Proč bychom se báli na Prachovské skály ...
Jinolice - Jinolické rybníky - Prachov - Prachovské skály (velký okruh) - Prachov - Jičín
sobota 1. září 2007
Tak na Prachovské skály nás nakonec vyrazilo osmnáct. Po dvou přestupech nás motorák vyklopil na jinolické zastávce. Směr ke skalnímu městu jasně vytyčovala "dálnice" vyšlapaná v louce vedoucí k Jinolicím. Už podruhé jsme se na našich výletech setkali se závody "kozích dechů" a dalších mopedů. I tentokrát jsme museli uskakovat do příkopů před rozparáděnými motorkáři. Naštěstí cesta po silničce nevedla daleko a pak už nás nikdo na životě neohrožoval. Lesní cesta nás dovedla ke třem jinolickým rybníkům. Tem první má hodně nelichotivé jméno: Vražda. Další dva, Němeček a Oborský, už jsou na tom lépe. Však je to také oblíbená rekreační oblast na úpatí Prachovských skal, jejichž špičky už vykukují z nedalekého lesa. U rybníků jsou rekreační střediska, kemp, tábořiště i řada větších či menších chat. Naštěstí v září už většina rekreantů byla fuč. Jen jsem musel výpravu udržet na uzdě při cestě kolem otevřeného bufetu v kempu.
Ještě kousek pohodlné cesty a už nás čekal výstup do Prachova. U pokladny jsme si zaplatili vstupné a nic už nám nebránilo vyrazit do skal. Po kousku pohodlné cesty odbočujeme do části skal zvané Točenice. A cesta je opravdu zatočená, ale nejen směrově ... schůdky dolů, schůdky nahoru, úzké průchody a plácky sevřené skalními obry. No klasické skalní město. Na jedné z vyhlídek, Všetečkově, s rozhledem na protější část skalního města, jsme si chvilku odpočinuli. Od zmenšené kopie Pravčické brány nás už čekal sestup k cestě vedoucí napříč celým skalním městem a ta nás dovedla ... no kam jinam než k hospodě, že ...
U druhého konce Prachovských skal je "Turistická chata", nám ale stačil přilehlý samoobslužný bufet a jídlo jsme si vzali hezky ven, na čerstvý vzduch. Někdo si dal klasický guláš, někdo špekouny se zelím, jiní svíčkovou či rajskou. Úspěch ale také slavily borůvkové knedlíky. A načerpané kalorie je třeba rychle vyhnat z těla. Proto nás po obědě čekal návrat do skal a výstup Myší dírou k vyhlídce Českého ráje. No upřímně řečeno ... moc nám to do těch schodů nešlo ... a to nejen nám, s vyšší tonáží, remcali i hubeňouři ... no prostě knedlíky tíží nohy ... ... Ale vyhlídka stojí rozhodně za to. Trosky, Vyskeř, ale také Kozákov, Ještěd, Ralsko, Bezděz, to vše bylo z vyhlídky vidět. No a co následuje po výstupu? No přece sestup ... a další cesta skalním labyrintem k Šikmé věži, vyhlídce směrem k Jičínu. Posledním výstupem jsme se nakonec dostali na rozcestí, kde naše putování skalním městem před několika hodinami začalo, za chvilku jsme byli v Prachově a přes vesničku se vydali na další cestu.
Ta nás vedla lesem po úpatí kopce Přivýšina a kolem jeskyně, kde sídlí oblíbená postavička dětských pohádek, loupežník Rumcajs. Bohužel nebyl doma, pokračovali jsme tedy dál přes vesničky Brada a Rybníček do Kbelnice na hlavní silnici z Jičína do Turnova. Ve vesničkách najdete i staré domy, ale hodně je tu znát blízkost Jičína. I tady bují milionářské čtvrti, snad jen ty vily jsou architektonicky trošku usedlejší než kolem Prahy. Za Kbelnicí se nám otevřel pohled na jednu z dominant jičínského okolí, kopec Zebín. My jsme ale nakonec nešli ani po původně plánované variantě trasy na jičínskou rozhlednu Čeřovka. Vydali jsme se do města přímo podél Cidliny, která tu ještě připomíná spíš větší potok. Prošli jsme centrem města a zanedlouho už jsme na nádraží čekali na vlak domů.
© 2007 Méďa Jéňa