Na Vlhošť a na Čap
Zahrádky - Holany - hájovna Vlhošť - sedlo pod Vlhoštěm - Vlhošťský důl - rozcestí pod Husou - Martinská stěna - Zámecký vrch - Čap - Pavličky - Zakšín
17.května 2003
V sobotu 17. května se skupinka výletuchtivých (možná i jinak chtivých) Medvědů a jiných poutníků a proutníků sešla na autobusovém nádraží Holešovice v Praze. Měli jsme namířeno do oblasti Dubského Švýcarska (v posledních letech dávají geografové a kartografové přednost názvu Polomené hory)
Do autobusu jsme se pohodlně vešli. Další Medvídek přistoupil v Mělníku. Skupinka Severočechů měla přistoupit v Jestřebí, avšak nestalo se. Později jsme se od těch nešťastníků dověděli, že vlak měl malé zpoždění a přesun mezi žel. st. a aut. zast. také chvíli trval, takže přišli pozdě. Naštěstí chytili autostop a kousek za Zahrádkami nás došli. Zkrátka nastal drobný organizační úlet. Když jsme vystoupili v Zahrádkách, byli jsme z toho trochu zmatení. Ale já jsem ve svém itineráři uváděl pro lidi z Ústí nad Labem možnost vystoupit z rychlíku Ploučnice v České Lípě v 8.50 a jít na autobusové nádraží a v 9.41 vystoupit na zastávce Zahrádky, křižovatka. Pokud jsem udělal chybu, tak snad jenom tu, že jsem informaci o spojení přes Jestřebí neutajil. Je to jeden přestup navíc a mezi vlakem a autobusem se musí jít kus pěšky, takže je to poněkud rizikové. Neměl jsem se o této možnosti vůbec zmiňovat a byl by klid. Ale stejně to dopadlo dobře, takže vo co gou, jak říkají teenageři.
Ze zastávky Zahrádky, křižovatka, jsme se vydali po silnici do obce Zahrádky. Tam jsme uhnuli po zelené turistické značce doleva. Cesta vedla alejí mezi loukami a byla pohodlná a příjemná. Tam nás také došli opoždění Medvědi z Ústí. Cesta příjemně utíkala a za chvíli jsme byli v Holanech. Tam jsme museli asi 20 minut čekat než otevřou hospodu, protože to nadlouho byla poslední možnost občerstvit se, dalších asi 20 km nebylo nic, dokonce ani studánka.
Zde trochu odbočím a zmíním se o svém skvělém systému kontrolních bodů a kritických časových hodnot, který se právě na tomto výletu osvědčil. Protože trasa výletu činila 25 km a bylo nutné chytit zpáteční spojení, podnikl jsem určitá opatření. Vytvořil jsem seznam míst a časů, kdy těmito místy musíme nejpozději projít. Aby se nestalo, že hodinu před odjezdem posledního autobusu nám k zastávce zbývá 10 km a nám nezbude než někde přenocovat nebo celou noc šlapat pěšky až do Prahy. Proto jsem určil, že na zelenou značku musíme odbočit nejpozději v 10.00, z Holan (po obědě) musíme odejít nejpozději ve 12.00 atd.
Právě v kontrolním bodě Holany jsme měli zpoždění asi 10 až 15 minut, protože jsme
a) čekali na otevření hospody v 11.00;
b) obsluha nebyla příliš rychlá.
Při čekání na otevření se před hospodou objevil mladík zpívající cosi jako "Isaalam, isaalam". Nebyl to arabský turista, muslimský fundamentalista ani bojovník Al Kajdy, pouze obyčejný český mladý muž trpící kocovinou. Odhadoval jsem, že přišel přikrmit opičku. Tím více mě zklamalo, že po otevření nevešel dovnitř a nepokračoval ve zpěvu. Třeba bychom se připojili a bylo by veselo. Obešli jsme se tedy bez pěveckého vystoupení a chutně, byť trochu zdlouhavě jsme poobědvali, a s malým zpožděním jsme vyrazili po modré turistické značce k opravdovému putování. Zatím to byl jen úvod.
