Za tajemstvím na Zlenicích hradě k Sázavě
Senohraby - Zlenice - Hvězdonice - Dubsko - Čerčany
2.listopadu 2002
Jak jsem psal v pozvánce na tento výlet, počasí nám opravdu ukázalo, že nemíní být stálé. Po nádherném pátku se sobotní ráno probudilo celé ubrečené. A tak jsem ani nečekal, že se někdo výletu zúčastní. O to víc chci poděkovat dalším devíti výletníkům za to, že i v tomto počasí vyrazili. Kdo umí počítat, došel k tomu, že nás podél Sázavy šlapalo deset.
Po ranním dešti už na vršovickém nádraží jen mžilo. Říkali jsme si, že to tedy nebude tak hrozné. Ale v Senohrabech nás drncající letitý "panťák" vypustil opět do slušného lijáku. Nebránil jsem se tedy, když naše první kroky vedly rovnou do hospůdky u nádraží, která právě otevřela, jako kdyby na nás čekala. Po dobré dršťkové a horkých či lihových nápojích (jak kdo měl chuť) se nám trošku zvedla nálada, a tak jsme po půl hodině odvážně vyrazili na cestu. Déšť už opět téměř ustal. Naše cesta vedla nejprve lesem po turistické cestičce podél trati nad údolím Mnichovky. V místě, kde trať po mohutném náspu s propustkem překonává jedno z bočních údolí nás čekal sestup do údolí. Přiznám se, že tento sestup byl jediný úsek cesty, ze kterého jsem měl strach. Přeci jen mokrá lesní půda, navíc pokrytá vrstvou spadaného listí, ... . Prostě jsem čekal, zda náš sestup neskončí nějakým bolestivým pádem na sedací sval a, což by bylo horší, velkou zásobou hlíny tamtéž. Ale jak se ukázalo, jsme šikovní kluci, a tak i tento kritický úsek jsme zvládli na jedničku.
Pak už nás jen čekal kousek cesty k soutoku Mnichovky se Sázavou, zpestřený přeskakováním četných louží a přelézáním čerstvých polomů po nedávné vichřici. Vystoupali jsme na ostroh, na kterém hlídá soutok zřícenina hradu Zlenice. Ten vznikl pravděpodobně na počátku 14.století, ale už ve druhé polovině 15.století byl pobořen vojsky Jiřího z Poděbrad a nebyl nikdy obnoven. Stoletou historii hradu dnes připomíná hluboký, dnes již zalesněný příkop, torzo vstupní brány, zbytky obvodových zdí a dominantou je zbytek hradního paláce. Pokud by jste se k hradu vypravili, nepřehlédněte jeden zajímavě rostlý strom. Za zbytky paláce, kde se pod maliním skrývá zbytek okrouhlé věže a studny, najdete jakoby na vrcholu hradeb dub, který při hledání půdy rozprostřel do velké celistvé deky svoje kořeny.
Pravda o Zlenicích a Hlásce? Při návštěvě se rozproudila živá debata o tom, zda zde je hrad jeden nebo dva. Někdo mluví o hradě jako o Hlásce, jiný o Zlenicích. Na mapách je pak v této lokalitě někdy zakreslen jeden hrad, jindy dva hrady na témže ostrohu a jindy zase dva hrady, z toho jeden na protějším svahu pod tratí. Kde je tedy pravda? Těžko říct. I informace z důvěryhodných pramenů se rozcházejí. Nejjednodušší je vysvětlení v jednom z pramenů. Hrad je jen jeden, a to Zlenice. Název Hláska je pak názvem lidovým. Jiný pramen ale uvádí, že se na protějším břehu Mnichovky pod tratí skutečně dochovaly stopy opevnění. Ostroh nad dnešní plovárnou je překopán příkopem a valem, za kterým jsou nepatrné pozůstatky dvou čtvercových věží. Tomuto místu se říká Hlásky a s největší pravděpodobností bylo předsunutým opevněním zlenického hradu. Tak si vyberte, kde je pravda.
