Tolštejnským panstvím
Jiřetín pod Jedlovou (445 m.n.m) - Křížová hora (562 m.n.m.) - Jedlová vrchol (774 m.n.m.) - hrad Tolštejn (670 m.n.m) - Jedlová nádraží (544 m.n.m)
sobota 18. srpna 2007
Jak je vidět, někoho neodradí ani dlouhé cestování, ani páteční ošklivé počasí. A tak s důchodci, které také vylákalo sluníčko na hromadné výlety, svedlo ranní bitvu o místa ve vlaku na hlavním nádraží třináct výletníků, dva se přidali ve Vysočanech, další nám "přivezl" spěšňák, na který jsme přestupovali v Mladé Boleslavi, tři na nás čekali při posledním přestupu na motoráček v Rybništi, jeden na zastávce v Jiřetíně a poslední se k nám přidal v Jiřetíně na náměstí. Jedlovou nás tak zdolalo jednadvacet.
Jak jsem slíbil, kousek od jiřetínské zastávky se nám otevřel pohled na všechny tři cíle našeho putování: jiřetínskou křížovou cestu na Křížové hoře, rozhlednu na vrcholu Jedlové a na skalní homoli s hradem Tolštejn. Vyrazili jsme tedy směr město Jiřetín a přes jeho centrum se spoustou starých, často dřevěných domů jsme vystoupali k začátku křížové cesty. V 18. století tu vzniklo poutní místo spojené s legendou o zjevení Spasitele a zázračném uzdravení. O založení křížové cesty a výstavbu kaple se zasloužil zdejší farář Gottfried Liessner. Areál byl vysvěcen 17. září 1764. Do areálu se vstupuje po kamenném schodišti a vstupní branou, za kterou je výjev z Getsemanské zahrady - sochy tří spících apoštolů Petra, Jakuba, Jana a sousoší modlícího se Ježíše. Modlící se Ježíš ... no dejme tomu ... ale ti zbylí tři svatí ... u jedné ze soch mne napadá komentář: "Bóóže, už zase ty turisti.", u další, která si čechrá vlasy zase: "Óch, jak jsem krásný." ... no prostě spánek ani náhodou. Jinak ale uznávám, že sochy i jedenáct zděných kapliček s reliéfními výjevy jednotlivých zastavení křížové cesty jsou moc hezké a udržované. Jen snad kaple Povýšení sv. Kříže, která se svým neomítnutým zdivem odlišuje od ostatních zdobených rokokových staveb křížové cesty, by si zasloužila opravu interiéru. Její osud je vůbec pohnutý: původní dřevěnou kapli po dvaceti letech od dostavby smetla vichřice, stavba nové, kamenné, začíná o čtyři roky později, ale císařský dekret o zákazu soukromých kaplí stavbu přerušuje. Jiřetínští občané pak kapli odkupují a převádějí na obec, aby konečně mohla být v roce 1796 dokončena. Ale v té době byste ještě hledali marně dnešní věž, její základní kámen je položen až roku 1881 a o sedm let později je věž dokončena. Vedle kaple nelze přehlédnout sochu Panny Marie a za kaplí pak malou kapličku božího hrobu, která je posledním, čtrnáctým zastavením křížové cesty. Nás sice nikdo neukřižoval, ale přiřítila se horda uřvané pubertální mládeže, tak jsme raději vyklidili pole. Přeci jen ... klid je klid.
Kaplí byl dosažen také vlastně první výškový tábor, protože další cesta po loukách hřbetu Křížové hory (dříve zvané Holá lada nebo Kraví hora) nevykazovala žádné extrémní stoupání ... až ke zdejší sjezdovce. Já vím, sliboval jsem, že Jedlovou obejdeme po vrstevnici a vrchol zdoláme po pohodlnější cestě z druhé strany ... ale to by nesměli jít v čele ti, co se řítí vpřed, aby jim snad něco neuteklo a přitom nevěnují pozornost značení a mým instrukcím. Tak se stalo, že čelo výpravy začalo Jedlovou zdolávat rovnou, tedy po červené značce vedoucí podle okraje sjezdovky. No ankonec jsem zavelel a vydali jsme se tudy všichni. Stoupání to bylo sice pořádné, ale dalo se to přežít. Na vrcholu Jedlové jsem situaci nakonec vyřešil rozchodem. Každý tak mohl podle chuti na jídlo, na pivo, na rozhlednu ... .
