Přerov nad Labem
sobota 13.prosince 2003
Minulé Vánoce jsem vás vytáhl na vánoční výstavu do skanzenu v Kouřimi. Tehdy naše putování provázel především mráz. Tento rok jsem naplánoval předvánoční výlet do skanzenu v Přerově nad Labem. Umrznutí rozhodně nehrozilo, ale mráz by snad vadil méně než déšť. Prostě sám uznávám, že tento výlet se trošku nevydařil. Na Černém Mostě se nás sešlo celkem dost (přes deset). Kupodivu jel i autobus, byť pilný dopravce již měl vyvěšené nové jízdní řády platné od neděle, ve kterých už tento spoj není. Řidič nebyl zřejmě zvyklý na takové davy a tak se ptal nejen nás, ale i další řady cestujících, co je v Přerově zajímavého, že tam všichni jedeme. Množství aut a autobusů na přerovské návsi ukazovalo, že stejný nápad jako my měla i řada dalších. Jen nikdo nepočítal s tím, že se rozprší.
Zpočátku to vypadalo, že déšť nebude mít dlouhého trvání. Zakoupili jsme si vstupenky a začali s prohlídkou chalup. Musím říci, že v Kouřimi mne výstava moc nenadchla. To přerovská expozice byla určitě mnohem zajímavější. V každé chalupě jinak uspořádaný vánoční interiér, od nejchudších bezzemků až po sedláky. Vánoční výzdobu interiéru oživovalo vždy několik figurín v dobovém oblečení. V chalupách se také člověk mohl postupně seznámit s řadou vánočních zvyků a jejich historickým pozadím. V jedné z chalup pak byla expozice vánočního cukroví a perníku. Tady jsme si zase mohli opsat recepty našich babiček. Přecházení mezi chalupami bylo čím dál nepříjemnější, protože se déšť dále stupňoval. Bylo jasné, že při takovém počasí a množství návštěvníků není šance najít místo v hospodě. Šlapat do pět kilometrů vzdálené Lysé se mi v dešti taky nechtělo. A protože musím myslet na zdraví svěřených mi medvídků zavelel jsem k odjezdu nejbližším (a jediným) spojem zpět do Prahy. Rychle jsme si doprohlédli expozici ve staré škole. Tady bylo několik betlémů a ukázka toho, jak vypadal předvánoční trh. Krom voskových trhovců tu bylo i pár živých a dala se tu koupit nějaká drobnost. V tomto musím říct, že byla pro změnu lepší výstava v Kouřimi s mnohem bohatší nabídkou. Ještě jsme se u stánku zahřáli medovinou a vyrazili na zastávku.
I zde už byly nové jízdní řády, podle kterých autobus jet neměl. A tak jsem nejen medvědy, ale i ostatní promoklé cestující utěšoval, že jsem ještě ráno spoj na internetu ověřoval, a že určitě pojede. Když už bylo deset minut po plánovaném odjezdu a autobus nikde, začal mne přecházet smích. Jednak proto, že by jsme museli v lijáku opravdu ujít těch pět kilometrů na vlak, a také proto, že jsem čekal, kdy mne všichni, kterým jsem autobus slíbil, začnou bít. Po dvaceti minutách jsem už nevydržel a zavolal jsem na číslo uvedené na jízdním řádu. Čekal bych nějaký dispečink, ale ozval se mi záznamník provozovatele linky s tím, že pokud něco nechci pondělí až pátek od 8 do 16, mám jim nechat vzkaz. Naštěstí jeden místní znal číslo přímo na řidiče, tak mu zavolal, a ten mu sdělil, že už tedy jede. Že by spoj jezdil PCŘ (podle chuti řidičovi)? Nakonec jsme s půlhodinovým zpožděním naprosto promoklí přeci jen odjeli do Prahy. No prostě se to fakt nezdařilo.
© 2004 Méďa Jéňa