předsilvestrovské čištění hlav na trase
Řeporyje - Holyně - Klukovice - Hlubočepy - Dívčí hrady - Radlice
zakončené posezením v hospůdce U Brouka
29.prosince 2002
Ani netušíte, kolik nadějných krasobruslařů je v řadách medvědích výletníků. Tento výlet by totiž mohl mít klidně podtitul "Bruslíš, bruslím, bruslíme aneb jak upadnout a nic si nezlomit". Ale nesmím to s tím humorem přehánět. Dodatečně děkuji všem účastníkům, že první ledovou třetinu výletu s humorem proklouzali aniž by mne utloukli. A že by jich na mne bylo dost, hlavu na čerstvém vzduchu si přišlo před Silvestrem vyvětrat osmnáct dvounohých a tři čtyřnozí poutníci. Kdo mohl tušit, že ledová kalamita, která Prahu postihla ve čtvrtek, bude i přes poměrně vysokou ranní teplotu v údolí Dalejského potoka ještě trvat. Na místě srazu u autobusové zastávky se nás sešla většina. Když přijel autobus, věděli jsme, že tři opozdilci už běží z nástupiště metra na zastávku. Ale "ochotný" řidič na prosbu o malé posečkání odsekl, že měl být už dávno pryč a musí jet. Přitom do Řeporyj, odkud se vrací zpět, je to 10 minut jízdy. V autobuse jsme byli stejně jen my. Navíc měl na konečné v Řeporyjích určitě dostatečnou pauzu, protože tam ještě po našem příjezdu stál předchozí autobus. Tak nevím, ale myslím si, že mohl tu minutku počkat. Naštěstí se tak moc nestalo, ještě že máme utržená sluchátka, a tak nás opozdilci díky naší mobilní navigaci cestou doklouzali. Na náměstí v Řeporyjích čekali další dva medvídci, kteří na náš výlet přijeli vlakem od Rudné po trati, která nás bude provázet většinu cesty do Prahy.
Cukrárna, o které jsem se chtěl původně zmínit v pozvánce na výlet, byla zavřená. Ještě že jsem to nesliboval. Ti, kteří by se těšili na kávový dýchánek, by mi určitě pěkně vyčinili. Takhle my nic nebránilo zavelet k odchodu. První metry po hlavní ulici v Řeporyjích nenasvědčovaly, že by mohly nastat nějaké komplikace. I když je pravdou, že boční některé uličky vypadaly nebezpečně. Po odbočení z hlavní ulice už trošku přituhlo, ale protože tu jsou rodinné domky, ještě stále se tu dalo jít přes posypané ostrůvky ledu. Pak už ale cestu kryl nepřerušený příkrov ledu a naše chůze se stala velkým dobrodružstvím. Nemyslete si, ona to není legrace, když upadne medvěd. To pak mají v Austrálii zemětřesení, v Japonsku tsunami a tak .... . Hrdinové a pohybově nadaní jedinci balancovali hrdě středem cesty. My ostatní jsem i za cenu prodírání křovím raději volili, pokud to jen trochu bylo možné, cestu porostem podél cesty. A to nás čekaly ještě náročnější části cesty. Prvním byl u bývalého mlýna sestup k mostku přes potok. Jak se pohybovat po šikmé ledové ploše, kdy i ve stoji spatném se začínáte zvolna klouzat dolů? Chytit se není čeho, obejít není kudy, ... . Ale zvládli jsme to bez úhony. Kousek za potokem odbočuje polní cesta k bývalému strážnímu domku železniční trati. Podle "umělecky" provedených varovných cedulí máte pocit, že tam sídlí nějaký supertajný vládní objekt. Při bližším pohledu zjistíte, že střechu tvoří linoleum a igelit, stavba trošku kulhá a vůbec to vše vypadá divně. Opuštěný polorozpadlý domek a okolní pozemky jsou podle mne takový soukromým královstvím extravagantního chovatele. Přiznám se, že nevím, zda tam sídlí legálně či ilegálně.
