K televiznímu vysílači na Cukráku
Baně - Vranská vyhlídka - Jíloviště - Cukrák - Kazín - Černošice
17.listopadu 2003
Když jsem dorazil patnáct minut před plánovaným odjezdem na zastávku autobusu, začal jsem si říkat, zda jsem neměl objednat zvláštní autobus. Naštěstí ne všichni (někteří bohužel) byli účastníci výletu. Na tento podzimní výlet nás přišlo čtrnáct a nechyběl alespoň jeden čtyřnohý kamarád.
Počáteční stoupání od konečné autobusu na Baních zase vyvolalo nějaké nesouhlasné mručení, ale naštěstí je to stoupání kratičké. Zašli jsme se podívat na vyhlídku, ze které je pohled na vltavské údolí až ku Praze a na Berounku od Černošic až k soutoku v Lahovicích. I když bylo docela hezky, silný vítr nás rychle zahnal zpět do lesa. Prošli jsme kolem kapličky, nebezpečně se přiblížili strakonické výpadovce, ale nakonec přeci jen pěšina zabočila dál od silnice. Vedla nejprve smrkovým, potom dubovým a bukovým lesem podél obory. Znovu jsme se přiblížili krátce k výpadovce, ale hned se cesta znovu stočila a dovedla nás na hezkou vyhlídku přímo nad přehradou ve Vraném. Je odtud rozhled na vltavské údolí od Měchenic až po Jarov. Po krátké přestávce jsme pokračovali lesem dál směrem k Jílovišti. Těsně před ním se nám na pasece otevřel pohled na vysílač Cukrák, kolem kterého půjdeme zanedlouho zpět.
Nakonec jsme les opustili a vstoupili do obce Jíloviště. Hned na okraji je motorest, kde jsem měl plánován oběd, ale ... no bylo plno. Asi kdybychom hodně chtěli, místa by se našla, ale určitě ne u jednoho stolu. To bychom pak nemohli pomlouvat své známé i neznámé. A uznejte, to by fakt nešlo. Motorest tedy dostal košem. Prošli jsme skoro celé Jíloviště, ale další hospoda měla jak na potvoru zrovna měsíc dovolenou. Otočili jsme se tedy zpět podešli dálnici a vyrazili zvolna k Cukráku. Pěšina se najednou napřímí a pohled, který vás čeká, je dost deprimující. Cesta rovná jako podle pravítka sice nejprve zvolna klesá do údolíčka, ale pak máte pocit, že téměř kolmo stoupá k vrcholu Cukráku. V údolí naštěstí člověk zjistí, že ten kopec je sice prudký, ale ne tolik, navíc je docela krátký. A to už jsme u paty televizního vysílače na Cukráku.
Vrch, na kterém vysílač stojí, je vysoký 411 m.n.m. Televizní vysílač sám pak k tomu přidává dalších 193,5 m. Stavba byla zahájena v roce 1959 a 26.listopadu 1962 bylo z Cukráku zahájeno televizní vysílání. Celokovová konstrukce věže je ze 6 mm silného ocelového plechu, váží přibližně 2.000 tun. U paty má věž průměr 16 m a aby se nepřevrhla je zakotvena až v hloubce 12 m pod zemí v obrovském betonovém loži. Jedinou větší úpravu prodělala věž před zahájením vysílání ČT2. Kus byl uříznut a na vrchol byl nasazen nový díl a na špičku ještě laminátový nástavec.
Přiznejme si, že na těch téměř dvě stě metrů své výšky od paty věž ani moc nevypadá. Cesta se stočila o devadesát stupňů a začala klesat smíšeným lesem, pak jsme se stočili zase směrem ku Praze. Z lesa jsme vyšli nad chatovou osadou Kazín nedaleko začátku naší cesty. Zdeněk nás tu pohostil svým skvělým koláčem, chvilku jsme si odpočinuli a pak už začali klesat dál po okraji chatové osady do údolí Berounky. Krásně tu je vidět vývoj chat. Na kopci jsou chaty, nebo spíš domky, nejmladší, největší, zděné a mají velké pozemky. Směrem k řece se rok původu chat posouvá ke staršímu datu, zmenšují se nejen chaty, ale i pozemky a postupně ubývá zděných objektů a nahrazují je objekty dřevěné. Vrcholem jsou pak chajdy těsně u řeky, mající možná ještě původ v bedýnkách od ovoce. Jsou to škatule o půdorysu odhadem tak dvakrát tři metry sestavené do nepřerušovaných řad a posazené kousek od sebe ve svahu podél řeky.
I první hospoda, ležící v této lokalitě, nevzbudila mnoho důvěry. A tak jsme konečně na pivo a na jídlo zapadli až o kousek dál, do zdejší country hospody. I když je asi čtrnáct hladových krků zaskočilo, zvládli to bez problémů. Pivo bylo dobré, jídlo, ač jen smažené minutky (ať žije EU), také dobré a slušnou cenu. Po závěrečné kávě jsme se vydali na poslední dva kilometry podle řeky do Černošic. Tady jsme přešli lávku na druhý břeh a na nedaleké zastávce počkali na vlak do Prahy. Část výpravy pak ještě ze smíchovského nádraží místo domů zamířila do hospůdky U Brouka, kde jsme příjemným večerem výletní den zakončili.
© 2003 Méďa Jéňa