Tři dny v nejznámějších skalních městech u nás
Ostaš, Kočičí hrad, Broumovské stěny, Teplicko-adršpašské skalní město
5. - 7.července 2002
Ano, přesně tak, jak jsem nazval tuto reportáž, by se dal charakterizovat program našeho třídenního výletu do okolí Teplic nad Metují. Jak už vše naznačovalo dávno před odjezdem, celého výletu se zúčastnilo osm odvážných poutníků. Protože předpověď televizních rosniček neslibovala zrovna ideální počasí, všichni jsme následovali příkladu Aleše a Zdeňka. Stany zůstaly doma a objednali jsme k jejich pětimístné chatce další čtyřmístnou. I když nakonec počasí vyšlo ideálně, propadli jsme luxusu postýlky a pevné střechy nad hlavou.
Den první - Ostaš a Kočičí hrad
Na pražském hlavním nádraží se sešla přesně podle plánu čtyřčlenná výchozí skupina. Víte, jak dopadnete, když si budete zajišťovat místenky na vlak? Pokud prodají do jednoho vlaku osm místenek, počítejte s tím, že zatímco ostatní cestující se budou roztahovat v poloprázdných kupé, všech osm místenek bude prodáno do kupé jediného. Přesně tak jsme dopadli my. Naštěstí naše spolucestující byli příjemné,tak jsme v pohodě za sebou brzo nechali Prahu a rychlík začal ukusovat první kilometry z těch dvou set, které nás dělily od cíle cesty. V Nymburce přistoupila další posila týmu, náš dvorní fotograf a moje spřízněná železniční dušička Pepa.
Aby ostatní věděli, že železniční sekce bude mít navrch, u Velkého Oseka se jim dostalo obsáhlé přednášky o zdejší zvláštnosti, železniční smyčce. Vlaky jedoucí od Hradce Králové zde totiž mohou projet nádražím a bez zastavení dále pokračovat zpět ve směru na Hradec. I my jsme pokračovali tímto směrem. V Týništi nad Orlicí nám odpojili elektrickou mašinku a půlku vlaku, která odtud pokračuje do Jeseníku. My jsme dostali tam, kde byl původně konec vlaku, lokomotivu dieselovou, a začali couvat. Tady je to ale naprosto v pořádku. Na zhlaví jsme přejeli na vedlejší kolej, nadjeli hradeckou trať a pak už vlak nabral severní směr a začal zvolna stoupat k Náchodu. Někteří změnu směru jízdy těžce nesli a snažili se otáčet sedadla po směru jízdy. Naivky, takový luxus v Česku není ani v SuperCity "Manažer", natož v obyčejné rychlíkové "dvojce".
Pak už náš vlak minul v dálce Českou Skalici a vodní plochu nádrže Rozkoš, projel Náchodem a začal se blížit k jedinému přestupnímu bodu, Teplicím nad Metují. Jeli jsme načas, což je kupodivu u našich drah v současnosti jev ne zase tak neobvyklý, a tak jsem ani z kraťoučkého času na přestup neměl strach. Bez problému jsme se přesunuli do motoráčku, který nás během chvilky za hlasitého hvízdání v prudkých obloucích dopravil proti proudu Metuje do čtyři kilometry vzdálené zastávky Teplice nad Metují - skály. Tady byl vlastně oficiální sraz účastníků. Bohužel nikdo další k nám už nepřibyl. To už nás necelých pět set metrů dělilo od kempu. Zaplatili jsme ubytování a vzdušné. No ano, někde už se platí už i za dýchání. Nafasovali jsme povlečení, klíč od chatky a šli se ubytovat. V kempu se k nám přidali dva naši předjezdci, kteří sem přijeli o den dříve.
Teď už mi nezbývalo nic jiného, než zavelet k nástupu na první etapu našeho putování za skalními městy v okolí. Naším prvním cílem byl Ostaš. Stolová hora, na jejímž vrcholu je skalní město. Výchozím místem ke zteči hory byl určen Žďár nad Metují, čekalo nás tedy několik zastávek vlakem zpět. Protože ubytování kupodivu proběhlo v rekordně krátkém čase, rozhodli jsme se, že na rozcvičení dojdeme z kempu až na zastávku v Teplicích v centru města. Odtud, opět s bezproblémovým přestupem na velkém teplickém nádraží jsme dojeli do Žďáru. Na zastávce se přidal poslední účastník celého putování a další dvě posily, rozhodnuté s námi být alespoň na tento den. Před námi už čněla z okolní krajiny nedaleká hora, a tak jsme se vydali na cestu.
