Májový výlet za českou historií a bílou paní
Zákolany - Budeč - Nový mlýn - Okoř - Malé Číčovice - Tuchoměřice - Sv.Juliána - Horoměřice - Kozí Hřbety - Výhledy
1.května 2002
I když byl tento třetí letošní výlet naplánován narychlo, sešlo se nás v Praze u vlaku deset a jeden pes. Byla to kombinace klasických medvědích výletníků a členů Perfidního divadla. Další dva medvědi, kteří na Okoř vyrazili nezávisle na nás, se k nám přidali alespoň na cestu k Okoři v Zákolanech. Televizní rosnička nelhala, a tak nás celou cestu provázelo nádherné slunečné počasí.
Ze zákolanského nádraží jsme prošli přes zdejší náves, kde stojí v životní velikosti socha zdejšího rodáka, Antonína Zápotockého. Kolem jeho rodného domu jsme začali stoupat na hřeben k Budči. Člověk nemůže vědět vše. Netušil jsme tedy, že naši výpravu tu budou ohrožovat koně, ať už čtyřnozí nebo skrytí pod kapotou čtyřkolových miláčků svých lenošivých pánů. Na loukách kolem Budče totiž zrovna probíhalo jakési setkání koníčkářů. A dnes se už i koně na svoje srazy nechávají hezky vozit autem. Budečský kostelík sv.Petra a Pavla byl upraven z původní rotundy založené údajně již kolem roku 900 knížetem Spytihněvem. Historie Budče sahá až do doby bronzové, kdy zde bylo sídliště lidu knovízské kultury. Tedy aby bylo jasno, paneláky ne, tenkrát vypadalo sídliště přeci jen trošku jinak než dnešní králíkárny. Později sem přicházejí první Slované a na přelomu 9.-10.století tu bylo jedno z hlavních sídel Přemyslovců. Tak prosím, od knížat až po dělnického prezidenta.
Skutáleli jsme se zpět do údolí Zákolanského potoka a když jsem si stihl pohotově vyfotografovat jeden z mála vlaků jezdících po zdejší lokálce, pokračovali jsme proti jeho proudu dál k Okoři. Kolem několika bývalých mlýnů jsme došli až k viaduktu, kterým již zmíněná lokálka přechází z jedné strany na druhou. I když kamenný viadukt vypadá bytelně, podle spadaných mohutných kvádrů a pomocných ocelových svorníků je lépe, když po něm jede vlak, stát raději asi dál. A určitě by mu slušela oprava. Jenže má smůlu, neleží na žádném koridoru, ale jen na nějaké obyčejné trati.
Trať údolím Zákolanského potoka byla součástí Pražsko-duchcovské dráhy ze Smíchova přes Rudnou, Středokluky, Podlešín a Slané do severočeských uhelných pánví. Byla zprovozněna v roce 1873. Já ještě pamatuji, když motoráčky, jezdící na této trati byly ideálním prostředkem na výlet. Vyjížděly ze smíchovského "Severního nástupiště" po bývalé Buštěhradské dráze přes známé viadukty v Hlubočepích přes Prokopské údolí, pak se na moment ukázalo nádherné panorama Prahy zpod Dívčích hradů, mezi zastávkami Cibulka a Jinonice se otevřelo údolí Motolského potoka, tehdy ještě bez dominant všech zdejších nemocnic. Na Zličíně se děti dozvěděli historii zdejší nádražní břízy, zasazené podle pověsti kdysi dávno slavným loupežníkem Babinským. Od Hostivic pak lákalo děti z oken vlaku sledovat starty a přistávání letadel na ruzyňském letišti. A z nádraží v Noutonicích je to už jen necelé dva kilometry pěšky na Okoř. Dnes je takovýto výlet téměř nerealizovatelný. Ze Smíchova vyjíždí jen minimum vlaků, v Hostivicích by Vás vyhnali na náhradní autobus, který již mnoho let nahrazuje vlak na vyloučené trati v úseku Hostivice - Středokluky, aby vás pak ještě na dvě zastávky přeložili zpět do vlaku. Tak každý jede, ať už za prací nebo na výlet, raději na autem nebo autobusem a trať úspěšně zkomírá.
