CO MOHAMEDU MEKKA, TO ČECHU MÁ BÝT ŘÍP
(rčení ze štítu výletní restaurace na vrcholu Řípu)
Ctiněves - Říp - Krabčice - Roudnice nad Labem
9.března 2003
Tímto výletem jsme zahájili již 4.sezónu výletů pro medvědy a medvědí příznivce. Cílem našeho putování byl výstup na kužel Řípu. Vždyť to byla ostuda. Čeští medvědi a výletníci, přitom jsme ještě nebyli na hoře, kterou pověsti tolik spojují s historií Čechů. Počasí nám moc nepřálo. Když si vzpomenu na sobotní a pondělní sluníčko, mám docela zlost. Ale to už je osud předem plánovaných akcí. Nedělní ráno nás v Praze vítalo dešťovou přeháňkou. Ale i tak se nás na nádraží sešlo šest a další dva výletníci přistoupili v Bubenči. Je škoda, že někteří další trošku nezvládli časově ranní dojezd tramvají na nádraží, a tak jen mávali odjíždějícímu vlaku. Škoda je to o to větší, že vlak pak kvůli výluce stál přes dvacet minut v Roztokách u Prahy. Další vadou na kráse byl jeden nezvládnutý nákup jízdenky a zbytečné sponzorování Českých drah.
Narůstající zpoždění budilo u některých obavy z ujetí přípoje ve Vraňanech. Vůbec nedali na moje uklidňování, že vlak jedoucí třikrát za den na svůj přípoj jistě počká. Jak se nakonec ukázalo, obavy byly naprosto zbytečné. Na motoráček jsme nakonec čekali my. V rámci úspor personálu a vozidel totiž po příjezdu našeho vlaku od Prahy odjel vlak nejprve do nedalekého Lužce nad Vltavou. Po necelé čtvrthodince byl vlak zpět a tentýž motorák pak odvezl nás k úpatí Řípu do Ctiněvsi. Po nástupu do vlaku museli někteří projít jako cestující ČD premiérou v dalších úsporných opatřeních. Marně by jste tu hledali průvodčího, jízdenku si musíte označit sami, a to ve stejném strojku jaký najdete v pražské MHD. Další fintou jsou zastávky na znamení. Pokud včas nestisknete příslušné tlačítko, máte smůlu a vystoupíte si až další stanici. Ale nakonec všichni pod mým ideovým vedením cestu zvládli a všichni jsme šťastně vystoupili v naší cílové zastávce.
Ctiněves je podle kroniky Václava Hájka z Libočan místem, kde byl pohřben praotec Čech. Archeologické nálezy zatím tuto teorii nepotvrdily.
To už se nad námi tyčil cíl naší cesty, kužel Řípu. A protože na vrchol jiná než pěší cesta nevede, nezbylo nám než se zvolna vydat nedělně ospalou Ctiněvsí na cestu. Hned na okraji vsi nás čekal první test stoupacích schopností. Ale stráň to byla oproti Řípu jen miniaturní. Polní cesta pak opět vedla mezi téměř po rovině až k vlastnímu úpatí typického sopečného kuželu hory. Pak se pěšina stočila a dlouho to vypadalo, že z našeho výletu bude okružní vycházka pod Řípem. Pak už ale přeci jen přišlo rozcestí „Jižně Řípu”, jak hlásal turistický rozcestník. Tady se k naší červené značce přidala žlutá od Vražkova, cesta změnila prudce směr a místo pohodlné cesty po vrstevnici nás čekalo přes půl kilometru výšlapu napříč vrstevnicemi čedičového kužele. Všichni jsme nakonec výstup ze Ctiněvsi ležící v nadmořské výšce 234,7 metru až na vrchol Řípu s kótou 455,5 metru zvládli. Dokonce se na nás přišlo podívat na chvilku i sluníčko. Na vrcholu nás čekalo příjemné zjištění, že zdejší výletní hospůdka má i v tomto období otevřeno. Nejprve jsme se ale zašli podívat k rotundě sv.Jiří a poseděli chvilku na lavičkách. Vytáhli jsme ze svých batůžků svačiny, o které jsme se podělili s přítulnými koťaty, která evidentně věděla, jak z turistů nějaký ten pamlsek vymámit. Pak jsme přeci jen zašli do hospůdky, kde jsme se zahřáli polévkou a čajem s rumem.
Trocha historie nikoho nezabije. Říp je pozůstatkem jedné z mnoha sopek Českého středohoří jejichž aktivní období spadá do mladších třetihor. Geologicky jde o čedičovou kupu. Zajímavostí může být vysoký obsah železa zdejšího čediče, který ovlivňuje chování kompasu. Tedy taková česká magnetová hora. Legenda o příchodu Slovanů a slavném proslovu praotce Čecha na vrcholu Řípu se poprvé objevuje v Kosmově kronice. Pravdou je, že v té době byla celá hora bez porostu, dnešní smíšený les tu byl vysazen až v roce 1879. Kužel hory stojící sám uprostřed pralesem porostlých nížin byl tedy jistě důležitým orientační bodem. Tak výrazný vrchol byl i místem konání kultovní obřadů pohanských Slovanů. Ty odtud později vytlačilo křesťanství. Na vrcholu stojí románská rotunda sv.Jiří z 11.století. Ta byla později doplněna věží a znovu vysvěcena roku 1162 na paměť vítězství knížete Soběslava I. na německým vojskem. Pověstmi opředený Říp, někdy též nazývaný Svatojiřská hora, byl oblíbeným poutním místem. Dodnes se tu na svátek svatého Jiří koná vyhlášená pouť.
