Domašín - Louňovice pod Blaníkem - Velký Blaník - Vlašim
sobota 28.června 2003
Když jsme minulý rok cestovali na dovolenou do jižních Čech kolem říčky Blanice u Vodňan, začali někteří z našich řad stěhovat do její blízkosti i slavný vrch Blaník, kde podle pověsti spí blaničtí rytíři. A tak jsme se trošku zalekl slabé úrovně zeměpisných znalostí a rozhodl, že musíme na Blaník vyrazit, aby bylo jasné, kde leží ve skutečnosti. Tento výlet nás teď, jako poslední před prázdninami, právě čeká. Jen pro zajímavost ještě dodám, že i kraj pod Blaníkem má svoji říčku jménem Blanice, která ale nemá s tou jihočeskou krom jména nic společného.
Krásné počasí vytáhlo na prázdninový výlet překvapivé množství medvědů a medvědích příznivců. Část se nás sešla ráno na vršovickém nádraží. Rychlík přijel z hlavního nádraží včas a z jednoho kupé už na nás mávala další část výpravy. Půlhodinka cesty do Benešova rychle utekla, tady se k nám přidala další skupinka poutníků jedoucí z Prahy na opačném konci vlaku. Přestup na lokálku se zdařil a po chvíli jsme začali drncat směrem k Vlašimi. Motoráček si viditelně oddechl, když jsme v Domašíně vystoupili.
První část cesty vedla po silničce v příjemném stínu lesa. Auta tu nejezdila žádná, jen jedinkrát jsme museli uhnou do příkopu, když nás míjel kombajn. Nikdo z nás nechtěl zkoušet, zda je silnější. Prošli jsme jednou z mnoha zdejších Lhot, Nesperskou Lhotou, a dál už pokračovali po lesní cestě. Cesta ubíhala jako vždy za družného klábosení, někteří sebrali tu a tam borůvku či jahodu. A já udělal jednu chybu. Nešel jsem v čele a místo sledování značek taky tlachal. Stalo se tedy, že jsem naprosto přehlédl zarostlou cestičku, po které z pohodlné lesní cesty odbočovala turistická značka. Bohužel jsme na chybu přišli tak pozdě, že jsme raději zvolili chůzi oklikou než návrat zpět. Na kilometry to vyšlo asi stejně. Tak se rázem z dvaceti kilometrů stalo kilometrů pět a dvacet, což jsem pro jistotu před většinou tajil až dokonce a tvářil se, že jdeme stále podle plánu.
Když jsme na této neznačené trase odbočovali u jedné hájovny, začal jsem postrádat dva členy výpravy. A tak ke slovu přišlo utržené sluchátko. Ještě že ty mobily máme. Zjistili jsme, že v lese šli v družném rozhovoru kus za námi, a na rozdíl od nás tu správnou odbočku neminuli. A tak se z konce výpravy dostali daleko před naše čelo. Počkali na nás tedy ve vesničce Veliš. Díky navigační chybě se povedlo, že přesně v momentě, kdy se ve Veliši opět sešla celá železniční část výpravy, projížděl tudy autobus z Prahy, kterým putovala autobusová část výpravy. Vystoupili tedy hned a ten kousek cesty do Louňovic, kde byl původně plánován sraz, absolvovali spolu s námi už pěšky.
Do Louňovic jsme dorazili krátce před polednem. Začali jsme se tedy poohlížet po nějaké občerstvovací stanici. Na náměstí byly hospody dvě. Jedna taková klasická vesnická nesoucí stopy socialistické architektury a druhá "Zámecká" v místním zámečku. Lákavěji vypadala ta druhá, jen jsme měli obavy z cen. Ale přesto většina skončila právě v této restauraci. Můžeme vám při putování do tohoto kraje "Zámeckou restauraci" v Louňovicích s klidem doporučit. Hotovky tu sice nemají, to teď skoro nikde, ale minutky z kuřecího či vepřového masa kolem 70 korun, dobře udělané a slušné porce. Tady nás došla také poslední skupinka výletníků. Ti si nechávali ve Vlašimi auto a původně nás chtěli dojít už v Nesperské Lhotě. Neb ale také trochu bloudili, dohnali nás až nyní. Teď tedy byl náš houf kompletní, a tak vám prozradím, že se nás sešlo dvacet jedna dospěláků, dvě děti a tři psi. To už je docela slušná tlupa.