Jedlová svou nadmořskou výškou 774 m patří mezi nejvyšší vrcholy okresu Děčín a zároveň je i třetím nejvyšším vrcholem Lužických hor, přes který vede důležité evropské rozvodí - voda ze severního svahu odtéká do Baltického moře, zatímco z jižního svahu do Severního moře. Hora je pozoruhodná i z geologického hlediska: na severním úbočí probíhá zlomová čára zvaná Lužická porucha. Vrchol hory poskytuje nádherný kruhový výhled. Za jasného počasí odtud přehlédneme celý obzor od Krušných hor až po Krkonoše. Z tohoto důvodu zde v roce 1891 postavil horský spolek Gebirgsverein 23 m vysokou kamennou rozhlednu. V téže době nechal kníže Ferdinand Kinský vystavět u rozhledny restauraci. My jsme bohužel měli trošku smůlu a zejména směrem k nám bylo kouřmo až kořalečno, ale i tak bylo vidět Ještěd, Bezděz, Ralsko, Trosky, obrysy Krkonoš, Bukovou horu u Ústí nad Labem, Milešovku, Děčínský Sněžník, ... . Před odchodem jsem k obveselení ostatních turistů zorganizoval první skupinovou fotku a potěšil jsem výpravu tím, že s výjimkou vlastního výstupu na hrad už nás čeká jen cesta z kopce. Strmou silničkou jsme došli na rozcestí U Ranče. Tak se tu říká nedaleké chalupě, na kterou jsem se zašli podívat. Její zvláštností je něco, jako krytý shoz. Podle našich laických názorů sloužil k dopravě senaze seníku u cesty do přízemí chalupy, kde kdysi určitě bývaly chlévy. Pak jsme pokračovali dál lesem z kopce k louce naproti hradu Tolštejn. Tady vznikla další "skupina" a nezbývalo než dojít přes údolí na hrad. Tady jsem dal zase rozhod se stejným programem jako na Jedlové, jen s tím rozdíle, že k výhledům, tady vlastně jen severním směrem, vám nepomůže rozhledna nýbrž zbytky hradu.
Tolštejn (pův. Dohlenstein, Kavčí skála) je zříceninou středověkého hradu, který se poprvé připomíná roku 1337. Hrad byl vybudován na ochranu cesty z Čech do Lužice a ve své době byl významným a mocným opevněním. Prvními vlastníky byli Vartenberkové, přibližně až do roku 1402, kdy se hrad stal majetkem pánů z Dubé, kteří tak celé tolštejnské panství začlenili mezi své ohromné državy na severu Čech. V roce 1481 získali panství i s hradem Šlejnicové ze Saska. Po roce 1587 se v držení hradu vystřídalo několik majitelů. V období třicetileté války roku 1642 hrad oblehla a ohnivými střelami vypálila švédská vojska. Zcela vyhořelý hrad už nebyl nikdy obnoven. V roce 1865 byla zde postavena hradní restaurace ve švýcarském stylu, kterou tu po tři generace vedl rod Münzbergů. Samotnou restauraci se podařilo rekonstruovat a celoročně otevřít na podzim roku 2002. Od roku 1996 se díky iniciativě jiřetínské radnice obnovil zájem o záchranu hradní zříceniny s tím, že se již z velké části podařilo zastavit devastaci a dokonce některé hradby přistavět. Již několik let se v květnu pořádají na hradě a v podhradí Tolštejnské slavnosti, které v regionu zahajují turistickou sezónu.
Ještě bychom poseděli na hradě nad džbánečkem piva, ale přihnalo se několik oddílů uječených dětiček z dětského tábora (co ta mládež proti nám má, to bylo ten den podruhé). Naštěstí už byli všichni nakrmení, napojení a vykoukaní, tak jsme zavelel k ústupu. Z rozcestí pod hradem jsem se vydali stále z kopce po neznačené cestě k rozcestí Tolštejnská cesta a dále už po zelené značce na nádraží Jedlová. To leží úplně o samotě v hlubokých lesích a nemá vlastně ani pořádnou příjezdovou silnici. Na druhou stranu velká výpravní budova svědčí o důležitosti stanice. Spojují se tu tratě od České Lípy a Děčína, které dále společně vedou po úpatí Jedlové do Rybniště, kde se znovu dělí, a to do Rumburka a Varnsdorfu. Díky čekání na přípoje je tu asi docela frekvence cestujících, tak není divu, že tu funguje hospoda. A docela vyhlášená. To byla ta třetí slibovaná hospoda. Jen nevyšla ta thajská kuchyně, dotyčný výčepní i se ženou byli na dovolené. Stejně tak nebylo vidět jejich psy: Ruma a Vodku. V hospodě vládla babča přesně zapadající do vzhledu "nádražní čtyřky". Ale pivo šlo a někteří riskli i zelňačku a segedín (zajímavá kombinace na jídeláku, že jo?). Rychle nám tak uběhlo čekání na všechny potřebné vlaky, které nás rozvezly domů.
© 2007 Méďa Jéňa