Další putování po okraji Prahy, tentokrát za historií
Veleslavín - Divoká Šárka - Liboc - Hvězda - Bílá Hora
19.ledna 2002
Pro zahájení 3.výletnické sezóny v roce 2002 jsem vybral, stejně jako pro loňský poslední výlet, jen procházku okrajem Prahy. Tak trošku jsme navázali na výlet minulý, ale místo výhledů na Prahu nás tentokrát provázela místa spjatá s naší historií. Setkali jsme se u tramvajové zastávky nedaleko veleslavínského nádraží. Sešlo se nás zase přes deset, a to včetně naší věrné psí průvodkyně Beniny. Prošli jsme vokovickými vilkami a kolem areálu TJ Aritma sestupovali do údolí Šáreckého potoka. Oblast Divoké Šárky nese stopy osídlení již z doby kamenné. Z rozlehlosti zdejších archeologických nálezů se dá usuzovat na to, že zde bylo také jedno z významných slovanských sídlišť. Podél potoka jsme došli až k výletní restauraci "Pod Dívčím skokem". Překvapilo nás sice, že bylo otevřeno, ale trošku mrzelo, že Beninka musela zůstat na mrazu, i když jsme byli jediní hosté. Trošku jsme také nepochopili systém kuřácké a nekuřácké části jediného sálu restaurace. Ale jinak, pokud budete mít cestu do Šárky, můžeme doporučit. Jedna polévka, ohřívané uzeniny a typické pivní české lahůdky jako utopenci, naložený hermelín, zrající sýry, to vše za rozumnou cenu. Na občerstvení unaveného výletníka ideální, v sezóně zde mají otevřenou i zahradní restauraci.
Po občerstvení jsme prošli pod Dívčím skokem, skalním ostrohem, který hraje důležitou roli v pověsti o Ctiradovi a Šárce. Pak už jsme míjeli zdejší koupaliště. Žádný odvážný otužilec se ale mezi námi nenašel. A tak jsme pokračovali dál proti proudu Šáreckého potoka. Údolí se kousek za koupalištěm prudce zužuje do soutěsky Džbán, která dala jméno nedaleké dobře známé přehradní nádrži. Před milióny let tekl Šárecký potok o několik desítek metrů výše v měkkých křídových usazeninách, kde si zvolna vyhluboval řečiště. Když pak narazil na tvrdé buližníky, neměl již kam uhnout. A tak, aby se moc neunavil, vyhloubil si v trvdé hornině právě jen tuto úzkou soutěsku, oddělující Šestákovu a Kozákovu skálu. Šárka je vyhlášena jako chráněné území, a to především díky bohatosti zdejší flóry. Pod sněhem toho sice mnoho vidět nebylo, ale jinak tu najdeme vše od teplomilné stepní květeny na osluněných skalách přes potoční olšiny v údolí až po vzácné druhy mechů a kapradin na zastíněných severních skalách.
Od soutěsky se odvážní po namrzlých schodech, ostatní sice oklikou, ale bezpečněji po silničce, vyšplhali k Evropské třídě u konečné tramvají Divoká Šárka. Prošli jsme starou Libocí, kolem kostela sv.Fabiana a Šebastiána. Pak už jsme brankou vstoupili do obory Hvězda. Tu založil roku 1534 král Ferdinand I. na pozemcích odkoupených od břevnovského kláštera. Byla vyhrazena výhradně pro lovecké kratochvíle krále a jeho dvora. Její výsostné postavení ještě zdůraznila mohutná zeď se dvěma branami, postavená po celém obvodu v letech 1541 až 1543. Počátkem 19.století se změnila v přírodní park protkaný cestičkami. Nás jedna z pěšinek zavedla ke stejnojmennému letohrádku. Zdaleka viditelnou stavbu s půdorysem šesticípé hvězdy dal postavit v letech 1555 až 1556 syn Ferdinanda I., arcivévoda Ferdinand Tyrolský. podle vlastního návrhu. Její vnitřní štuková výzdoba, představující výjevy z řecké mytologie, řeckých a římských dějin, je považována za jeden z nejkrásnějších projevů renesance v Čechách. Dnes zde jsou muzejní expozice. Chvilku jsme počkali na posilu týmu, než jsme vyrazili dál.
Od letohrádku jsme sešli do údolíčka a v místě zvaném Světlička jsme opustili oboru. Právě tady probíhaly poslední boje bělohorské bitvy a zde vykrvácely moravské jednotky, které se odmítly vzdát. Vystoupali jsme až na vrchol Bílé hory. Ten byl se svými 380 metry nad mořem do přidružení některých vnějších obcí k velké Praze v roce 1974 nejvyšší kótou na katastrálním území Prahy. V roce 1920 zde byla navršena mohyla a osazena pamětní deska na paměť bělohorské bitvy. Právě tady 8.listopadu 1620 skončilo osudnou bitvou české stavovské povstání, na jehož počátku byla v květnu 1618 defenestrace místodržících z oken pražského hradu a úplným koncem byla poprava vůdců povstání 21.června 1621 na Staroměstském náměstí a následné mohutné konfiskace majetku. Většina vojáků na Bílé hoře byli najatí žoldáci. A právě žoldáci z Thurnova pluku, když zjitili, že budou hlavním cílem císařských, vzali do "zaječích". Ihned strhli většinu ostatních, a tak jen část dvou starších českých pluků a část jednotek placených moravskými a slezskými stavy bojovala předem prohranou bitvu. Bělohorská bitva by mohla být jen epizodou, nebýt toho, že válečná rada Bedřicha Falckého konstatovala zbytečnost dalšího vojenského odporu. "Zimní král" a předáci šlechty utekli do Slezska, česká stavovská opozice pak kapitulovala, a tak tato hodinová srážka na dlouho ovlivnila osud českého národa.
Ale už dost historie, aby se nám nezavařila šedá kůra mozková. Prošli jsme vilkami ke konečné tramvají na Bílé hoře, ještě jsme si zašli na "jedno" do Velké hospody, která vznikla z původního kláštera servitů (už zase historie, ach jo). Prostory sice trošku ponuré, ale stylové, hotovky slušné a za rozumnou cenu. Pak už nás tramvaj odvezla do centra. A večer se nás část jako obvykle ještě sešla "U Rudolfa".
© 2002 Méďa Jéňa