Český Šternberk - Poříčko - Ledečko - Samopše - Sázava
sobota 18.října 2003
Tento výlet byl opět procházkou údolím řeky Sázavy, tentokrát spojeným s návštěvou dvou historicky významných míst, Českého Šternberka a Sázavy. Sraz byl vlastně až v Čerčanech při přestupu na motoráček, ale už na vršovickém nádraží se nás sešlo poměrně dost, další přijeli "panťákem" už z hlavního nádraží a pár dalších přibylo v Čerčanech. Už i cesta motoráčkem po části trasy "Posázavského Pacifiku" za mrazivého, ale slunečného rána byla hezkým zážitkem. Ten z nás musela mít i jedna babička, která si vyslechla, jak si šest chlapů předává zkušenosti s vařením knedlíků.
Nevím, čím to bylo, možná velkou brutto váhou medvědů, ale na zastávce v Ratajích se musel vláček vrátit kus zpátky, aby se rozjel do kopce, který následuje hned za zastávkou. Ale nakonec jsme přeci jen na zastávku pod hradem Český Šternberk dorazili a já mohl konečně udělat inventuru, abych věděl, kolik cestou ztratíme výletníků. Podzimní sluníčko na výlet vytáhlo devatenáct medvědů a tři jejich čtyřnohé miláčky.
Na zastávce jsme se pokusili o skupinovou fotografii. Musím se přiznat, že jsem se svým fotoaparátem předváděl docela hezkou estrádu, ale asi na šestý pokus se podařilo a mi mohli konečně vyrazit.
Naše první cesta vedla na hrad. Celkem nám vyšlo, že ti, co měli zájem o prohlídku, nemuseli dlouho čekat. Naštěstí! Nahoře na hradě fučel docela silný a studený vítr. Po prohlídce hradu jsme se vrátili k řece a protože bylo poledne, vyhlédli jsme si docela útulnou menší hospůdku, svítící novotou. Jídlo (hotovky) i pivo za rozumnou cenu a v dobré kvalitě. Nic nám nechybělo. Po obědě jsme mohli vesele vyrazit dál po proudu Sázavy.
Na protějším břehu řeky byly skály ozdobené zlátnoucími stromy, na našem roztroušené chaty a domky. Pak už nás čekal výstup na hřeben. Cesta do kopce vyvolala na konci výpravy jakési zlostné mručení, ale vrcholu, přes který si stezka zkracuje meandry řeky, dosáhli nakonec všichni. Do údolí jsme se vrátili u nádražíčka v Ledečku. Tady se nějaký kovozemědělec snažil vytáhnout z lesa malotraktorem mohutný poražený smrk. Spíš to ale vypadalo, že se traktůrek zvrhne, řidič skončí pod ním a na to všem ještě smrk. A tak jsme raději vyrazili rychle dál. Na konci nádraží je remíza (pro neznalé – garáž pro lokomotivu), tedy spíš její ruina, je to takový symbol stavu našich železnic.
Kousek cesty po rovině a další přechod hřebene zkracující zákrut řeky, který si přímo pod námi zkracovala tunelem i trať "Posázavského Pacifiku". Po návratu do údolí nás čekala ne zrovna příjemná vlhká, kluzká a uzounká cestička mezi železničním náspem a řekou. Bohužel nikomu nohy neujeli, aby nám předvedl podzimní koupel ve vodách Sázavy. Pak už se údolí rozšířilo a cesta byla zase pohodlnější. Prošli jsme kolem několik chat k železniční zastávce v Samopších. Tady si unavenější část výpravy počkala na dřívější vlak do Prahy.
Velká většina ale vyrazila na poslední stoupání, kterým jsme si zkrátili další zákrut řeky, tento již přímo na okraji městečka Sázavy. Z vrcholu kopce už jsme koukali do údolí řeky na zdejší tovární haly skláren Kavalier a všudypřítomné paneláky. Turistická značka nás ještě zavedla k altánu s výhledem na protější břeh s areálem Sázavského kláštera. Pak už jsme sestoupili do údolí, přešli přes most a dorazili k branám kláštera. Prohlídku už jsme nestihli, a tak jsme si jen samostatně prohlédli alespoň areál kláštera a pak už nás kroky neomylně zavedli do nedaleké docela milé hospůdky, kde jsme náš výlet oficiálně ukončili. Nakonec nás ještě čekal kousek cesty na sázavskou železniční zastávku a bezproblémový přesun vlakem do Prahy.
© 2003 Méďa Jéňa