Teď si naše nohy mohli chvíli odpočinou pohodlnější chůzí po pruhu trávy na okraji pole. Ale ne na dlouho. Čekala nás cesta kolem bývalé továrničky připomínající opět kluziště. Továrnička, stejně jako nedaleký mlýn, je již jen ruinou, na které se podepsal nejen věk, ale i nejeden kutil a bezdomovec. Cestu bohužel nešlo nijak obejít, a tak jsme museli všichni odvážně dobruslit kolem továrny až na plácek, který připomínal již skutečné kluziště. Protože naše další cesta už se nedala snadno popsat, chvilku jsme tu počkali na opozdilce. Čas nám zpestřili čtyřnozí kamarádi. Vděčně se vrhali za hozenými klacky a dost nechápavě sledovali svoje nohy, jak si dělají co se jim zlíbí, ale rozhodně ne to, co dělat mají. Naše cesta dál vedla pěšinou nad hlubokým údolím potoka. Když jsme po chvíli zavelel k sestupu dolů po prudce se svažující stezce, nikdo mi na to neskočil. Musel jsem tak s pravdou ven, ukázat jinou cestu než tuto letní zkratku. I další část cesty až na okraj Holyně byla umrzlá, ale dalo se tu většinou jít po okraji cesty, kde led nebyl jako zrcadlo. Ani mezi holyňskými zahrádkami nebyla situace lepší. Tady mi taky došel film. Při výměně za nový mi ostatní utekli, a tak jsem si cestu zkracoval po pěšině, kudy se chodilo před zbudováním mostku přes potok. Vzal bych tudy i ostatní, ale když tak pospíchali ... jejich škoda. Přišli totiž o mojí baletní kreaci na téma led, šikmá plocha a slabé větvičky. Móóóc hezké to bylo. Ale nespadl jsem. Další část cesty už byla pohodlnější, na pěšinkách v údolí se voda stačila před zmrznutím z větší části ztratit.
Na plácku pod Klukovicemi jsme si udělali malou přestávku. Nikdo nechtěl využít služeb zdejšího bývalého koupaliště. Nabízel jsem možnost koupání, ale nějak v našich řadách zrovna nebyl žádný lední medvěd. Koupaliště už stejně připomínají jen betonové zbytky bazénu se schodištěm a dva cypřiše. Některé jsem stejně nemohl přesvědčit, že prostor sevřený z obou stran betonovou zdí na šířku necelých dvou dnešních plaveckých drah byl kdysi vyhledávaným přírodním koupalištěm. V nedávné době se tu alespoň objevilo pár houpaček, prolézaček a pískoviště, na kterých mohou alespoň děti z nedalekého barrandovského sídliště strávit pár chvil pohybem na čerstvém vzduchu. Nás už ale čekal další postup po proudu potoka směrem ku Praze. U nedalekého domku jsme se rozhodovali, zda pokračovat dál údolím nebo vystoupat po žluté značce nahoru a dál pokračovat po stráních nad ním. Vzhledem ke stavu terénu nakonec vyhrála pohodlnější a bezpečnější cesta údolím po asfaltce. Na okraji Hlubočep jsme zašli ke zdejšímu jezírku. Jezírko sevřené ze tří stran hladkou skálou spadající kolmo do vody vzniklo zatopením bývalého lomu. Voda byla výjimečně čistá, ale opět nikoho nezlákala ke koupání, byť někteří s tím původně vyhrožovali. Jinak je to s čistotou jezírka trošku problém, nemá totiž povrchový odtok. A tak vše, co spadne na hladinu, tu zůstává. A lidi jsou bohužel někdy čuňátka.
Těsně před kamenným viaduktem, kterým údolí překonává železniční trať "Pražského Semmeringu", došlo opět k rozhodování o dalším směru putování. Část poutníků už toužila po útulné hospůdce. Tady a hned. Ale nebylo jim dopřáno, byla objednané jiné občerstvovací zařízení. Abych odvrátil pokušení, změnili jsme směr a začali stoupat nad hlubočepské údolí. Cestou jsme zašli na vyhlídku, ze které je vidět na hladinu jezírka, u kterého jsme před chvílí byli. U hřiště byla cedule, lákající unavené pocestné na občerstvení. Ale ani u těch největších žíznivců nevzbudila tolik důvěry, aby šli zdejší podnik vyzkoušet. Pak už jsme dosáhli nejvyšších míst našeho putování a po pěšinách putovali nejprve nad hlubočepským a posléze i vltavským údolí. Je odtud výhled na celou jihozápadní část Prahy a z Dívčích hradů pak i na Smíchov, Petřín a centrum města. Když jsme se dost pokochali vyhlídkou, prošli jsme malým sídlišťátkem k autobusové zastávce. Bohužel nám spoj ujel těsně před nosem, a tak nezbývalo než ještě projít kousek zdejší vilovou čtvrtí do Radlic a přes lávku ke Smíchovskému nádraží na tramvaj. Tou většina z nás odjela na předem domluvené zakončení turistické sezóny.
Konec výletu byl v hospůdce U Brouka, která nám poskytuje pravidelně azyl i pro naše středeční setkání. Tímto děkujeme "Broučkům", že pohotově povolali do služby kuchaře. Dokázali tak rychle bez problémů nakrmit a napojit tlupu hladových medvědů. Strávili jsme tu velmi příjemný podvečer. A to byla tečka za výletní sezónou 2002. Doufám, že už se pomalu připravujete na sezónu další a zachováte svoji přízeň i výletům v roce 2003.
© 2002 Méďa Jéňa