Tiské stěny, Ostrovské skály a Děčínský Sněžník
Tisá - naučná stezka Tiské stěny - Ostrov - Ostrovské skály - Děčínský Sněžník - Sněžník - Jílové u Děčína
sobota 13.září 2003
Tak nevím, zda se výlet původně nazvaný "Skály, skály, ..." spíš neměl jmenovat "Voda, voda, ... ". Jak už to tak bývá zvykem, musíme-li být v pracovním procesu, sluníčko za okny nás provokuje. A pak na víkend, když můžeme vyrazit ven i my, odjede si někam do teplých krajin. Chladné a pošmourné sobotní ráno nás v Praze na nádraží mnoho nezastihlo. Ale do odjezdu se ještě účast vylepšila, takže když náš vlak vyrazil z Prahy po proudu Vltavy směrem na sever, bylo nás už osm. Bez problémů a včas nás vlak dovezl do Ústí, kde jsme měli do odjezdu autobusu ještě dostatek času na snídani. Při té nás zastihli další dva výletníci, na autobusové nádraží nás tedy doputovalo už deset. Na další ústecké zastávce se pak náš počet doplnit na konečných dvanáct. Bohužel mraky se rozhodly, že už je nebaví držet vodu a začaly jí vypouštět. V Tisé jsme z autobusu vystupovali do celkem prudkého lijavce. Batůžky začali ze svých útrob vydávat nepromokavé bundy a pláštěnky. Můj původní plán počítal s tím, že utajíme existenci tiských hospod, aby nebyly zbytečné prostoje hned na začátku výletu. Za aktuálního počasí jsem nakonec začal uvažovat, že asi nezbude nic jiného, než do hospody zaskočit. Ještě před odbočkou ke vstupu do skal ale déšť polevil, tak jsem se nakonec přece jen zavelel k odbočení do skal.
Malý skalní okruh jsme vynechali, chodí se tam po kamenných schodech, a v tak vlhkém počasí by to nemuselo být bezpečné. Vydali jsme se tedy rovnou na pěšinu tvořící velký okruh. Hned na začátku byl převis, pod kterým nepršelo. Zdeněk vzal naše středeční provokace vážně a upekl na cestu pro všechny rybízový koláč, mimochodem velmi dobrý. Schovali jsme se tedy pod skálu a dali si malou svačinku. A světe div se, déšť mezitím téměř ustal. Je pravdou, že jsme ještě cestou tu a tam dostali spršku ze stromu, ale už to šlo. Prošli jsme skalní město a snažili se identifikovat jednotlivé skalní útvary z průvodce. Někdy jsem uspěli, jindy nám skála připomínala spoustu věcí, ale ani omylem to, co údajně představuje. Každý má asi trošku jinou fantazii. Na konci skal jsme se šli podívat na hranu, ze které padá až 70 m vysoká skalní stěna na okraj Tisé. V údolí se ale mezitím vytvořila mlha, a tak jsem si mohli klidně myslet, že tam někde dole leží třeba ... no prostě cokoliv.
Pak už jsme se začali těšit do nedaleké turistické chaty nazvané nápaditě "Turistická chata" na teplý oběd a chvilku sucha. Jenže zrovna tady byl na obědě autobus plný německých důchodců, který zabral všechna místa. A tak nezbývalo, než se vydat na další cestu a doufat, že v Ostrově dopadneme lépe. To už déšť ustal a pohodlná cesta nízkým smíšeným lesem byla docela příjemná. Turistická stezka tu pamatuje určitě lepší časy, protože se jde po pozůstatcích asi metr širokého dlážděného chodníku. Asi v půli klesání do Ostrova stezka protíná na malém skalním náměstí pás dalšího pískovcového města. Říká se mu tady Nová říše a je součástí pásu skal zvaného Volské kameny. Sešli jsme až do údolí, kde leží pohraniční obec Ostrov. Hned na okraji je u zanedbaného koupaliště ostrovský kemp a hospoda Pod králem. Tady jsem učinili druhý pokus o oběd. Bohužel i tady to vypadalo špatně a opět vládl německý jazyk. Nakonec se ale jedna rodinka zabírající s tlupou uřvaných dětí dvě třetiny hospody začala zvedat, a tak jsem tu přeci jen mohli poobědvat. Číšník se sice nejdříve snažil komunikovat německy, asi tu na české turisty nejsou moc zvyklí. Ale i když zjistil, že valutoví cizinci nejsme, nevyhnal nás na mráz. Mají tu až do večera hotovky, slušné porce, velice slušné ceny a jídlo i pivo bylo dobré.