I my jsme trať opustili a pokračovali dál podél potoka k nedalekému Novému mlýnu. Teda, to je chaloupka. Patří zřejmě nějakému sochaři. Budovy jsou citlivě zrekonstruovány bez zbytečných modernizačních zásahů. Jen zahrada, upravená jako park, určitě není původní, ale to nijak nevadí. Moc hezké místečko. Ještě kousek cesty, a čekal nás přechod na druhý břeh potoka. Většina využila betonovou lávku, ale našli se i hrdinové, které lákalo překonat potok po kládě ležící přes oba břehy. Těšili jsme se, že tam někdo spadne a bude trošku legrace. Jenže i touto cestou se dostali všichni na druhý břeh suchou nohou. Kolem dalšího, bohužel tentokrát nepříliš udržovaného mlýna jsme došli ke klasickému chatovému sídlišti. Takové zdrcnuté Jižní město. Ve všední den tatramatky rodeo v paneláku. A o víkendu, když se blbě otočím, tak sousedovi shodím talíř ze stolu. Než chatu v takovéhle kolonii, to raději nic. Pak už se údolí sevřelo a po chvíli na nás vybafl hrad Okoř.
Jeden slunný volný den uprostřed týdne. A tak není divu, že to tu vypadalo jak uprostřed Václaváku. Davy cyklistů i pěších turistů se rozhodlo dobýt zdejší hrad. Jenže dnes už rytířské turnaje a obléhání hradu nejsou v módě. A tak jsme si, jako všichni, zakoupili vstupenky, a sličná kastelánka nás do hradu vpustila hlavním vchodem a bez boje. Tři zajímavosti. 1/ Okoř, i když zvenku to tak nevypadá, je hrad velice rozsáhlý. A to třeba i ve srovnání s Točníkem. Měl třeba i vlastní pivovar. 2/ Bílá paní, co šla už dávno spát existuje jen v písničce. I když na hradě Okoři světla nehoří, žádná zdejší pověst o bílé paní nehovoří. 3/ Rozkrádání majetku není moderní vynález. Víte, proč je okořská věž z poloviny zborcená? Zdejší hrad i panství vlastnili jezuité. Když potřebovali, tak si z Okoře si "vypůjčili" něco stavebního materiálu pro své hlavní sídlo v nedalekých Tuchoměřicích. A proto hrad vypadá, jak vypadá.
Hrad Okoř je zbudován na nevysokém čedičovém ostrohu, který obtéká ze tří stran Zákolanský potok. Ostroh skutečně nijak nevyčnívá, a tak i hlavní věž na vás vykoukne až na poslední chvíli. Hrad byl založen ve 14.století na ranně gotické kapli. Ta pocházela z druhé poloviny 13.století a předložka "na" je zcela na místě. Když navštívíte hrad uvnitř, zjistíte podle zazděných oken, že základy hlavní hranolové věže vznikly obezděním původní kaple. Původní hrad měl na horním nádvoří dva paláce a již zmíněnou věž, jejíž zbylá polovina je dominantou hradu. Ve 2.polovině 15.století byl nejen rozšířen "horní" hrad, ale zbudován i hrad "dolní" spolu s hospodářskými budovami, a to včetně vlastního pivovaru. Hrad změnil několikrát majitele. Je jedním z mála českých hradů, které nezbudovala šlechta, ale neurozený zbohatlík, v tomto případě pražský konšel František Rokycanský. Poslední majitel, Hynek Bořita z Martinic, jej odkázal s celým panstvím pražským jezuitům. Ti jej sice využívali a udržovali, ale později byl opuštěn, částečně rozebrán a začal pustnout. Zříceninu od roku 1920 vlastnil a udržoval Klub českých turistů.
