Údolím Vltavy z Kralup do Prahy
Kralupy nad Vltavou - Chvatěruby - Dolánky - Větrušice - Husinec - Klecánky - Roztoky - Tiché údolí - Výhledy
8.května 2002
Tak jak se nám šlapalo na dalším májovém výletu? Já nevím čím to je, ale buď se nás sejde 10±2 nebo 20±2. Nikdy nic mezi tím. A tentokrát, což se začne vždy rýsovat tak nejdříve den předtím, šlo právě o výlet se silnou účastí. Již na "Masaryčce" se nás sešlo dost. V přeplněném historickém, hrkajícím a drncajícím "panťáku", který zajišťuje moderní a rychlou dopravu (:-)) na příměstských tratích kolem hlavního města, jsme vyrazili z Prahy vltavským údolím po proudu do Kralup, abychom se pak po téměř stejné trase hezky pěšky vrátili do Prahy. Cesta rychle utíkala. Tahanice o dětský lístek s revizorem (ano, i ve vlacích chodí revizoři), několik procvaknutých uší. Konflikt s jednou slepicí, jejíž objemná taška trůnila zdarma na sedačce, zatímco naše věrná Beninka platící jízdné, navíc brigádnicky vytírající podlahu vlaku, ta asi neměla ani právo na život. V Kralupech jsem udělal inventuru, sešlo se nás osmnáct a ještě navíc i nezvykle velký počet psů, čtyři.
Rychle jsme prošli městem a přešli na druhý břeh Vltavy. Tam už jsme sešli na turistickou stezku, která nás měla vést podél řeky až do Prahy. Bylo škoda, že i na této stezce jsme museli pořád dávat pozor. Jezdilo velké množství cyklistů, a bohužel řada z nich se chová, jako by měli cestu jen a jen pro sebe. Pěšáci přeci jen rychle uskočí, ale nevím, co by takoví dva šlapací šílenci dělali, když by se potkali v nepřehledné zákrutě spolu. Asi by si pěkně natloukli kokosy, z kol by měli šrot a byli by rádi, když by to přežili. Ale dost už stěžování. Trošku jsme měli obavy, jak se vzájemně snese náš psí doprovod. Kupodivu z této strany žádný konflikt nenastal, jak ušlechtilé rasy, tak plebs "von Bahnhof" se snesli bez urvaných uší a vytrhaných chlupů.
Jen já jsme zase dostával za ucho kvůli trase. A už od začátku. Stezka opustila kvůli první zajímavosti na chvilku pěšinu podél vody, aby se na ní po pár metrech vrátila. Zašli jsme si, ale tak deset metrů. Tak mne hned nebijte! Pro někoho může být zajímavý i železniční most. A tenhle je opravdu zvláštní. Most v oblouku se řeší většinou tak, že se poskládá z kratších rovných dílů, tedy taková lomenice. Zdejší most ležící na trati Kralupy – Neratovice sice překonává hlavní tok řeky klasickou příhradovou konstrukcí, ale na neratovickém předmostí jsou pole železobetonová a mostovka je tu vyrobena do skutečného oblouku. A právě tím je most ojedinělý. Kousek za mostem bylo fotbalové hřiště s otevřeným občerstvením. Vím, jak tohle občerstvování hned v začátku brzdí kilometrické výkony výpravy, a tak jsem hnal všechny dál. Ale neuhlídal jsem to. Ještě že máme ta utržená sluchátka. Jinak by jsme snad nikdy nedošli do cíle.
Už zase jsme se odklonili od řeky, tentokrát kvůli opravdu historické památce, "hradozámku" ve Chvatěrubech. Na nevelkém vršku uprostřed vesnice je zajímavá stavba. Jedno křídlo připomíná hradní zříceninu, druhé je zase udržovaný (mírně) zámek. Majitel v 18.století přestavoval zdejší hrad na modernější sídlo, zámek, ale prostě došli finance. A protože tehdy asi přeci jen nebylo v zemích českých tolik bank, stavebních spořitelen, multiservisů a podobných institucí, nechal prostě stavbu nedokončenou. Po návratu k řece jsme se předháněli s lodí plnou písku. I když je tu silný proud, tlačný remorkér si se svým nákladem hravě poradil, a byl rychlejší než my. Trošku se sice zdržel na plavební komoře v Dolánkách, kde se přesune o nějaké tři metry výš, ale tam jsme se zdrželi také. Někteří obdivovali sličného mořského, tedy vlastně říčního vlka na přídi lodi a snili o tom, jak by je zachraňoval v náručí z potápějícího se Titaniku. Ostatní zase sledovali nalepení na plot jak malí kluci práci zdymadla.
Loď rychle zmizela v zátočině, lodník se za námi ani neotočil, a nám nezbylo, než šlapat dál po svých. Kousek nad zdymadlem jsme došli k přívozu do Libčic. Tady měli slabší nátury první možnost ukončit putování a odjet do Prahy vlakem, ale nikdo to nevzdal. Po určení dalšího směru pochodu jsem byl zase téměř bit. I na nejnovějších mapách si turistická značka zkracuje další cestu do Prahy výstupem z vltavského údolí na hřeben a přes Větrušice. Teď je ale stezka, zřejmě kvůli cyklistům, vedena podél Vltavy. Jenže právě Větrušice byly jedním z plánovaných cílů. Ať už proto, že jeden z účastníků tu strávil část svého dětství a chtěl se sem podívat, nebo proto, že to byla plánovaná občerstvovací stanice. Nakonec se nechali všichni přesvědčit, a tak jsme od řeky začali stoupat již neznačenou trasou Větrušickou roklí nad údolí Vltavy. Navigoval nás zdatný turista Petr, který původní trasu znal. Navíc jsme cestou mohli najít přemalované původní značky, a sem tam i zapomenutou značku nezamalovanou. Na vrcholu nás čekaly dva čichové zážitky. Alergici se radovali z kvetoucího řepkového pole a všichni jsme museli přetrpět cestu podél nevábně vonící skládky komunálního odpadu. Třeba i ta byla důvodem přesměrování turistické trasy.