Po poledním posilnění nás čekala nejnáročnější část, výstup na Blaník. Z Louňovic kousek po silničce, pak značka odbočila do lesa. Naštěstí, protože sluníčko už docela připékalo a cesta začala stoupat. V půlce kopce jsme narazili na rozcestí, které nabízelo dvě trasy na vrchol: 300 metrů dlouhou pro zdatné a 1100 metrů dlouhou pro méně zdatné. Hádejte, kterou jsme si vybrali? Ano, tušíte správně, vyhrála tras pro méně zdatné. Ale zdůvodnili jsme si to návštěvou přírodního útvaru "Veřejová skála". Někteří z toho dělali skálu "Veřejnou", kdoví na co mysleli . Skála se nachází právě na delší trase. Nakonec jsme se na Blaník přeci jen vydrápali. Většina hned pokračovala dál po schodech zdejší rozhledny. Rozhled z vrcholu rozhledny za těch pár desítek schodů určitě stojí. Jen jsme trošku vylekali pani prodávající vstupenky na rozhlednu. Nějak nás opomněla počítat a najednou se lekla, zda nás rozhledna unese. Naštěstí unesla.
Velký Blaník (632 m.n.m.) je bájný kopec opředený pověstmi o blanických rytířích. Ale má své místo i v reálné historii. Kousek od vrcholu se nacházejí zbytky hradiště halštatsko-laténské kultury z prvního tisíciletí před naším letopočtem. V roce 1868 byl z Blaníku odvezen i jeden ze základních kamenů Národního divadla. V následujících letech se tu pak konaly četné tábory lidu demonstrující boj za české státní právo. Na vrcholu byla v roce 1941 vybudována 30 metrů vysoká celodřevěná rozhledna ve tvaru husitské hlásky. Z rozhledny je vidět například hvězdárna v Ondřejově a další zalesněné vrchy v Posázaví, oblast kolem údolní nádrže Želivka a oblast takzvané České Sibiře. V těsném sousedství je vidět vrchol Malého Blaníku (580 m.n.m.), na kterém je zřícenina poutní kaple sv. Maří Magdaleny z roku 1753.
Bufet v patě rozhledny a naše batůžky poskytly malé občerstvení. Mimochodem tu rozlévají zdejší specialitu, bylinný likér "Blanická hořká". Po krátkém odpočinku pak už nezbývalo vyrazit k Valšimi. Bohužel minimálně polovina této turistické značky vedla po silnici, naštěstí s poměrně řídkým provozem. Cestou jsme procházeli obcí Kondrac se zajímavým kostelíkem a bohužel otevřenou hospodou. Skupina se zase potrhala, čekali jsme tedy na návsi chvilku na opozdilce. Dostali jsme informace, že jdou kousek za námi a po správné cestě. Vyrazili jsem tedy zvolna dál na Vlašim. Nenapadlo mne, že je blížící se odjezd vlaku neodradí od návštěvy hospody.
Došli jsme na nádraží a stále čekali, že se už objeví. Najednou před nádražím zastavilo auto a z něj vylezli tři šidilové, kteří si chytili stopa. Příště mají u mne nějaké kilometry navíc, takhle se nešidí, to je jako nepovolený doping ve sportu. Navíc jeden z této trojky uklidňoval v Kondraci opozdilce, že do Vlašimi je to už jen kousek, že nemusejí z hospody pospíchat. A pak se veze autem, zatímco oni šlapou pěšky. Zbytek stále nešel a čas odjezdu se blížil, pak volali, že neví kudy kam. Naštěstí. Kdyby šli tak, jak se jim to zdálo správné, vraceli by se na Blaník. Ale bylo téměř jasné, že vlak nestihnou. A tak jsem se smířil s tím, že část výletníků odjede v půl sedmé, zatímco já počkám na zbytek a pojedeme až za dvě hodiny. Vlak už byl na nádraží a měl odjezdové návěstidlo "na volno", když se první opozdilci objevili v ulici vedoucí k nádraží. České dráhy si zaslouží pochvalu, protože na ně nakonec vlak tu chvilku počkal. A tak jsme kromě motorizovaných účastníků odjeli všichni společně.
Cesta vlakem zpět do Prahy byla v pohodě. Jen jsme se nemohli dohodnout, do které hospůdky půjdeme výlet zapít. Navrženy byly nejen všechny naše podniky, ale i některé další. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se nedohodli. Prostě nebyl tam žádný chlap, který by bouchl do stolu a rozhodl. Část nás vystoupila tedy zase ve Vršovicích. My jsme nakonec končili v nové hospůdce v Podskalské celnici na Výtoni. Část prý byla "Na staré poště" v Opletalce, na některých bylo vidět, že už míří rovnou do sprchy a do postýlky. Ale i bez závěrečného posezení se výlet moc povedl. A už se těším na setkání s vámi na některém dalším putování.
© 2003 Méďa Jéňa