Po hradech a zámcích v okolí Plzně
Plzeň - Černice - Andrejšky - Radyně - Šťáhlavy - Kozel - Šťáhlavice
15.června 2002
Tak jsem vás přechválil. Oproti minulému výletu byla tentokrát účast hodně slabá. Na jarní únavu už je pozdě, tak že by se vás chytila lenost? Z Prahy nás jelo pět, ještě další ohlášený výletník přistoupil v Berouně. A to už bylo vše. Já chudák stál v Plzni na nástupišti a čekal odkud se vyřítí ta správná tlupa medvědů, medvídků a ostatních. A ono nic. Lenoši lenošní!
Když už bylo jasné, že dalších posil se nedočkáme, vydali jsme se po malé přepadovce pekárničky na plzeňském hlavním nádraží (doporučuji zeláky, placky s kysaným zelím, a klasické velké koláče) k nedalekému Muzeu. Plzeňská MHD jezdila dobře, a tak v okamžiku, kdy jsme došli na zastávku, objevil se ten správný trolejbus.
Svézt se tímto dopravním prostředkem je pro některé z nás dost velká zvláštnost. V Praze bohužel trolejbusové linky nepřežily ropnou euforii v 70.letech a poslední "autobus s tykadlama" jel po hlavním městě v roce 1972.
Ani nám nevadilo, že je to linka 13. Usadili jsme se a plně si vychutnali nadskakování a drncání při mírně okružní jízdě po kvalitních ulicích západočeské metropole. Nakonec jsme opustili poslední výspu plzeňských sídlišť a po klatovské výpadovce vyrazili za město. Ale nebojte, až do Klatov trolejbusové dráty nevedou. Po chvíli jsme odbočili z hlavní silnice do malé obce Černice, která je součástí Plzně. Tady se na malé návsi u bohužel zatím neopraveného statku točí doslova kolem sloupu trolejbusy na zpáteční cestu do Plzně. Nám tedy nezbylo než vystoupit a dál vyrazit po svých.
Protože sluníčko docela žhavilo, přece si nezničíme pleť, že? A tak ještě někteří prohrábli svá příruční zavazadla a napatlali na sebe něco ochranných faktorů. Což, jak se za chvilku ukáže, nebyl nejlepší nápad. Teď už jsme tedy 100% připraveni a můžeme vyrazit. Hned na okraji obce nás čekal první oříšek. Překonání stavby tolik diskutovaného dálničního obchvatu Plzně. Ne, že by tudy nevedla cesta, ale i když byl víkend, pilně se tu pracovalo. Být po dešti, brodili by jsme se asi po kolena v bahně. Za tepla, které provázelo začátek našeho výletu, bláto sice nehrozilo, ale zase každá projíždějící tatrovka či liazka zvedala mračna prachu. A tak se ochranné faktory slunečních krémů ukázali jako velmi zrádné.
No, nakonec jsme stavbu překonali, problémem kupodivu nebylo přejít ani jinak velmi frekventovanou hlavní silnici do Klatov. A to už nás konečně přivítal stín zdejších smrkových lesů. Zanedlouho jsme přešli ještě další silničku do Starého Plzence a pak už nás čekalo mírné stoupání k vrcholu Radyně. Když jsem v plánu výletu vyhrožoval putováním "hore dole" kvůli návštěvě skalního útvaru Andrejšky, měl jsme tušení, že by to šlo určitě zdolat i jinak. A tak jsem riskl kufrování, a po jedné z lesních cest křížících turistickou značku jsem se pokusil trefit po vrstevnici ke skalám. A světe, div se! Povedlo se. Prošli jsme kousek lesem, kolem staroplzenecké vodárny a pak už se v lese objevily obrysy Andrejšek.
Andrejšky jsou buližníkový skalní útvar. Se skalami stejného typu jsme se již na svých výletech setkali. Z buližníků, nesnadno zvětrávající křemenné horniny, jsou také Kozí hřbety nedaleko pražského Suchdola. Tady, v okolí Starého Plzence, najdete hned na několika místech ostré a povětrnostními vlivy téměř nedotčené skály, vystupující náhle z okolního terénu.
Obešli jsme skálu a přemýšleli, zda je bezpečné vyškrabat se nahoru, když z Radyně bude také výhled. A bezpečnější. Ale to už se shora ozýval křik. Jára neváhal, a jako hbitý kamzík vyšplhal na vrchol. My jsme se rozhodli přeci jen pro bezpečnější pobyt dole. Snažili jsme se Járovi poradit, ať si cestu dolů zkrátí. Buď letecky nebo po sousední borovici. Ani jeden nápad neprošel. Přitom to ale vůbec nebyly špatné nápady. No řekněte? Nedal na nás a sešel naprosto neadrenalinově po pěšince. Asi bumjumping není Járovo hobby. V nedalekém lese jsme našli další možnost využití balvanů opadávajících z další buližníkové skály. Kameny, které doplňují můstky a rampy z dřevěné kulatiny tvoří perfektní přírodní dráhu pro crossové ježdění na kolech.
