Kamzíci, mývalové a jiné divy jarní přírody
Jetřichovice - Pavlino údolí - Studený - Studenec - Zlatý vrch - Líska - Česká Kamenice
5.dubna 2003
V sobotu 5. dubna 2003 vyrazili Medvědi, jejich příznivci a jiní výletníci na daleký Sever, podívat se jak se v jarní přírodě probouzejí zvířátka.
Někteří účastníci včetně mne a Leoše použili vlak EuroCity CARL MARIA VON WEBER. Já a Leoš jsme do něj nastoupili v Holešovicích. Našli se ovšem šetrní lidé, kteří nelenili vstát o více než hodinu dříve a vyjet z Prahy ještě před šestou, jenom aby nemuseli platit příplatek na EC. Brrrrrr! Vždyť je to proti lidskému přirození, takhle brzy vstávat. Náš Carl Maria pěkně svištěl budovaným koridorem. Když jsme bez zastavení prolétli Roudnicí nad Labem, potěšila nás krásně čistá obloha a slunce. To jsme ještě netušili, že počasí na nás chystá podraz. Rychlovlak zastavil pouze v Ústí nad Labem a pak už jsme přistáli v Děčíně. Tam jsme spatřili další hloučky výletníků a pomalu jsme se přesunuli na autobusové nádraží. Zde se k nám připojil Mirek, obyvatel Děčína a můj bývalý spolužák z fakulty, který okolí Děčína velmi dobře zná a nabídl se mi za odborného poradce.
Z autobusu jsme vystoupili v Jetřichovicích na rozcestí. Po slunci už nebylo ani památky. Naštěstí nepršelo ani nesněžilo, ale jinak byla docela kosa. Některým to ovšem nestačilo a zakoupili od pojízdného, protivnou znělkou obtěžujícího prodavače větší než malé množství nanuků. Z Jetřichovic nás vedla červená turistická značka Pavliným údolím, proti proudu Chřibské Kamenice.
Tento úsek cesty se jevil jako nenáročná procházka romantickým údolím, bez většího stoupání nebo klesání. Ani jsme se nenadáli a byli jsme v obci Studený. Trochu jsme se zakecali a červená značka zmizela. Střihli jsme to proto přímo přes kravskou pastvinu. Naštěstí v té zimě krávy na pastvě nebyly a nenechaly po sobě ani mnoho pozůstatků. Po chvíli jsme na značku opět natrefili. Ta nás dovedla na úpatí Studence. Hravá fena Sára dostala vodítko, aby svým pobíháním neplašila kamzíky a jinou zvířenu.
Nejprve jsme zahlédli jednoho dospělého kamzíka v lese. Pak jsme se šli podívat ke krmelci a tam jsme načapali druhého. Nakonec jsme zahlédli ještě třetího a to bylo vše. Totálním zklamáním se stala návštěva suťového pole, kde se podle Mirka malá kamzičí kůzlátka vyhřívají na slunci a poskakují. Ten den ovšem nebylo na čem se vyhřívat. Vrch Studenec dělal čest svému jménu. V této chvíli Mirek zneužil své pověsti znalce místních poměrů a autoritativně zavelel k přímému výstupu vzhůru suťovým svahem. Kupodivu si nikdo nezlomil nohu, ale bylo to zbytečné, protože právě zde jsme žádného kamzíka ani cokoliv jiného ze zvířecí říše nespatřili. Je to poučení pro příště. Musím být tvrdý a odborného poradce nechat jenom radit a nepustit ho k velení.
Přes suť jsme nakonec překlopýtali a vylezli jsme až na vrchol Studence (736 m). Je to výrazný, široce kuželovitý čedičový vrch, který býval jedním z opěrných bodů nejstaršího zemského triangulačního systému Čech, o čemž dlouhou dobu svědčil kámen s vytesaným nápisem "Monumentum astronomico-geometricum". Stávala tam rozhledna, dnes už by se to dalo nazvat vrakem rozhledny, je to hrůzu nahánějící zrezivělá železná konstrukce s točitými schody, z nichž mnohé chybějí. Nenašel se mezi námi jediný blázen, který by se pokusil vylézt tam. Z okrajů suťových polí pod vrcholem se dal přehlédnout kus krajiny, ale viditelnost byla toho dne nevalná.
Proč jsme neviděli kamzičí mláďátka, pouze dospělé jedince? Buď byl reprodukční cyklus kamzíků vzhledem ke studenému počasí opožděn a samice ještě nevrhly. Nebo už vrhly, ale v té strašné zimě byla kůzlátka ukryta někde v doupatech.
Ze Studence jsme pokračovali stále po červené značce. Odbočili jsme ke Zlatému vrchu, místu s nejvýraznější a největší sloupcovou odlučností čediče v České republice. Je větší než proslulé Varhany (Panská skála) u Kamenického Šenova, ale není tak mediálně známý (např. já mám doma skleněné těžítko ve tvaru Panské skály, ale o existenci Zlatého vrchu jsem dosud nevěděl).
A pak už nás čekala obec Líska a v ní toužebně očekávaná stylová hospoda U bábinky. Trefili jsme takovou divnou sezónu, zimní už skončila a jarní dosud nezačala. Hospoda proto byla otevřená až od 17 hodin, ale když hostinský viděl takovou velkou bandu, nechal se přemluvit a otevřel předčasně. Našly se nějaké párky a dokonce i kus tlačenky. Nasytili jsme se a zahřáli, už jsme to potřebovali. Před hospodou má hostinský malý soukromý zvěřinec. Polaskali jsme se s mohutným psem malamutem a rozdělili pár pamlsků medvídkům mývalům. Mývalové jsou na lidi zvyklí a rádi se od nich nechávají hladit a drbat, tentokrát však byli znatelně nervózní a vyluzovali podivné, asi úzkostné skřeky. Samice byla v pokročilém stupni těhotenství a byla z toho očividně stresovaná, dokonce měla částečně vyškubanou srst.
Z Lísky jsme pokračovali po modré značce do České Kamenice. Tři Medvědi, kteří pokračovali za svými známými do Krásné Lípy, se od nás oddělili a pospíchali na zastávku v Horní Kamenici. My ostatní jsme pokračovali přes skalní útvar Jehla. Cestou se pěkně rozpršelo a dokonce padaly kroupy. Viditelnost minimální, proto jsme vrchol Jehly úmyslně minuli (pouze dva z nás neodolali a vylezli tam). A v České Kamenici na náměstí jsem výlet oficiálně ukončil, poděkoval jsem účastníkům za trpělivost a nechal na každém jak se dopraví domů. Někteří se ještě chtěli v České Kamenici pořádně najíst. Já, Leoš a několik dalších jsme zamířili k nádraží. Ještě jsme nakoukli do hospody naproti nádraží. Narvaná, zakouřená a nikoho jsme neviděli jist. Proto jsme raději nasedli do motoráčku a přes Benešov nad Ploučnicí a Děčín jsme odjeli do Prahy. V motoráčku byl kromě uniformovaného průvodčího ještě mladík v civilu, který se na průvodčího zacvičoval. Dobrý zácvik!
V Děčíně jsme měli 40 minut na přestup, ale široko daleko žádná možnost rychlého nasycení. Pořádně jsme se najedli až v čínské jídelně pár metrů od našeho bydliště v Praze.
A to je vše. Studenec byl opravdu studený, pár kamzíků jsme viděli, ale jenom dospěláky.... Ale jinak to bylo pěkné (musím si to pochválit, jiný by to za mě neudělal) a doufám že ani příště důvěru ve mě vloženou nezklamete.
© 2003 Petr P.