Časové zpoždění jsme dohnali hned u bývalé hájovny Vlhošť (den před výletem jsem vymyslel povídku o tom, jak v hájovně žije syn hajného, trpící nezvládnutým comming outem, a jak mu někdo, třeba já, poskytne potřebnou psychoterapeutickou i jinou pomoc; ale v hájovně nikdo nebydlí, takže představa se nemohla uskutečnit). Od tohoto místa jsme všechny kontrolní body procházeli dříve než v kritických časových hodnotách. U bývalé hájovny jsme se rozdělili na skupinu A a skupinu B. Zatímco skupina A se spokojila s kratší a méně zajímavou cestou po modré značce, skupina B pod mým velením odbočila doprava na žlutou, téměř okružní cestu kolem vrcholu Vlhoště.
Sliboval jsem cestu po vrstevnici, ale sebekriticky uznávám, že vrstevnice vypadá trochu jinak. Tady první třetina cesty dosti strmě stoupala, druhá třetina opravdu vedla po vrstevnici a bylo na ní pár vyhlídek, zatímco poslední třetina opět prudce klesala. Správa ochrany přírody plánuje zakázat úplně přístup na vrchol a Vlhoště a jeho okolí, zrušit žlutou značku a modrou posunout o pár desítek metrů níže. Ale kdo ví kdy to bude.
V sedle pod Vlhoštěm jsme se opět napojili na modrou značku a zakrátko jsme přišli do Vlhošťského dolu, na rozcestí se zelenou, kde nás čekala skupina A. Odbočili jsme po zelené doleva a stoupali k rozcestí pod Husou. Někteří kverulovali, že toto není vrstevnice, ale dosti prudké stoupání, ale já se hájil že jsem nesliboval JENOM cestu po vrstevnici a že opravdu prudké stoupání vypadá jinak. Po stoupání skutečně následoval rovná cesta po vrstevnici a zakrátko jsme byli na rozcestí pod Husou.
Zde jsme se opět rozdělili na skupiny A a B. Skupina A odpočívala v altánku u rozcestí, skupina B se vydala ke skalní Huse. Někteří tvrdili, že takhle husa nevypadá, ale to je jejich problém, že mají tak málo fantazie. Vychutnali jsme si vyhlídku a vrátili se zpět ke skupině A. Společně jsme pak pokračovali po žluté, tzv. Husí cestě. Kráčeli jsme podél Martinské stěny, což je více než půlkilometrový hladký skalní sráz s několika patry. Borovice, ticho, klid a sluncem rozpálené skály. Ani ty zatracené cyklisty jsme zde nepotkávali. Po pravé straně cesty jsme viděli téměř sto metrů hluboký kaňon Komářího dolu. Někomu se z toho mohla zatočit hlava.
Žlutá značka nás dovedla kolem Zámeckého vrchu, z něhož se dochovaly jen zbytky příkopů, až na vrchol Čap. K tomuto mohutnému skalnímu kyji (nebo pyji, to záleží na fantazii pozorovatele) jsme přišli jakoby shora, vystoupali jenom nějakých 20 m. Někteří z nás si vychutnali velkolepou vyhlídku, jiní zase kritizovali, že Čap rozhodně nevypadá jako pyj a že ta vyhlídka není až tak skvělá a kdesi cosi.... Stále po žluté jsme sestoupili do obce Pavličky.
Hladoví a žízniví výletníci vzali útokem malý krámek. Zde jsme se také opět a naposledy rozdělili na skupiny A a B. Skupina A šla na autobus odjíždějící v 17.07 do Štětí; ze Štětí někteří pokračovali do Prahy a jiní do Ústí nad Labem. Skupina B se vydala na 3,5 km dlouhou cestu do obce Zakšín. Tento poslední úsek cesty byl velmi nenáročný, nejprve polní cestou a pak vedlejší silnicí stále z velmi mírného kopce. Procházeli jsme kolem ohrad, v nichž se pásli nádherní koně. A byla tam i hříbátka. Ačkoliv jsme se nikterak nehnali, došli jsme do Zakšína tak brzy, že jsme se stačili v klidu občerstvit v restauraci. Já tam byl naposledy když to ještě byla začouzená čtyřka, ale už tehdy tam dobře vařili.
Autobus přijel přesně podle jízdního řádu a v Holešovicích byl dokonce o pět minut dřív. Takže pohoda, žádné komplikované přestupování. Myslím že to byl opravdu povedený výlet, abych si to sám pochválil.
© 2003 Petr P.