U parkoviště před vstupem do skalního města je velice příjemný bufet, který nám posloužil jako občerstvovací stanice. Ač to tak nevypadalo, mile nás překvapila kvalita, množství i cena jídla. Za celé tři dny to byl asi jediný podnik, který by ode mne dostal pět hvězdiček. Během záchrany před smrtí hladem a žízní se přidala ještě jedna krátkodobá posila ve složení dva plus dvakrát půl plus pes trávící nedaleko svoji dovolenou. V této sestavě jsme se konečně odhodlali skutečně dobýt vrchol stolové hory. Skalním Bludištěm vedoucím k vrcholu je sice značena stezka, ale zřejmě úmyslně tak nějak divně. I když jsme na vrcholové vyhlídky dorazili postupně všichni, rozhodně to nebylo stejnou cestou. Prostě skutečné bludiště. V lese pod námi bylo vidět další skalní město, Kočičí skály s Kočičím hradem. Na obzoru jsme se už mohli také pokochat pohledem na náš zítřejší cíl, hřeben Broumovských stěn.
Pro jistotu již mimo bludiště jsme sešli k odbočce na Kočičí skály. Jejich překonání ke skalnímu bloku na jejich konci, zvanému Kočičí hrad, už trošku prověřilo naší fyzickou zdatnost a vynalézavost v překonávání překážek. Já jsem si dokonce část prolézačky na Kočičím hradě musel odpustit. Prostě jsem se úzkou škvírou mezi skalami neprotáhl. Možná, kdybych trošku drcnul, skála by se hnula a prošel bych. Ale škoda Kočičího hradu, no řekněte. Překonali jsme opět obranný val skal, rozloučili se z posilovým týmem a již pohodlnou cestou vyrazili přímo do Teplic. Tady nám trošku šok připravila dráha. Přijel motorák, který nás měl dovézt ke kempu. Vlakvedoucí vystoupil a sdělil čekajícím cestujícím, že mají poruchu a záložní vůz přijede tak za půldruhé hodiny. A nám se tak nechtělo šlapat pěšky. Naštěstí, klobouk dolů, zdejší železničáři jsou operativní. Nákladní vlak, který před pár minutami přijel od Meziměstí, přišel o postrkovou lokomotivu. Stejně to má do Týniště většinou z kopečka. Tahle mašinka byla během chvilky připojena před nepojízdný motoráček, a tak jsme vyrazili se zpožděním necelých deseti minut ke kempu.
Ten se bohužel od dopoledne vydatně zaplnil, a tak většina zavrhla opékání buřtů u jediných tří povolených a notně obležených ohnišť. Ve vynikajícím bufetu u vstupní brány se zakoupilo několik iontových nápojů z chmele a ječmene nad kterými se pak dlouho do noci povídalo o všem možném. O čem přesně, to vám nepovím. Jak je mým zvykem, kolem desáté jsem trošku zahmouřil očíčko. Prý jsem chvílemi i docela rušil hovor. No a! Když já tak rád spinkám. Dobrou noc.
Den druhý - Broumovské stěny, Hvězda a Police nad Metují
Původní plány na sobotu doznaly již včera nějaké změny. Jako první jsme zavrhli ranní vstávání. Máme volno a skály nám neutečou, když přijede o něco později. Stejně tak jsme jako východiště zavrhli Broumov. Zbytečně by jsme si zajeli dál od cíle naší dnešní cesty, Broumovských stěn. Tak jsme se v klidu probudili, nasnídali a po deváté nás motoráčky, opět s přestupem v Teplicích, dovezly do Březové. To bylo od některých připomínek, že si toho vlaku ani neužijí. Nestačí si ani sednout, a už je ženu přestupovat nebo vystupovat. Březová je taková ta správně ztracená zastávka v lesích, od které jsme začali stoupat v vrcholu Honského Špičáku, nejsevernější výspy Broumovských stěn. Na vrcholu jsem okamžitě dostal za ucho. Uznávám, že doby, kdy odtud byl výhled do kraje, jsou už nějaký pátek pryč. Ale co, pohyb je zdravý. Po krátké přestávce jsme šlapali po hřebenu k dalšímu cíli, kapličce Panny Marie Sněžné na Hvězdě.