To už jsme se napojili bezpečně na původní značku a čekal nás vrcholový výstup na Radyni. Restaurace „U Radouše“ v podhradí je stále uzavřena, tak jsme se museli občerstvit z vlastních zásob. Pak už jsme se zaplatili vstupné, já jsem jako velitel výpravy obdržel tištěného průvodce a mohly jsme vyrazit na prohlídku "traktoru". Na nádvoří jsem seznámil výpravu s historií hradu. Kupodivu všichni poslouchali, nerušili a naštěstí neměli ani doplňující všetečné otázky. Pak už nás čekal po úzkém a prudkém dřevěném schodišti výstup na věž hradu. Radyně již mnoho let slouží jako sídlo anténních systému Českých spojů. A tak z vrcholu věže musíte o pohled bojovat s mnoha anténami.
Historie hradu: hrad byl zbudován na popud Karla IV. kolem roku 1356 jako královské správní středisko pro oblast Plzeňska pod názvem Karlskrone - Karlova koruna. Ve stejné době bylo budováno i správní středisko šumavského pohraničí Karlsberg - Kašperk. Název Karlskrone se dlouho neudržel a hradu se začalo říkat podle vrchu na kterém stojí, tedy Radyně. Koncem 15.stol. hrad ztrácí svoji obrannou funkci, nějakou dobu byl ještě loveckým hradem tehdejších majitelů, ale již v polovině 16.stol. se uvádí jako pustý. Hrad několikrát změnil majitele, počátkem 19.stol. si zde Kristián z Valdštejna v duchu romantismu nechal opravit věž a v ní zřídit jeden pokoj. Úpravy však koncem století zničil požár a hrad opět pustl. Od roku 1920 je hrad ve vlastnictví obce Starý Plzenec.
Co je vidět z věže: Přímo pod hradem leží obec Starý Plzenec a na protějším svahem nad městečkem na Hůrce románská rotunda. Leží na místě bývalého slovanského hradiště a je pozůstatkem přemyslovského hradu Plzeň. Po vzniku nové Plzně v roce 1295 hrad ztrácí na významu a pustne. Na severozápad vidíme Plzeň s celou hradbou okolních sídlišť, severovýchodním směrem se táhne nejzápadnější výběžek Brd a na jihu začíná hradba Šumavy.
Pohled na Plzeň nás nepotěšil. Nebe nad ní bylo takové nějaké divné. Sice žádné inkoustově černé mraky, ale ten šedivě olověný odstín snad byl ještě výhružnější. Sestoupili jsme z věže a vydali se lesem po silničce do Šťáhlav. Šli jsme lesem bez možnosti rozhledu, a tak jsme přisuzovali občasné burácení pilné práci na stavbě dálnice. Když jsme ale les opustili, přišli jsme na svůj omyl. Mraky od Plzně už dorazily a burácení byla bouřka. Od slíbené hospody nás dělily ještě nějaké tři kilometry, tak jsme jen doufali, že to stihneme, než se ta čina přižene. Mne navíc jako elektrikáře děsila ještě nutnost při blížící se bouřce podejít dálkové vedení s napětím 400000 voltů křížící silnici. No, nebudu vás napínat, blesk sice nikoho neskolil, ale zmokli jsme. A to jsme ještě měli štěstí. Dosedli jsme ke stolům v hospodě a přišel ten největší lijavec.
Tak jsme si dali pivo a objednali jídlo. Nabídka byla poplatná novým předpisům. Máte chuť na guláš, svíčkovou či knedlo-vepřo-zelo? Nechte si jí zajít. Dostanete vepřový či kuřecí řízek smažený nebo přírodní a odpůrci masa si můžou dát smažený sýr. K tomu hranolky či brambor. Žádné „hotovky“. Ale porce byly slušné a cena lidová, tak snad byla v medvědích řadách spokojenost. Při jídle už jsme začali vymýšlet nouzové plány, pokud nepřestane pršet. Naštěstí nám počasí přálo, déšť ustal, mraky se začaly zase pomalu trhat. Mohl jsme tedy zavelet s klidným svědomím k odchodu a udat směr podle původně plánovaného, tedy ke státnímu zámku Kozel. Ze Šťáhlav můžete na Kozel vyrazit po několika trasách. My jsme si zvolili sice tu sice nejdelší (jen o kilometr), ale vedoucí mimo hlavní silnice. Prošli jsme k mostu přes Úhlavu a za řekou jsme začali stoupat k lesu nad zámkem. Prošli jsme kolem kozelské hájovny a to už se před námi objevila zadní brána zámeckého areálu.