Odpočatí jsme sestoupili po betonové silničce na druhou stranu úpatí hory, než kde začal náš výstup na vrchol. Tady leží parkoviště, které je východištěm ke zdolání vrcholu pro pohodlné motorizované návštěvníky. Odtud nás lipová alej dovedla nejprve do obce Rovné, která pak plynule přešla do druhé obce, Krabčic. Cestou po hlavní ulici obce bylo vidět, že jsme v zelinářské a ovocnářské oblasti. Na každém druhém domě visela cedule nabízející zemědělské přebytky v podobě cibule, cibule sazečky, brambor, jablek, ale také medu a vajíček. No prostě země mlékem a strdím oplývající.
V Krabčicích nás překvapil velký novorenesanční evangelický kostel z roku 1885. Krabčice mají vůbec silnou evangelickou tradici, která tu v ilegalitě přečkala i protireformační útlak. A ještě jeden historický fakt. V Krabčicích napsal zdejší evangelický farář Jan Karafiát slavné Broučky.
Dlouho to vypadalo, že z Krabčic do Roudnice, jejíž paneláky už jsme viděli, vede značka po frekventované silnici. Nakonec ale značka přeci jen odbočila a klidnou Krabčickou oborou jsme sestupovali do údolí Labe. Uličkami Roudnice jsme došli krátce před půl třetí ke zdejšímu nádraží. Mimochodem, kolektivně prohlašujeme, že tak nevzhledné nádraží a hlavně architektonické ztvárnění uliční fasády budovy jsme snad ještě neviděli. Zdálo se nám, že na odjezd do Prahy je ještě brzy, a tak jsme si ještě udělali malé kolečko po Roudnici. Město sice trošku ospalé, ale určitě stojící za prohlídku. V centru vás nezaskočí moc nevzhledných objektů z období socialistického realismu jako je tomu třeba v Mělníku. Zato tu najdete spoustu hezky opravených budov, od těch veřejných (tím nemyslím vykřičené domy, ale třeba zdejší reálku) přes domy měšťanské až po malé domečky připomínající spíše vesnici. A nemusíte chodit jen po širokých ulicích, ale i tajemnými úzkými uličkami, kde najdete řadu nečekaných romantických pohledů. Zajímavý je také ocelový silniční most vedoucí přes Labe. Na své probuzení do krásy ještě trošku čeká budova zdejšího zámku.
První zmínky o Roudnici pocházejí z roku 1167. Od 13.stol. tu stál románský biskupský hrad a roku 1333 byl založen augustiánský klášter. Ve stejném roce spojil oba břehy Labe kamenný most, který byl ale zcela zničen za třicetileté války. Ve 2.polovině 17.stol. byl hrad přestavěn na barokní zámek. U zámku najdete kromě zámecké jízdárny i kostel sv.Václava a bývalý kapucínský klášter. Na náměstí stojí kašna z roku 1700 se sochou sv.Vavřince. Cestou k chrámu Narození Panny Marie ze 14.století vás mohou překvapit dvě věže samostatně stojící nad starým městem. Jedna z nich je hláska z 15.století a druhá je zvonicí zmíněného chrámu. Chrám byl v 18.století barokně přestavěn a nedaleko něj si můžete prohlédnout bývalý augustiánský klášter, kde se zachovala tři arkádová křídla křížové chodby ze 14.století. Město Roudnice se stalo středem oblasti, a tak není divu, že i novodobější historie tu má svá zajímavá data. Například tu v polovině 19.století vznikl první veslařský klub u nás. A věřím, že málokterý milovník fotbalu ví, že právě v Roudnici se v roce 1892 hrál první fotbalový mač u nás. Nakonec malá zajímavost pro milovníky filmu. Pamatujete si na tovární scény z filmu Marečku, podejte mi pero. Ty byly natáčené v reálném prostředí firmy Agrozet v místní části Hracholusky, a to včetně točny, kde každém ráno spolu s parní lokomotivou změnil směr své chůze noviny čtoucí Hujer.
Po malé procházce městem jsme se vrátili na nádraží a krátce před čtvrtou hodinou hodinou nás rychlík odvezl zpět do Prahy. I počasí se tedy nakonec během dne alespoň trochu umoudřilo a myslím si, že výlet byl příjemnou a nenáročnou procházkou předjarní přírodou. Vlastně už skoro jarní, vždyť v jedné zahrádce v Krabčicích už kvetl trs bledulek.
© 2003 Méďa Jéňa