Cestou jsme kromě dvou zamilovaných stromů potkali jednu historickou zajímavost. Je pravdou, že v kraji skalních měst se nějaký ten šutr v lese ztratí. Val, kolem kterého jsme cestou procházeli, je ale jednoznačně lidským dílem. A ne jen tak nějakým. Jsou to Laudonovy valy. Ano, toho generála Laudona, co jede přes vesnici. Jeho panduři tu obranný val zbudovali v roce 1758 proti Prušákům. Po chvíli val vystřídalo již přírodní skalní město. V této části je v hřebenové části, hlavně vlivem přírody už poněkud řidší, místy až moc. Nic tedy nebrání rozhledu do údolí říčky Stěnavy mezi Broumovem a Otovicemi. Broumovskou kotlinu na druhé straně ohraničují protější Javoří hory i vzdálenější, již polské, hory Soví. U jednoho skalního bloku jsme si udělali zase malou přestávku, nedaleko už vykukovala z lesa zlatá hvězda na vrcholu kapličky.
Cesta skalními městy ale trošku mate, a tak ten kousek trval déle než se zdálo. Než jsme dorazili k horské chatě a kapličce na Hvězdě, čekalo nás ještě pár překážkových drah mezi skalními bloky. Čekal nás oběd. Rozhodovali jsme se mezi párkem čerstvě vytaženým z udírny u stánku nebo pohostinstvím restaurace. Ta sice nakonec vyhrála. Ovšem dojem z údajně kančího guláše nevalné úrovně a lá Vitana nenapravil ani monumentální, dřevem obložený a parožím vyzdobený interiér. Ten voňavý páraček by byl asi lepší. Někdy příště. Od kapličky byl opět výhled na Broumovsko, navíc s mosaznou deskou, na které byl vyryt průvodce rozhledem. Asi tu nemají bezdomovce, v Praze už by byla deska určitě ve sběru.
Tady na Hvězdě už bylo jasné, že plán překonat celý hřeben Broumovských stěn není moc reálný. Problém není v hřebenové túře, ale v dopravní obslužnosti. O víkendech do vesniček ležících na upatí stěn nejezdí nic, a na vlak je to dost daleko. Padlo tedy další opravné rozhodnutí. Projít si ještě kus hřebene a pak už rovnou zamířit přes Polici nad Metují do Žďáru na vlak. Na tak zvané Strážní stezce nás čekalo ještě několik skalnatých rokliček i vrcholů s výhledem do Broumovské kotliny. Oproti dopolední části cesty jsme si tady ale připadali tak trochu jak na Václaváku. Byli jsme docela rádi, když jsme odbočili do jedné z roklí směřujících k Polici. Cesta, kterou z obou stran svírají skalním útvary, je na mapě vyznačena jako cyklostezka. Chtěl bych vidět toho dobrodruha. Není to sice žádná pěšinka, je široká. Ale ten spád a povrch. Někde ji sice zpevňují obrovské "kočičí hlavy", ale proč zrovna v místě největšího spádu. Tady to je určitě nebezpečné za vlhka i pro pěšáka. Jinde zase samý kámen. No opravdu, ideální stezka pro kolo.
Na konci rokle jsme to riskli a doplnili pití ze studánky. Asi byla v pořádku, zatím nám nic není. Jak se začala krajina otevírat, začali jsme narážet na chaty. Jedna byla skutečné orlí hnízdo na špičce skalního komína. U druhé se v potůčku chladil sud piva. Uvažovali jsme, zda by jsme byli dost rychlí na jeho znárodnění. Asi ne, měli tam auto, musíme počkat až do hospody. U další byli obrovské vyřezávané totemy, které jsme si chtěli prohlédnout. Majitel se v klidu slunil, ale majitelka měla nějaké řeči o narušování soukromí. Přitom nikde žádný plot ani cedule. Asi to byla nějaká Netýkavka Metujská. Cesta nás zavedla ke koupališti v Hlavňově. Kvalita vody nás ale ke koupání nezlákala, proto jsme po doplnění tekutin, jak jinak než oblíbeným zrzavým iontovým nápojem, vyrazili na další cestu přes sedlo mezi Klůčkem a Čertovou skálou do Police.