Kozel je klasicistní lovecký zámeček postavený koncem 18.století Černíny, později přestavěný na letní sídlo. Hlavní objekt je přízemní stavba s vnitřním obdélníkovým dvorem. Směrem k údolí Úhlavy navazuje na hlavní trakt budovy terasa s kašnou, kterou zdobí sousoší s loveckou tematikou. Mimo hlavní budovu jsou ještě dvě obdélníkové stavby, jízdárna a kaple, obě ve stejném stylu jako zámek. Nejcennějším na zámku jsou bohatě malované interiéry, jejichž autorem je Antonín Tuvora, a zachovalé soudobé bohaté vybavení interiérů. Převážná většina nábytkových sestav má jednoduché pozdně rokokové tvary. V hlavní budově je umístěno i malé divadélko. Jízdárna slouží jako výstavní prostory pro jednorázové výstavy, kaple pak mimo jiné jako obřadní a koncertní síň. V 19.století bylo také významně upraveno okolí budov, a tak zde dnes najdeme udržovaný park anglického stylu. Zámek je v současnosti státní.
Prošli jsme mezi budovou kaple a jízdárny k hlavní budově zámku. A protože návštěva interiérů opravdu stojí za shlédnutí, zakoupili jsme si vstupenky a vyrazili na prohlídku. Řeknu vám, nechtěl bych tu uklízet. A to Kozel opravdu není nijak veliký zámek. A vlastně ani bydlet. Repre místnosti sice jsou větší, ale ložnice a soukromé budoáry si v ničem nezadají svojí velikostí s lepším panelákem. Po prohlídce jsme přepadli místního mobilního zmrzlináře a při konzumaci zmrzlých kalorických bomb uvažovali o dalším cestovním plánu. Jak jsem čekal, nikomu se nechtělo vracet do Prahy pozdějším vlakem. Takže jsme nakonec rozhodli, vzhledem k pokročilému času, že půjdeme již rovnou na železniční zastávku ve Šťáhlavicích. Zřícenina Lopaty se tak bude muset obejít bez naší vzácné návštěvy.
Sešli jsme parkem k zámeckému rybníku a minigolfovému hřišti. Prošli jsme podél rybníka a pak už jsme procházeli kolem chat. Zdejší oblast patří totiž mezi oblíbené lokality plzeňských lufťáků. Z druhé strany podél cesty hučela po odpoledním dešti zakalená a trošku vzdutá Úhlava. To jsme ještě netušili, že nám odpolední déšť připravil nemilé překvapení. Už jsme slyšeli opačným směrem jedoucí vlak, zastávka nebyla daleko. Ale do cesty se nám postavily bahenní koupele. Odpolední déšť, který zde byl asi ještě prudší než ve Šťáhlavech, naplavil na cestu mohutnou vrstvu jemného blátíčka. Z jedné strany cestu ohraničovalo rozbahněné kukuřičné pole, z druhé pak promočená a rozbahněná mokřadní louka. Kudy tudy? Sličný princ, který by nás přenesl přes bahno, nikde. Aerotaxi ten den zrovna nelétalo nejlépe, asi k ránu sprchlo. A tak nám nezbylo, než se pokusit baletním krokem po jednotlivých drnech a pevnějších ostrůvcích kritické místo překonat. Stejně jsme pak byli trošku jak čuňátka. Škoda, že nikdo z nás nebyl na blátivé praktiky, přišel by si na své.
Někteří očistu vyřešili průchodem korytem nedalekého Kornatického potoka. My ostatní jsme drhli boty o trávu, jako kdyby jsme šlápli do něčeho nevábně vonícího. K zastávce už to byl opravdu kousek. Trošku nás naštvalo, že přístřešek si nějaké čuně zvolilo jako záchod, a tak jsme se raději usadily na rozpadající se lavičce pod širým nebem. Jenže začalo pršet, a tak jsme, chtě nechtě, museli pod přístřešek. Pak už jsem vlastním tělem zastavil na čas jedoucí vlak. Zastávka je na znamení, a to se má dávat viditelně. A já jsem snad dostatečně viditelný. Konec konců by ten strojvedoucí i stál za hřích. Drncající, skřípající a houkající motorák nás odvezl kopcovitou tratí přes okraj Brd do Rokycan, odkud nás už čekala trošku pohodlnější cesta mírně zpožděným rychlíkem domů.
Tak takový byl náš výlet na Plzeňsko. I přes tu trochu nepřízně počasí, se kterou každý turista tak trochu počítá, se výlet vydařil. Jen mne mrzí slabá účast. Doufám, že se to nestane pravidlem a bude vás chodit na výlety.
© 2002 Méďa Jéňa