Od hradu jsme se vrátili k sázavským lázním jako vystřiženým z hrabalovských filmů. Chybělo už jen sluníčko, pánové v pruhovaných plavkách, dámy se slunečníky. Prostě tento způsob léta ... tedy podzimu zdá se nám poněkud nešťastným. I převozník z přívozu do Zlenic ležících na protějším břehu Sázavy si asi kurýruje revma někde u moře. Mohli jsme se vydat krátkou trasou po proudu řeky přímo do Čerčan. Ale vytrvali jsme, nejsme přeci žádní margarínoví kluci, a vyrazili po původně plánované trase proti proudu řeky do Hvězdonic. Tady jsme přešli na druhou stranu řeky a začali se vracet po druhém břehu po proudu řeky. Tady nás čekalo trošku sportování. Nejprve jsme museli překonat potok, kde kdysi byla možná lávka. Při mé minulé cestě se dalo přejít po kamenech, ale ty zaplavila zvýšená hladina řeky. A tak nezbývalo než riskovat skok z jednoho kluzkého břehu na druhý. Ale překonání vodního toku se naštěstí obešlo bez nedobrovolné koupele. Další překážkou pak byly četné hluboké bahnité louže po celé šířce cesty. Tady sice bohužel utrpěla trošku čistota nohavic našich kalhot a bot. Ale to už tak nějak k podzimním výletům do přírody stejně patří. Po překonání těchto překážek jsme dorazili do podhradí další zříceniny hradu Dubá, někdy též zvaného Stará Dubá.
Nikdo my nevěřil, že tady zdejší lokálka, jinak součást "Posázavského pacifiku", projíždí přímo hradem, tedy tím co z něj zbylo. Pochopitelně to nebyl původní plán hradního pána. Asi by rychle hnal cizáky, jezdící mu přes hrad s dunícím železným ořem, řítícím se závratnou rychlostí pod jeho okny. Navíc objekty dole u řeky nejsou vlastní gotický hrad Dubá, ale pozůstatky středověkého městečka Odranec. To bylo mohutnými hradbami spojeno s opevněním hradu. Vstup pak střežila mohutná věž s bránou. A právě kolem pozůstatků věže dnes duní závratnou padesátkou posázavské motoráčky. Projektanti ve snaze ochránit trať před rozvodněnou řekou ji vedli co nejblíže u úbočí kopců. A tak dnes vlak projíždí středem někdejšího městečka. Pozůstatky vlastního hradu jsou na ostrohu nad Odrancem. Nevede tam žádná značená cesta a stezička, po které se tam dá vyšplhat, nebudila zrovna v tom deštivém dni mnoho důvěry. A tak nám návštěva zříceniny zůstala jako program na další výlet.
Mimochodem, sázavské hrady trpí zřejmě nějakým prokletím. Zlenice byly živým hradem jen půldruhého století. Dubá je na tom o něco lépe, ale jen asi o sto let. Pak už hrad také jen pustl.
Přešli jsme trať a po značce jsme začali stoupat roklí dál od řeky. Ještě než jsme vyšli z lesa, začalo zase intenzivně pršet, a vypadalo to, že už na stálo. Prošli jsme rychle osadou Dubsko. Posledním cílem našeho výletu mělo být slovanské hradiště nad obcí Lštění, v jehož středu stojí dominanta sázavského údolí, kostelík svatého Klimenta. U rozcestí, kde jsme měli k hradišti odbočit, už z nebe tekly doslova proudy vody. Prostě zlatý hřeb. A tak došlo k další změně plánu. Stejně nás čeká ještě návštěva hradu Dubá, a tak i hradiště jsme přesunuli na příští výlet. Vzali jsme to nejkratší cestou do Čerčan. Tam jsme se na začátku zastavili v malé hospůdce na něco malého k snědku a něco pro zahřátí. Ještě nás čekal kousek na nádraží, odkud nás "panťák" trošku navlhlé, ale celkem spokojené, odvezl zpět do Prahy. Pokud mám informace, tak výlet nikdo ze zúčastněných neodstonal a snad se i docela líbil. A tak, i když nám počasí nepřálo, troufám si říci, že výlet se podařil.
© 2002 Méďa Jéňa