Prohlídka hradu nás vyčerpala. Nakonec se nám i přes davy turistů podařilo získat místa ve zdejší občerstvovací stanici. Mají tu vyhlášené klobásy, jen bylo škoda, že vrchní grilovač roztápěl od rána spíš sebe než gril, a tak klobásy byly jen ovoněné kouřem, ale určitě ne ohřáté. Ještě pivo, v "hradní" cukrárně zmrzlina, aby jsme měli rychlejší krok, a mohli jsme vyrazit na další cestu. Podél louky, kde se občas konají historické bitvy jsme došli do vsi a kolem hráze zdejšího rybníka jsme pokračovali proti proudu potoka do Malých Číčovic. Ve zdejší hospodě (kde taky jinde), také celkem slušné, na nás čekali naši dva psovodi, kteří se nechtěli zúčastnit prohlídky Okoře a šli napřed. Tady už jsme opustili potok a začali stoupat ke zdejší hezké kapličce. Přes vrch zvaný Svatý Salvátor jsme došli do Tuchoměřic. Právě zdejší tvrz, přebudovaná na zámek, byla nakonec zrekonstruována v 17.století na rezidenci a hlavní sídlo majitelů zdejšího panství, jezuitů, vládnoucích tvrdou rukou svým poddaným.
Dnes už i sem ale dorazilo "podnikatelské baroko", jak jsme se mohli přesvědčit cestou přes obec. Za Tuchoměřicemi nás nás čekal největší kopec z celého výletu. Listnatým lesem jsme museli vystoupat k rozcestí lesních cest zvanému Svatá Juliána s barokním křížem na mohutném pískovcovém podstavci. Ještě kousek lesem, pak po polní cestě, kolem nové "milionářské čtvrti" a už jsme v Horoměřicích. Tady se jedna část výpravy odděluje a již odjíždí autobusem do Prahy. Ale našlo se nás i pár, kteří jsme se rozhodli ještě pokračovat. Doplnili jsme tedy v Sokolovně tekutiny a pokračovali dál. Polní cesta z Horoměřic vede střídavě kolem polí a ovocných sadů. Je škoda, že se trošku pokazilo počasí, zdejší hřeben leží natolik vysoko, že umožňuje dobrý výhled na nejen na Říp, jehož obrysy byly vidět, ale na celé České Středohoří a také počátek Krušných hor.
Přešli jsme silnici do Suchdola a stezkou sevřenou křovím jsme vystoupali na hřeben Kozích hřbetů, pás skalních útvarů z buližníku, křemenné horniny. I z vrcholků Kozích hřbetů je hezký výhled do kraje. Pod námi začíná Tiché údolí, kterým odtud pokračuje turistická značka až do Roztok, naproti nám hlídá vstup do údolí Holý vrch. My už po stezce do Roztok ale nepokračovali. Po pěšince jsme chtěli dojít k poli a podél něj k nedalekém kostelíčku. Cestička ale po chvíli zmizela do ztracena, a tak nám nezbylo než svést bitvu s divokou přírodou (dotěrné ostružiníky a pálivé kopřivy). Kostelík sv.Václava je trošku zvláštní stavba. Svojí věžičkou s otevřeným pohledem na zvon připomíná třeba španělské kostely. Jen trošku děsí jeho původní účel. Stojí totiž uprostřed někdejšího morového hřbitova. Ale určitě je hezčí než kýčovitá stavba v nedaleké zahradě. Pro nás bylo zážitkem, když nám rodiče v létě na zahradě postavili stan. Tady si dal někdo práci, a zbudoval za domem obyvatelnou zmenšeninu hradu.
Nás už ale čekala jen cesta na suchdolské Výhledy ke konečné autobusu a jízda do Prahy. Tak taková byla naše cesta na Okoř.
© 2002 Méďa Jéňa