Ve městě jsme minuli budovu zdejšího divadla, prošli kolem hřbitova, na kterém je původně raně gotický a později barokizovaný Hřbitovní kostel. Hřbitov je těsně u budov bývalého pobočného benediktinského kláštera, kteří zde zbudovali mniši z kláštera broumovského. Broumovským benediktinům totiž daroval Přemysl Otakar I. okolní krajinu. Součástí kláštera je i raně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Od něj už kroky vedly na náměstí. I když je půdorys náměstí a okolních uliček téměř stejný jako ve středověku, i když je řada domů pěkně opravena, stejně některé fasády nesou stopy socialistické architektury. Ale i tak je tu na co koukat. Zelená barokní radnice s osmihrannou věží, empírová kašna napájená z artéského pramene zvaného Julinka, mariánský sloup od J.Brokoffa či roubená budova bývalé školy.
Ale dost už zase poučování. Zmohl nás hlad, a tak jsme vyrazili za zdejšími občerstvovacími stanicemi. Prvním pokusem byla restaurace hotelu Ostaš. Bohužel silně zakouřená a dost obsazená místnost nás rozhodně nezlákala. Navíc někteří hosté nebudili příliš mnoho důvěry. A tak byl učiněn druhý pokus v zahrádce restaurace, kterou jsme minuli cestou na náměstí. Tady vše vypadalo slibně, tedy až na otravné mouchy a pomalou kuchyni. Jen nám bylo divné, že stejné zeleninové saláty mají různé složení. Vysvětlení přišlo za chvíli. Aleš se Zdeňkem se na náměstí stavili ve vinném výčepu na náměstí na dvě decky. Došli tedy do restaurace později. Jídelní lístek vyhrožoval 30 až 40 minutami přípravy "minutek", odjezd vlaku se blížil a na zastávku to bylo ještě nějaké tři kilometry. Tak se kluci rozhodli pro topinky a míchaná vajíčka. Podle nás příprava na čtvrt hodiny. Ovšem po čtvrthodině přišla místo vajíček servírka a s úsměvem oznámila, že vajíčka právě došla. Od vedlejšího stolu, kde místní hráli šachy, se ozval smích. To servírka komentovala slovy, že se jí kamarádi smějí, protože jim v této restauraci každou chvíli něco dojde, že je to normální. Proto taky asi v jednom salátu byla paprika a v druhém už ne. Hoste, chceš v restauraci jídlo? Přines si suroviny, uvař si, a vůbec, neotravuj! A tak se kluci nakonec odbyli topinkami.
Pak už jsme vyrazili přes náměstí na nejbližší železniční zastávku, tedy do Žďáru, odkud jsme včera putovali na Ostaš. Police má vlastní nádraží, dokonce cesta k němu vede pohodlně údolím Metuje, zatímco my šlapali do kopečka. Ale polické nádraží je o dost dál než žďárská zastávka. Přehoupli jsme se přes malý hřebínek a začali sestupovat k vesnici. Cestou jsme narazili na pole, na kterém rostla zvláštní rostlina kvetoucí fialovými klasy. Na tuto rostlinu jsme při svých putováních narazili již víckrát, ale nikdy se nepodařilo zjistit, o jakou plodinu jde. I tentokrát jsem obtěžoval unavené výletníky kvízem. Ti to nakonec nevydrželi, a přeptali se pána, který nedaleko sekal trávu, hezky ručně, kosou, ale Smrťáček to nebyl. Dozvěděli jsme se i jméno, ale to jsem pochopitelně po pár krocích zapomněl, ale pěstuje se to jako předplodina brambor. Pro ty si tam můžeme zajet příští rok.