Větrušická hospoda nás překvapila. Žádný luxus, ale dobré pivo a k jídlu typické pivní věci (klobása, sekačka, utopenci, ryby kyselé i slané). A i když ta naše tlupa musí být pro poklidnou vesnickou hospodu šok, obsluha rychlá a příjemná. Z návsi byla další možnost prchnout z výletu, tentokrát autobusem PID. Kupodivu ji využil jen jeden účastník, a to navíc jen kvůli tomu, že měl pracovní schůzku. Ano, někteří pracují i ve svátek. My ostatní jsme ovocnými sady a kolem dalších řepkových polí (to bylo samé kejchání) dorazili k další rokli, u Husince. Na té, narozdíl od větrušické, roste mnohem méně stromů. Za to nám na cestu k Vltavě krásně voněla pod nos kvetoucí mateřídouška. A to už jsme opět na břehu a postupujeme dál proti proudu.
Zanedlouho se před námi objevuje moderní barevná budova velínu dalšího vltavského jezu a zdymadla v Klecánkách. Že je vám to jméno povědomé? Aby ne. Zdejší jez, tedy v pochopitelně v původním provedení, hrál roli v kriminalistické historii. Zde se zachytil v padesátých letech balík s rozřezaným ženským tělem. Skutečný případ, který se stal známý i díky televiznímu zpracování v seriálu Třicet případů majora Zemana. My jsme naštěstí nic takového nenašli a ani jsme si nelezli na nervy, abychom se měli chuť vzájemně rozkrájet. Kousek nad jezem je další, dosud provozovaný a frekventovaný přívoz, tentokrát do Roztok. Z několika variant, které jsem nabízel v plánu výletu k další cestě z tohoto místa, si nakonec většina vybrala cestu přívozem do Roztok. Jen Petr IV. šel se Sárou, jedním z přítomných čtyřnohých miláčků, dál podle řeky po tomto břehu a Drahanskou roklí do Čimic.
Převozník provedl nějakou drobnou opravu na lodi, a pak už jsme se mohli na Titanik nalodit. Nevím proč, ale zdálo se mi, že ponor je nějaký podezřele veliký. No, nebudu vás napínat, ke dnu jsme nešli a po chvilce už jsme přistáli na roztockém břehu. Tady si na své zase přišel čich. Ani raději nechci vědět, z čeho vyrábí zdejší penicilínka, nebo chcete-li efedrinka, léky. Ale smrad to byl hroznej! U roztockého nádraží už další turistiku definitivně vzdala velká část výletníků a vrátila se do Prahy. Nevím zda vlakem či autobusem, mají hodinový interval, a hádejte jak jezdí? No přece současně, jeden vždy ve 49 a druhý v 50. Přeci nebudou cestující rozmazlovat častým spojením do Prahy.
Nás zbylých sedm statečných doprovázených věrnou Beninou, sice již mírně uťapanou, ale hlídající neúnavně své stádečko, vyrazilo na poslední etapu cesty. Z možných variant jsme si nakonec vybrali cestu Tichým údolím na suchdolské Výhledy. Opustili jsme tedy již naposledy a definitivně údolí Vltavy a vilovou zástavbou směřovali údolím k vyhlášené výletní restauraci Maxmiliánka. "Maxa", cenově dostupná, je však již nějakou dobu uzavřena. A protože se z davu ozývalo volání po odpolední kávičce, rozhodli jsme se navštívit naproti stojící kolibu. Varování! Pokud tudy půjdete, ani tam nelezte, tedy pokud jste netrefili první ve Sportce. Má to být restaurant zaměřený na jugoslávskou kuchyni, i obsluha je evidentně rodilá. Budiž. Ale podle cen to vypadá, že to jídlo nosí osobně až z rodné země. Člověk už si tak nějak zvykl, že ho v restauracích občas čekají vyšší ceny, ale co je moc … . Pro ukázku: třetinka piva 40,-, stejně tak dvojka džusu či káva, polévka také od 40,- (fazolačka, které je z kila fazolí vana) a jídla od 130,- výš. No děs a běs. A tak jsme, ostuda neostuda, po přečtení jídelního lístku rychle hledali, kde nechal tesař díru.
Procházeli jsme údolím dál podél potoka kolem několika bývalých mlýnů. Poslední Trojanův mlýn, který jsme míjeli jako poslední, je stejně jako jez v Klecanech dobře známý z televizní obrazovky. Tady naštěstí nešlo o žádný mord či jiný kriminální film. Natáčel se zde dnes již pamětnický seriál Dva písaři. Kousek od mlýna jsme údolí opustili a vystoupali ke kostelíčku sv.Václava, kudy již před týdnem vedl závěr naší cesty z Okoře. I teď jsme se pokusili o večeři ve Starosuchdolské hospodě. A na rozdíl od minulé středy bylo volno. Ale … . No prostě vázla obsluha. Jídlo pro sedm lidí, převážně hotovky, a pár piv v poloprázdné hospodě, to vše na dvě hodiny. To je přeci jen trošku hodně. Když jsme se pak ptal jednoho znalce místních poměrů, jsou tu dvě směny. A právě kvůli jedné z nich bývá pravidelně méně lidí. No prostě trefa. Jinak ale jídlo i pivo ušlo. A tahle večeře už byl vlastně konec výletu. Už jen malinký kousek cesty nás dělil od konečné autobusů na Výhledech, dokud jsme se vrátili do města.
© 2002 Méďa Jéňa