. Historie zdejšího panství začíná na konci 13.století. Zásmuky povýšily na město roku 1533. Roku 1635 toto panství získal rod Šternberků, ten si panství, s přestávkou, kdy ho za druhé světové války odsud vystěhoval archiv SS, udržel až do roku 1948. I po roce 1948 se do zámku nastěhovala armáda, tentokrát ČSLA. Za jejího působení zámek utrpěl značné škody, největší po požáru v roce 1982, kterému padlo za oběť jedno křídlo a věž. Dnes už je opět v rukou rodu Šternberků a pomalu se vrací do své původní krásy.
Ale nás už čekal pochod mrazivým ránem. Z náměstí jsme procházeli uličkami Zásmuk, náš dav zaskočil pani prodavačku v jedné malinké prodejně, kde jsme jí asi snědli pečivo pro celé okolí. To víte, horda hladových medvědů. Na okraji městečka jsme prošli kolem zdejšího zpustlého nádraží. Na kolejích bylo znát, že moc vlaků se tu nedá čekat. Hned u nádraží začala také zeď zámecké bažantnice ze 17.století plné mohutných dubů a buků. Zatímco my máme v Praze Jelení příkop, tady mají jelení tunel. Již při výstavbě bažantnice ji přetínala silnice na Prahu, a tak pod ní Šternberkové nechali vyhloubil tunel, který vysoké umožňoval volný pohyb. Po okraji bažantnice jsme podél potoka Špandava a malých rybníčků mířili do smutných zimních polí kolem Zásmuk. Ještě štěstí, že trošku mrzlo, jinak by jsme hned na začátku měli asi bláto až za ušima.
V místě soutoku Špandavy a podstatně většího potoka Vavřinec jsme došli k prvnímu klenutému baroknímu kamennému mostku, který jistě pamatoval lepší časy své i zdejšího panství. My jsme jeho služeb však nevyužili a vydali se po proudu Vavřince do Vlčího dolu. Údolí potoka tu na jedné straně lemují skalní stěny ze "stébelnatých rul", jsou to skály lámající se do svislých sloupků. Další obcí na naší cestě byly Toušice, jejichž historie sahá až do 14.století, kdy zde stávala tvrz rodu Trmalů z Toušic. Ještě před obcí je ale na Vavřinci další zajímavost. Potok tu překonává větší výškový rozdíl po několika mohutných přírodních prazích. A technické řešení přírody tu ve stejném místě doplnil um člověka. Údolí nad peřejemi překonává další kamenný most, opět barokní, se čtyřmi oblouky a nejen větší, než mostek na začátku Vlčího dolu, ale i podstatně zachovalejší.
Za Toušicemi jsme opustili tok potoka a po turistické značce si cestu zkrátili přes nenápadný hřebínek. Až téměř před Kouřimí jsme se vrátili u budov bývalého mlýna, který byl později jistě malou továrničkou, k potoku. Za plotem nás sledovaly vypasené husy, které jistě netušily, že brzy skončí na pekáči. Těsně před Kouřimí jsme v zarostlém údolí, daleko od sjízdné cesty, nás překvapil další jev. Stál tam téměř vrostlý do trávy růžový (!) Wartburg upravený odřezáním střech na letní dvoutaktní vyhlídkové vozidlo. Zajímalo by nás, jakým záhadným způsobem se na místo svého věčného odpočinku dostal. Ale to už jsme byli v Kouřimi, tedy přesněji řečeno v údolí pod Kouřimí. Nejprve jsme se vydali přes potok na rulovou skalku.
První, na co jsem na návrší narazili, byl nádherný výhled na protější kopec, na kterém leží Kouřim. Pak už jsme došli k monolitu zvanému Lechův kámen. Tento kámen zřejmě sloužil dlouhou dobu k vykonávání různých rituálních obřadů. Pověst říká, že tomu, kdo jej na Štědrý den o půlnoci třikráte obeskáče po jedné noze, a to bez jediného vydechnutí, vydá kámen poklady pod sebou ukryté. Dále na návrší, kam se vydala už jen část výpravy, najdeme stopy po dávných osídleních, Starou Kouřim. Archeologický průzkum ukázal, že první osídlení zde bylo již v mladší době kamenné. V 9.století zde bylo již mohutné hradiště, hlavní sídlo jednoho z nejmocnějších a největších kmenů obývajících prostor východně a jihovýchodně od Prahy, Zličanů. Na přelomu 9. a 10.stol. hradiště násilně zaniklo požárem a zničením. Historie chtivá část výpravy později konstatovala, že mnoho zbytků viditelných není. Začali jsme sestupovat zpět do údolí. Tento sestup mi byl bohužel osudným. Na bahnité cestě jsem dostal smyk, a plnou vahou dosedl na sedací svaly. V Austrálii určitě měli v tu chvíli silné zemětřesení. Bohužel se to neobešlo bez bahnitých stop na kalhotách, a tak jsem zbytek výletu své pozadí maskoval šátkem.
Po této malé nehodě jsme sešli do údolí a odtud začali po starých kamenných schodech stoupat do centra Kouřimi. Vyšli jsme na kouřimské náměstí, kde je soustředěna většina historických objektů města. Raně gotický kostel sv.Štěpána, který byl později rozšířen a několikrát přestavěn. U kostela stojí původně také gotická zvonice, později renesančně upravená, stejně jako kostel opět s použitím pseudogotických prvků. Zvláštností jsou zvony zavěšené otvorem a srdcem vzhůru. Na náměstí je i původně středověká, později barokní, radnice. V objektu je dnes muzeum, které kromě expozice o historii města představuje i cenné sbírky z archeologických nálezů z území Staré Kouřimi. Ulice směřující z náměstí na sever prochází jedinou dochovanou ze čtyř původních městských bran.
My jsme se však vydali na opačnou stranu. Naše kroky vedli k cíli naší cesty, na vánoční výstavu ve zdejším Muzeum lidových staveb. To bylo založeno v roce 1972 jako záchranné muzeum pro stavby ze zátopové oblasti údolní nádrže Želivka. Muzeum je trošku jiné než většina skanzenů. Neukazuje totiž stavby jen z jedné lokality, ale základní typy vesnické lidové architektury z celých Čech. Je tu třeba statek z Rakovnicka, kovárna ze Starého Bydžova, rychta od Semil či dům z Jílového u Děčína. Já osobně se přiznám, že se mi líbilo víc v jiných skanzenech. Na rozmražení jsme využili několika stánků s horkou medovinou. Hlad jsme zahnali u pekařského stánku, dali jsme si zelňáky, škvarkové placky a koláče. Hospody, jak ta v muzeu, tak i další ve městě byly bohužel beznadějně plné. V budovách bylo pár ukázek starých řemesel a po cestách bloudil Mikuláš s celým průvodem. Ten však záhy zmizel do hospody, aby rozmrzl. Prošli jsme si zbytek muzea a pomalu přes město vyrazili na nádraží.
Cestou z náměstí jsme ještě prošli kolem části zbytků dvojitého opevnění, které bylo součástí slavníkovského knížecího hradu, který zde vyrostl koncem 10.století. Dodnes se ve městě dochovaly rozsáhlé zbytky kamenných hradeb s řadou bašt a rondelů. Poslední památka, kterou jsme cestou potkali, je trošku pozdějšího data. Na jedné z budov jsou nápisy Tuzex, zřejmě zde býval sklad. A na nádraží, přímo za kolejemi, stojí opuštěná podniková prodejna Tuzexu. Na nádraží jsme se vděčně usadili do vyhřátého motoráčku a vyrazili na cestu domů.
© 2002 Méďa Jéňa