To už jsme dorazili na zastávku, v jejíž blízkosti se staví kolonie podnikatelského baroka. Zato na zastávce usnul čas. Nebo spíš je to typická vizitka českých železnic. Sice budeme mít koridory, po kterých se budou řítit poloprázdné mezinárodní rychlíky, ale tady jsou ještě stále závory na kliku. Jsem sice železniční fanda, ale některé věci na dráze mne hodně s-píííp. Ale i s touhle technikou, která pamatuje určitě ještě Rakousko-Uhersko, přijel náš vlak včas. Opět s přestupem v Teplicích, tentokrát bez zpestření porouchaným motorákem, nás dráhy včas a bezpečně dopravily do kempu. Ten byl již notně zaplněn, a tak se veškerá naše společenská aktivita opět soustředila do jedné z našich chat. Koupili jsme "lahváče", dali dohromady naše zásoby a já byl vyslán do kuchyně uvařit Něco. Byl to řidší guláš nebo hustější polévka, kdo ví. Hlavně to bylo jedlé. Jen nás mrzelo, že jsme nevzali vařič na tuhý líh. Určitě bych byl z kuchtěním hotov dřív, než na zdejším elektrickém vařiči. Ten mi připadal, že jede na dietní proud či co. Vařil hrozně pomaloučku. Jeden ze skoromístních chalupářů, který s námi byl den předtím na Ostaši, přijel na návštěvu, a tak večer uběhl opět v družném hovoru. Jen já, méďa ospalec, jsem zase brzy zahmouřil očíčko. Jak říkám, se mnou už to lepší nebude.
Den třetí - Teplické a Adršpašské skalní město
A nastalo poslední ráno. Byly trošku louže, v noci asi přešel ten déšť, který nám předpovídali meteorologové na celý víkend. A pak jim, rosničkám, věřte. Než se chlapci dospali, koupil jsem čerstvé rohlíčky k snídani. Po snídani jsme si zapakovali baťohy, trošku poklidili chaty, vrátili klíče a pomalu vyrazili na poslední etapu. Tentokrát nás nečekalo žádné cestování vlakem. Po proudu Metuje jsme sešli k nedalekému vstupu do Teplického skalního města. Zaplatili jsme vstupné a začali zvolna stoupat podél Skalního potoka. Na prvním rozcestí se poprvé za celý víkend naše cesty rozdělily. Polovina výpravy se cítila na velký výkon i s bagáží na zádech, a tak se kluci rozhodli pro delší cestu do Adršpachu. Část přímé cesty mezi oběma skalními městy obešli podstatně delší cestou přes část okruhu Teplickým skalním městem.
Nám ostatním bylo jasné, že i cesta nejkratší spojnicí, Vlčí roklí, přes srdce Teplicko-adršpašských skal, navíc s bagáží na zádech, bude tak akorát. A to jsme ještě nevěděli, i když se to dalo tušit, že rozhodně nepůjde o pohodlnou a rovnou cestu. Zpočátku jsme stoupali celkem širokým údolím potoka po pohodlné cestě. To se pak ale začalo zužovat, snad aby si zasloužilo přízvisko rokle. Cesta se změnila v pěšinku, tu a tam jsme museli přeskočit nějaký ten potůček. Pak pěšinu vystřídal dřevěný chodníček z kulatin a rokle místy vypadala opravdu divoce. Pak se najednou skály rozestoupili a my vyšli na plochou louku porostlou trávou a borůvčím. Ale velice zrádnou loukou. Asi by nebylo radno jít si natrhat borůvky mimo stezku, kterou tady tvoří dvě půlky silnějších stromů ležící vedle sebe. Právě jsme totiž procházeli rašeliništěm, ze kterého pramení jedno rameno Skalního potoka, proti jehož proudu jsme zatím postupovali.