Než jsme se najedli, tu a tam vykouklo i sluníčko. Sotva jsme ale hospodu opustili, už se obloha zase mračila. Ale už to nebylo tak hrozné jako ráno, zbytek cesty už se obešel bez deště. Prošli jsme částí Ostrova, nad kterým se zvedá další pískovcová skalní stěna, Ostrovské skály. Na konci obce jsme odbočili na další dlážděnou turistickou stezku, která protíná úzkou roklí právě pás skalního města Ostrovských stěn. Po krátkém stoupání roklí cesta vede opět téměř po rovině nízkým lesem pod Děčínský Sněžník. Na jeho úpatí jsme křížili silničku z obce Sněžník do Děčína v čase, kdy tudy projíždí autobusový spoj (jediný). Ten využili dva výletníci, které vysílilo stoupání z Ostrova a odcestovali domů. Zbylá desítka se vydala dále na Sněžník. Ten je představitelem stolové hory. Z náhorní plošiny se zvedá prudký sráz kopce, ten však nekončí klasickým vrcholem ale rozsáhlou rovnou plošinou, ta tvoří tedy jakýsi kamenný stůl. My jsme nevyužili turistické značky, ale vydali se k vrcholové plošině po silničce, kterou se zásobuje restaurace u rozhledny. U této silničky je totiž "Drážďanská vyhlídka", místo s vynikajícím rozhledem severním směrem do Německa. I když nám počasí nepřálo, byl rozhled celkem slušný. Byly krásně vidět okolní stolové hory vystupující z lesů na německé straně hranice včetně té, na jejímž vrcholu je rozsáhlá pevnost Königstein. V dálce jsme dokonce skutečně lokalizovali zástavbu Drážďan.
Po plošině Sněžníku nás cesta zavedla nad protější jižní okraj, kde se nachází restaurace a rozhledna. Vrchol Děčínského Sněžníku leží ve výšce 723 metrů nad mořem. Od roku 1864 tu stojí kamenná rozhledna vysoká 33 metrů, která zlepšuje již i tak dobrý rozhled z nejvyššího bodu Labských pískovců. Rozhledna poskytuje kruhový rozhled nejen na celou oblast Českého Švýcarska, ale i na Lužické a Krušné hory, České středohoří a při dobré viditelnosti i Jizerské hory. Na německé straně pak na celou oblast Sasského Švýcarska a rozsáhlé roviny kolem Drážďan. Od paty rozhledny je vidět na Jílové, Děčín a okolní kopce. Protože viditelnost nestála za moc a to, co se dalo přehlédnout, bylo vidět i od paty rozhledny, výstup na ní jsme vynechali. Restaurace na vrcholu spolupracuje s jednou děčínskou rozhlasovou stanicí, a tak o víkendech musíte mít rezervovaná místa. My jsem nakonec nevyužili ani služeb malého bufetu přímo u paty rozhledny. Čas se krátil a nikdo nechtěl odjíždět až večerním vlakem. Vyrazili jsme tedy na sestup do Jílového s tím, že si závěrečné pivo dáme podle zbývajícího času až tam. I když výškový rozdíl nebyl malý, sestup nebyl nijak problematický a s půlhodinovou rezervou jsem dorazili na jílovské nádraží. Před ním byla hospůdka, kde se zájemci ještě stihli občerstvit a motoráček nás už pak dovezl do Děčína odkud jsme pokračovali rychlíkem do svých domovů.
I když to ráno vypadalo kvůli počasí s výletem bledě, myslím si, že se nakonec vydařil a všem zúčastněným se líbil. S nimi i vámi ostatními se těším na viděnou na některé další akci.
© 2003 Méďa Jéňa