Teď nás čekala nejnáročnější část cesty. Museli jsme překonat hradbu skal, která odděluje teplickou a adršpašskou část skal. Bylo toho tak akorát. Nahoru a dolů, někde úzkou průrvou mezi skalními bloky, jinde po dřevěných žebřících. Potvrdila se nám stará pravda. Vždy, když jsme lezli nahoru, šlo nám to i s bagáží lépe, než když jsme se museli spouštět po žebřících, navíc bez zábradlí. Ale pak už nás čekal sestup do rokle, ve které jsme překonali po dřevěném můstku nevzhlednou zrzavou louži. Ale nebojte, žádná ekologická katastrofa. To jen Metuje, která tudy vtéká do horního konce známého Adršpašského jezírka, nese stopy rašeliny ze svého prameniště.
Poslední krkolomný přechod a už začínáme sestupovat po již podstatně pohodlnějších kamenných schodech k vodopádu. Tím padá voda říčky Metuje, teď už zbavená nevzhledného zrzavého zbarvení, skalním komínem z výšky 16 metrů. Když tady hodně zapískáte, vodník střežící stavidla jezírka vás obdaří mohutnou sprškou vody. Tenhle vodník je pěkně zákeřný. Pod příslibem plavby na pramičkách láká turistické dušičky po železném žebříku na svoje jezírko. A hádejte, jak zvědavci končí? No přeci v hrníčcích. A protože nám se pod pokličku nechtělo, tak jsme ani nahoru nelezli. Nebo že by to bylo leností? I tak móžno. Prostě jsme od vodopádu zamířili raději už ven ze skalního města. Část vycházkového okruhu Adršpachem, která vede podél Metuje, to je taková pohodlná pěší dálnice vysypaná jemným pískem. A tak tu byly davy turistů, od uřvaných děcek až po "šprechtící" staříky a stařenky o hůlkách a berlích. A tak jsme poslední část cesty ušli dost rychle.
Těsně u východu ze skalního města je poslední zdejší zajímavost, bývalá pískovna. Dnes je zatopená nádherně čistou vodou, která má zvláštní smaragdový nádech. Škoda jen, že je tu zakázané koupání. I když, jak jsme se přesvědčili, zákazy jsou od toho, aby se porušovaly. Mne navíc zarazilo, že koupání je sice zakázané, ale naprosto oficiálně se tu půjčují pramičky!? No, a protože i tady by mohl být vodník, dali jsme raději přednost procházce po břehu kolem celého lomu. Dřív se k pískovně nesmělo oficiálně vůbec. Dnes po celém obvodu vede nově vyznačená vycházková trasa. Tím jsme vyčerpali vzdělávací část programu. Na zbytek výpravy jsme se rozhodli počkat ve zdejší restauraci. Ovšem nevím, asi to byla trošku chyba. Deset deka amerických brambor s kečupem, každá porce odvážená přesně na gram. Ještě jsem nezažil, že by někdo každou porci hranolků či amerických brambor odvažoval na váze. Jedna malá naběračka "šopáku", z toho polovina nálev. A jedna limonáda, to vše "servírované" na plastu samoobslužným způsobem. Za 89,- korun, no nekupte to. Prostě vše poplatné zahraniční turistické klientele. Vřele doporučuji, pokud sem vyrazíte, počítat se stravováním ze svých zásob. Bude to pro vás levnější i příjemnější.
Pak už dorazila druhá část naší výpravy, která si cestu prodloužila o okruh Teplickým skalním městem. Nezbývalo tedy, než dojít na zdejší nádražíčko a motoráčkem se vydat na zpáteční cestu. Aby to bylo alespoň trošku zajímavější, jeli jsme jinou cestou. Motorák stoupal podél Adršpachu do Radvanic, kde teprve nedávno skončila těžba uhlí. Odtud začal ne zrovna přímou trasou klesat, dotkl se polských hranic a dovezl nás do Trutnova. Tady jsme už přesedli do přímého rychlíku, který nás podhůřím Krkonoš přes Hostinné, Martinice, Starou Paku, Ostroměř a Chlumec nad Cidlinou dovezl v pořádku do Prahy.
Bohužel se výlet neobešel bez následků. Člověk, který leze do Alp, And a já nevím na jaké ještě světoznámé masivy sebou švihne na turistické stezce v Česku, a to ještě na rovině. Bohužel, z domněle naražené ruky se v pondělí vyklubala zlomenina. Ale jinak si myslím, že se výlet docela vydařil.
© 2002 Méďa Jéňa